Boží duha, Gn 9,26-32

18. neděle po Trojici 3. 10. 2021 Nymburk

Kázání farářky Jany Hofmanové

První čtení – Mt 26, 26-32

Druhé čtení – Gn 9:8-17 8 Bůh řekl Noemu a jeho synům: 9 „Hle, já ustavuji svou smlouvu s vámi a s vaším potomstvem 10 i s každým živým tvorem, který je s vámi, s ptactvem, s dobytkem i s veškerou zemskou zvěří, která je s vámi, se všemi, kdo vyšli z archy, včetně zemské zvěře. 11 Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi.“ 12 Dále Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků: 13 Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí. 14 Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha, 15 rozpomenu se na svou smlouvu mezi mnou a vámi i veškerým živým tvorstvem, a vody již nikdy nezpůsobí potopu ke zkáze všeho tvorstva. 16 Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi.“ 17 Řekl pak Bůh Noemu: „Toto je znamení smlouvy, kterou jsem ustavil mezi sebou a veškerým tvorstvem, které je na zemi.“

Milé sestry, milí bratři,

Ještě že tu starou dobrou archu měli!“ Slavností vyhlášení smlouvy, které jsme slyšeli je korunou příběhu o Noemovi, arše a veliké potopě.

Jedna česká pohádka končí slovy: „Ať už peklo bylo, nebo nebylo, vymyšleno bylo dobře…“ a se vší úctou ke všelijakým hledačům Noemovi archy, s tímhle praotcem a jeho velkou lodí to bude podobné: ta událost se vynořuje a vypráví právě teď pro nás, a když si toho všimneme, bude to konec konců důležitější, než případná zpráva z rozmáčené kroniky.

Začíná to všechno dřív. U něčeho, co můžeme nazvat ne-řádem; násilím. Potopě předchází jakési podivné překroucení stavu, které je v bibli vyjádřeno tak, že „synové božští viděli jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo… vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, a vznikaly na zemi zrůdy (…) to jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní. (Gn 6)

Předpotopní stav je stav překroucených mocenských vztahů, zneužívání příležitosti, využívání druhého pro vlastní zisk, potěšení… je to NE-řád. Jsou to v životě ty chvíle a situace, kdy se věci podivně skroutí, takže už v nich těžko zahlédnout Boží přítomnost… v křesťanském slovníku to spadá do významu slova hřích.

Předpotopní stav světa.

Je v něm taky řeč o bohatýrech a synech božských… kdo ví jaké potvory si osobovaly božství, tedy svrchovanost, absolutní autoritu… berou si z lidí, co se jim zachce… Prostě proto, že mají navrch. Prostě proto, že mají chuť a příležitost…

Ve starověku se z vítězných dobyvatelských skutků, při kterých jsou druzí kolem podrobováni, rodili hrdinové a bohatýři a leckterý starověký vladař by si rád nárokoval titul syna božího a odvozoval svůj původ a rod právě od nějakého takového hrdiny, bohatýra či poloboha. Ostatně nejen ve starověku. Ten mýtus hrdinů, kteří se prosadí – a prosadí svůj národ, nebo svou zájmovou skupinu – ten okouzluje dodnes.

A bible řekne: zrůdy.

Z takového podrobování, z takové vůle vychází jen cosi podivného, mimo řádného, nelidského, co nemůže dlouho vydržet. Výsledek je leda tak to, že lidem a s nimi dokonce i celému stvoření začne pořádně téct do bot a pak se zdá nad lidské síly to zastavit… To je potopa.

Na rozdíl od záplav, se kterými tu a tam máme zkušenost a snažíme se je všelijak regulovat, biblická potopa je totální; je obrazem chaosu, se kterým si nevíme rady, protože budovat protipovodňové zábrany už zkrátka není na čem… A na rozdíl od záplav, při kterých se děsíme, co dokáže příroda, nebo od eposu o Gilgamešovi, který vypráví, co dokáže svévole bohů…. Biblická potopa připomíná, co dokáže zlovůle lidí…

V posledních letech, když slyšíme varování klimatologů, sledujeme dopady lidského spravování v přírodě a politice, jsme tomu snad začali znovu rozumět: Důsledkem nelidského a zlého zacházení bývá naprostý chaos, asi takový, jaký si dovedeme představit právě pod slovem: potopa, záplava. Takhle to prý dopadá, když svět po právu sklidí, co zasévá…

Jenomže pozor: tohle není korunou dnešní zvěsti. Pointou téhle dost bezútěšné situace je nakonec něco docela jiného, než že Bůh, náš Pán, každou potvoru pořádně vykoupe v jejím zlu… To by bylo na bibli přece trochu málo.

Důležité je, že i mezi tím vším je možné Hospodina slyšet, vzít vážně, postavit třeba bláznivě archu… a především, korunou je, že po potopě následuje Hospodinovo nasazení pro záchranu stvoření. Takovou zvláštní slavnostní řeč o zvláštní smlouvě jsme slyšeli…

Proč zvláštní? Protože v přednesené smlouvě je překvapivě mnoho stran, nespočitatelně, dokonce jsou tam zahrnuti i ti, kteří u toho být nemohou – a přitom závazky k plnění, veškerá aktivita, jsou vlastně na straně jedné.

Boží odpovědí na chaos je smlouva, kterou klade mezi sebe a mezi lidi všech dob a všechno ptactvo a všechna zvířata… Několikrát se to tam opakuje stále znovu, aby to bylo krásné a hlavně aby nikdo nezapomněl, že tahle Boží smlouva se netýká jen těch, kdo poznali Boží záchranu ale také všeho živého, co je s nimi a i těch, kdo přijdou po nich, dokonce i ptáků a dobytka… Bůh, Stvořitel a už i tady Zachránce (Spasitel), sám sebe zavazuje, že z jeho strany už nikdy nebude vykonávána taková spravedlnost, která zemi, lidi anebo zvířata ničí. Bůh už se rozhodl, z jeho strany platí jasný závazek. Ale co další strany? Jak my sami s tou požehnanou ochranou všeho živého, s tímhle darem, naložíme?

Možná je ta smlouva tak nápadně jednostranná, proto, abychom „to své“ k tomu přidali každý sám za sebe. Těch způsobů, jak nedávat průchod zlé vůli, ale vycházet vstříc lásce, myslím, najdeme každý dost ve svých vztazích, ve své práci, v ekologii i společenských otázkách.

Hospodin si na znamení svého rozhodnutí a své smlouvy zavěsil na oblaka luk, jak čteme v původním textu… Pověsil duhu, to znamená něco jako udělal si uzel na kapesníku, nebo zapsal si to za uši – že on s bezmeznými tresty, skoncoval… že na člověka pamatuje. Je to zvláštní, že prý je to hlavně na znamení Hospodinu, aby se rozpomenul, kdykoli se nad zemí zamračí.

Zase to vypadá, že to je úplně jednostranné, že nám je to nabízeno, abychom nejprve viděli tu nádheru. Bůh si nás pořád dokola připomíná, pořád znovu nám nabízí cestu ven z trápení a bolesti, které si způsobujeme. Viděli jste už někdy duhu? Není divu, že se stala a stále znovu stává při různých příležitostech a zvlášť v prostředí tísně symbolem naděje pro mnohé. Tak teď je to na nás, jak se nám bude v životě odrážet. S jakou vstoupíme do života… Bůh na nás pamatuje. Co to znamená pro nás, když žijeme, když se blížíme ke konci života, nebo když někoho v takovém čase doprovázíme?

Anebo ještě jinak – nemusíme zůstat u symbolu a obrazu duhy. To světlo, které se v oblacích jen třpytí a nedá se polapit má své historické ztvárnění, konkrétní podobu, místo a čas v Ježíši Kristu. V jeho smrti a vzkříšení. Poznali jste, jak dobrý je Pán, světlo světa? Slavíte spolu s ním večeři? Pak jděte v pokoji a neste ho i druhým.