Buďte svatí! 1 Pt 1,13-16

Introit: „Odejděte z Babylónu, prchněte od Kaldejců! S plesáním to oznamujte, všude rozhlašujte, rozneste to až do končin země, rcete: Hospodin vykoupil Jákoba, svého služebníka. Nebudou žíznit, až je povede vyschlými kraji, vodu ze skály jim vyvede, jak bystřinu, rozpoltí skálu a v hojnosti potekou vody.“ (Iz 48,20n)

Písně: 715; děti 297; 576; 724; 716

Čtení: Ž 33,12–22

Základ kázání:

1Pt 1,13–16 (Překlad prof. J. B. Součka)

Odhodlaně se tedy připravte ve své mysli, buďte střízliví a celou svou naději upněte k milosti, která k vám přichází ve zjevení Ježíše Krista.

Jako děti povolané k poslušnosti nedejte se určovat žádostmi, v nichž jste žili předtím, v době své nevědomosti; ale jako je svatý ten, který vás povolal, i vy buďte svatí v celém způsobu života. Vždyť je psáno: „Svatí buďte, neboť já jsem svatý.“

Milí bratři a sestry,

není to tak dávno, co mi jedno z dětí při biblické hodině položilo udivenou otázku: „Cože? Pán Ježíš přijde znovu?“ – Tak nově působí tato naděje v mysli, která se teprve otvírá evangeliu. Dítě až dosud nemělo problém s chozením do kostela a na biblickou, když si tu jen nechalo vyprávět příběhy z Bible a bylo ujišťováno: Pán Bůh tě má rád. Pán Bůh má rád tento svět. Ale teď se posunulo o krok dál. Už je ve víře dospělejší: otevřela se mu naděje na příchod Pána Ježíše Krista. Naděje třeba ještě dost nezřetelná, teprve se rodící, neznámá. Ale probouzející zvědavost. Takové dítě je pak podobné adresátům 1. Petrova listu, které od křtu nedělilo mnoho let. Teprve se učí, co to znamená, že křesťanova budoucnost je určena vzkříšeným Ježíšem Kristem a je v jeho rukou. To je ta velká naděje, které mají být ostatní menší naděje podřízeny.

To, že jste se stali křesťany, je opravdu něco zvláštního, čemu se musíme učit. Odlišuje nás to od druhých a má odlišovat. Náš oddíl to říká velmi silně: „Svatí buďte, neboť já jsem svatý.“ A my víme, že i na jiných místech v Novém zákoně se o křesťanech mluví jako svatých. Že je to někde prostě jen jiné označení pro ty, kdo patří k Božímu lidu, k církvi. To nám všem trochu činí potíž: smíme to i my takto slyšet a vztáhnout na sebe? Je to to, co máme povědět, k čemu máme povzbudit i naše děti? Buďte „svatí“? To slovo dnes nemáme moc v oblibě. Trochu se za ně stydíme; užívá se většinou ironicky. Zavání nám nějakou nezdravou náboženskou křečí. Svatouškovství je jiný výraz pro faleš a přetvářku – a „svatí“, to jsou pro nás ty sochy světců s podivným výrazem ve tváři, který jim tak úplně nevěříme. Žijeme v době – tak to říkáváme – v níž už člověku „nic není svaté.“ Jenže svatost, jak o ní mluví Bible, to není něco, co je závislé na tom, co lidé za svaté uznávají nebo neuznávají. Svatý je Bůh – a ten je svatý, ať si o tom lidé myslí, co chtějí.

Tak to přece říká i ten starozákonní citát, který užívá apoštol: „Svatí buďte, neboť já jsem svatý“, (říká Bůh). Být svatý pak pro nás znamená docela prostě: Tomuto svatému Bohu patřit. Ne: být jako on, to nejde, ale: jemu patřit a jeho vůlí se řídit. A to je ovšem to, co dělá křesťana křesťanem i dnes. I nám tady platí ta výzva: Buďte svatí, neboť já jsem svatý.

Podívejme se však blíže, co to podle apoštola znamená. Zjistíme, že se svatouškovstvím to nemá nic společného – a s tím strnulým úsměvem soch v kostelích jen velmi málo. Apoštol říká, co to znamená být svatý, patřit Bohu, velmi zřetelně. Říká, čím se máme dát určovat – a naopak, čím už ne. „Celou naději upněte k milosti, která k vám přichází ve zjevení Ježíše Krista – nedejte se opanovat žádostmi, které vás ovládaly v době vaší nevědomosti.“ Být křesťanem, být svatým, znamená předně docela prostě: žít v naději a z naděje. Mít naději – a to „v milosti“, která k vám přichází ve zjevení Ježíše Krista. To „zjevení Ježíše Krista“ tu zřejmě znamená onen poslední den, v němž bude plně zjeveno, co je dosud skryto: že Pánem všeho a všech je ten Ukřižovaný, který byl vzkříšen, Ježíš Kristus. A ta představa o naději je docela názorná: jakoby nám z té budoucnosti, z toho posledního dne, už něco přicházelo naproti. Jako hudba ze sálu, kterou slyšíte ještě dřív, než tam vstoupíte. Jako světlo, které svítí z oken do noci. Jako vůně hostiny, která se teprve chystá. A to světlo, ta hudba, ta vůně, která nám přichází z onoho posledního dne zjevení Ježíše Krista vstříc – to je milost. K ní se upněte. V ní mějte naději. To znamená „být svatý“, být křesťanem. Křesťan je ten, kdo žije z budoucnosti, z dobré budoucnosti, která už je nám připravena, z milosti, která k nám přichází. Ten, kdo má naději, která vůbec nezávisí na tom, jak nadějně či beznadějně to s námi a se světem zrovna vypadá. Naději, která je dána tím, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Prolomil všechnu pravděpodobnost, že to tu špatně dopadne. Že se nás nikdo nezastane. Že všechno byla jen marnost nad marnost. Že Bůh na nás zapomněl … Ale tak to není. Pán byl vzkříšen a mnozí to dosvědčují a žijí podle toho.

Zajímavé je, co k tomu životu v naději a z naděje podle apoštola patří: „odhodlaně se tedy připravte ve své mysli, buďte střízliví“. To první je doslova „s opásanými bedry své mysli“. Opásaná bedra – to je opaskem podkasaný svrchní plášť – to je připravenost na cestu či k práci. Dnes bychom řekli „vyhrňte si rukávy své mysli.“ To je důležité upozornění, upozornění dobře se hodící k tomu životu v naději: k přicházející milosti budete potřebovat mysl! Mějte ji připravenou! Chce to odhodlání, uvědomělost! (Jinde v NZ: bdělost.) Život křesťana, život v naději se v žádném případě nepodobá spánku či nějakému bloumání. Té naděje se přidržet znamená vědomé a uvědomělé rozhodování.

To proto, že křesťané už se nemají „dát opanovat žádostmi, které vás ovládaly předtím, v době vaší nevědomosti.“ Tak hodnotí apoštol život bez té naděje v Kristu, život těch, kdo v Krista nevěří. Jako dobu nevědomosti, kdy se člověk (doslova) „přizpůsobuje svým tužbám či žádostem“. Lidé často pohrdají křesťanskou vírou ve jménu své svobody a samostatnosti. Křesťané, to jsou prý takoví nesamostatní slaboši, kteří potřebují nějakou berličku víry, nějaké opium naděje. Říkají: To my se nebojíme zodpovědnosti. My bereme své věci do vlastních rukou a umíme se postarat. – Žijeme v době pragmatiků – kampak na ně s nadějí v milosti! Apoštol však tento pragmatismus vidí jen jako přizpůsobování se vlastním tužbám. Vlastně velmi nepevný, pasivní postoj! Postoj, v němž nakonec jako hlavní pravidlo platí zákon nejpohodlnější cesty. Nakonec se ukáže, že takový člověk vlastníma rukama a hlavou modelující svůj život je jen posunován a někdy i zmítán svými vlastními tužbami a žádostmi. A to není žádná teorie, to je praktické pozorování. Jen si toho všímejme.

Tohle však apoštol prohlašuje za věc minulosti, když jste ještě byli v nevědomosti a zve nás k naději s odhodlanou myslí a střízlivostí. Všimněte si: nevyzývá nás k tomu, abychom ten bezmyšlenkovitý pragmatismus, kterým žije většina lidí, nahradili či vyvážili nějakými ideály. Říká: buďte střízliví. Slyšme to dobře: střízliví. Ke křesťanské naději patří střízlivost.

My většinou za nestřízlivé lidi pokládáme ty, kdo si dělají všelijaké nereálné naděje, kdo mají nesplnitelné sny. Avšak tady se nám připomíná: také beznaděj a rezignace jsou nestřízlivé. Také to je falešné blouznivectví. Jestliže Ježíš Kristus vstal z mrtvých, pak tento svět není a nikdy nebude bez naděje. A ke střízlivému pohledu na svět a na život patří vědět o této naději a mít ji. Je nestřízlivé v životě nepočítat s milostí, která k nám přichází ve zjevení panství Ježíše Krista, jež je to poslední a rozhodující, co o nás i o celém světě platí. Je nestřízlivé dát se určovat a stále se přizpůsobovat svým žádostem a potřebám. Je to vážná nevědomost nevědět o milosti Ježíše Krista.

A tak tedy vězme. Jsme-li zváni ke svatosti, jsme zváni ke střízlivosti a odhodlané mysli, s níž se budeme držet naděje. S níž bychom v naději počítali s milostí pro sebe i pro svět a podle toho také žili: této milosti jdeme v životě vstříc. To se dá učit už od dětského věku. Amen.

Modleme se.

Pane Ježíši Kriste, všechny temnoty smrti a hrobu, všechny síly zla, které se z tvého kříže radovaly, byly poraženy Boží mocí vzkřísit život plný lásky a milosti. V tobě se zjevila Boží moc i láska světu. Prosíme, odpusť nám malověrným, že jsme na to mockrát zapomněli a své srdce věnovali pomíjivým věcem. Víc než tvé slovo jsme ctili vlastní rozum a promarnili jsme mnoho příležitostí žít život nový a pravý, život tvých svatých.

Prosíme tě, smiluj se nad námi a odpusť nám. Amen.