„… aniž měl v ruce meč“ 1Sam 17

Introit: Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestách hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne v noci. (Ž 1,1n)

Písně: 635; 418,1–4; 189 B; 677

Čtení: 1Sam 17,1–11

Milí bratři a sestry,

příběh o Davidovi a Goliášovi zaujímá celou 17. kapitolu 1. knihy Samuelovy a my jsme jej celý nepřečetli. Snad si to tak můžeme dovolit, neboť je to příběh velmi známý. Jan Werich o tom vtipném souboji zpíval písničku, kterou uměly i děti. Kdysi jsme to s nimi zpívali na táboře. Do Goliášovy papírové hlavy se při hrách strefujeme dodnes. Je to zkrátka vděčné téma. Každý rád slyší tu pohádku: malý přemohl velkého; vtipný znemožnil chvástala. V našem „českém království“ nás ten příběh příjemně zašimrá, protože si vzpomeneme na husity proti křižákům a na husitské kluky s prakem, „práčata“; a pak samozřejmě jak jsme se my malí osvobodili z moci Rakouska-Uherska, to byl také slavný počin. A tak nám to všechno do sebe hezky zapadá. A mohli bychom jít z kostela domů utvrzeni v tom, že jsme si to stejně vždycky mysleli, že Pán Bůh rád „píše“ takové pohádky v dějinách, a proto je to v Bibli. I když se to každý den neděje, můžeme přece doufat, že čas od času to tak dopadne. Jen si musíme trpělivě počkat.

Ale podívejme se na ten příběh podrobněji. On totiž nadčasově vypovídá o povaze lidí a národů. A vedle této jisté nadčasovosti je v něm něco podstatného pro nás křesťany, co ukazuje k Božímu Králi, kterého poznáme právě podle tohoto „davidovského“ postoje: udělá všechno pro to, aby svět poznal, že Hospodin zachraňuje. A raději nasadí svůj život, než by nechal Boží jméno tupit a Boží lid v ohrožení.

Nejprve tedy, v čem je nadčasovost příběhu o Davidovi a Goliášovi. Je ve vypínání a vychloubání mocných, silných, ozbrojených nad slabšími. A ve využívání převahy a postrachu války. Zde, v dolině Posvátného stromu, to bylo jako na divadle: na jednom kopci armáda Pelištejců, která se tam pyšně natřásala a pohrdavě přehlížela armádu izraelskou stanující na kopci protilehlém. A uprostřed – v dolině – každodenní představení. Pelištejské monstrum, Goliáš z Gatu, vychází, aby se posmíval Saulovým vojákům a tupil je pro jejich nemohoucnost. Goliáš byl ztělesněním postrachu. Proto je tu podrobně vyjmenována každá součástka jeho zbroje i jeho obří, nadlidská velikost. Předváděl se a předváděl zároveň vyspělost svého národa i svého náboženství. Železná špice jeho kopí byla tehdy nejmodernější zbraní. Takovou Izraelci patrně neměli: zpracování železa byla nejvyspělejší technologie. Stejně jako dnes vrcholy vědeckých výdobytků směřují nejdřív do zbrojního průmyslu. Den za dnem museli Saulovi vojáci na tohle hledět, sotva slunce vyšlo. A sám Saul – ač jediný ve své armádě měl zřejmě podobnou výzbroj – přece všechny její součásti i on sám působily vedle Goliáše jako trpaslík s hračkami. Vzpomeneme si snad ještě, jak byl Saul vítán jako první izraelský král také proto, že od ramen výše převyšoval ostatní muže. K čemu mu to je dnes? Taková hodnota krále může být vždycky překonána. Vždycky přijde někdo větší, lépe ozbrojený. A to další: Pyšný! Goliáš se pyšnil i svým náboženstvím, svými bohy. Izraelce neuznával jako Boží bojovníky. Jen jako služebníky Saulovy. Izraelský Bůh na bojišti nebyl vidět; je tedy někde strachy zalezlý nebo už dokonce mrtvý. Podle Goliáše o moci boha nejlépe vypovídá síla a velikost jeho lidu. Podle takového měření však Boží lid vychází velmi chatrně a bezbranně. „Dneska jsem potupil izraelské řady. Vydejte mi někoho a budeme spolu bojovat.“ Kdykoli Saul a celý Izrael slyšeli tato Pelištejcova slova, děsili se a velice se báli. (v. 11)

Tato válka nervů trvala již 40 dní, když se tu objevil David. Pastýř od stáda v roli poslíčka, který se měl starat jen o to, aby doručil potravu pro své bratry. To byl mimochodem dobrý způsob, jak lidem mimo válečné pole nedat zapomenout, že jejich bratři za ně bojují a vojákům zase, že tu nejsou za sebe, ale za ty otce, matky a děti doma. Žádné centrální sklady, ale pěkně každá rodina si živila svého vojáčka a navíc vždy něco pro velitele. Důležitý úkol. Ale zase ne tolik, aby se ostřílení Saulovi vojáci o Davida nějak zajímali. To on sám se zajímal. Jako každý zhruba 16-tiletý kluk směle prošmejdil celé vojenské ležení a brzy pochopil, proč je nálada a připravenost k boji v Saulově vojsku tak ochromená. „Cože, za čestnou službu v Hospodinově boji se tu vypisuje odměna?!“(bohatství,s králova dcera…) „Cože dostane muž, který zabije toho Pelištejce a sejme z Izraele potupu?“ David nemůže uvěřit vlastním uším. Jeho dosud téměř dětská naivita mu umožňuje vidět věci tak jak jsou. „Nebudete-li jako děti…“ Zaslechneme snad v dálce ta evangelijní slova. A je to pravda. S věkem a zkušenostmi i v církvi víc a víc dáme na předváděnou sílu, na postrach kdejakého bezbožníka, který si z nás utahuje a říká: „Copak mezi sebou nenajdete jednoho, který by se mi postavil, který by vás obhájil? To jste tedy dopadli!“A lid církve se s obavami rozhlíží, ne nikdo takový mezi námi není. Takové kluky, jako byl David, samozřejmě počítat nemůžeme. Ti by nás zavlekli do ještě větších problémů. A tak lid přešlapuje 40 dnů na místě. Avšak ten, který právě přišel, hned první den jde dopředu a nabízí: „Já půjdu.“ – „Nemůžeš jít proti tomu Pelištejci a bojovat s ním. Jsi přece mladíček, kdežto on je bojovník od mládí“, odpírá mu Saul. A když David vysvětluje, že tak bezbranný není, když ubránil stáda ovcí před lvem či medvědem, protože Hospodin jej z jejich spárů pokaždé vytrhnul, tak si Saul neví jiné rady, než že malého Davida alespoň trošku přizpůsobí potřebám války a udělá z něj vojáka. Oblékne jej do svého brnění a dá mu svou zbroj. Jinak si nedovede představit, že by se zlu mohlo odpírat, než bojovat proti němu stejnými zbraněmi. Ukáže se – a v dějinách Božího lidu se opakovaně ukazuje – jak velký, jak zásadní, je to omyl!

Na Davidovi to vidíme názorně: „Nejsem na to zvyklý.“ Řekne a vojenskou zbroj ze sebe svleče. Co mu zbude? Pastýřská hůl, pastýřská výbava. Je pastýř – ne voják. Tohle má být jasné. Proti Goliášovi půjde jako pastýř od stáda. Jako pastýř, který hájí své stádo proti jakékoli síle a jakékoli potupě. Každému Goliášovi se taková naivní zbroj bude zdát nemožná a vůči jeho osobě také výsměšná. „Copak jsem pes, že na mě jdeš s holí?“ A Pelištejec zlořečil Davidovi skrze své bohy. (v.43)

A Davidova reakce, těsně před bojem? – Odpověděl Goliášovi: „Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských řad, kterého jsi potupil. Ještě dnes mi tě Hospodin vydá do rukou.“ – Nic o praku a oblázcích z potoka. To víme my z vyprávění. Ale představitel násilí, to monstrum Goliáš z Gatu, a všichni jemu podobní mají vědět něco jiného.

David není fascinován vyspělou zbrojí, ani zaklínáním ve jménu cizích bohů – tyhle dvě věci chodí také ruku v ruce: vyspělé technologie a pohrdavá rétorika – nic si z toho nedělá. Nepředvádí se tak jako předtím Saulovi, když líčil, jak chytil medvěda za dolní čelist a ubil ho – všechna síla boje náleží jedinému, nesmí být pochyb: pouze Hospodinu, živému Bohu, v jehož jménu teď David do boje vychází.

„Celý svět pozná a celé toto shromáždění pozná…“ – to je Davidovo vyznání i vysvětlení, proč jde tak a ne jinak. Celý svět pozná, že při Izraeli stojí Hospodin. A toto shromáždění pozná, že Hospodin nezachraňuje mečem a kopím (vv. 46.47). A to se skutečně stalo. Ani to nemusíme vypisovat a říkat, protože tohle přece každý zná. Stačil jeden dobře mířený kamének, a obr padl. Jeho vyspělá a mohutná vyzbroj se proti takové zbrani ukázala být spíš nevýhodou, nemotornou překážkou, kvůli které nemohl ani uskočit. Hospodin zachránil. Lidským rozumem neuvěřitelná věc. Nečekaná. Nepravděpodobná. Proti zkušenostem, proti vědě, technice, rozumu vyspělého a dospělého světa. Mládeneček s kaménkem, syn Jišaje Betlémského, to je podobné, jako když světu – ale i tomuto shromáždění! – řeknete, že záchrana je v popravčím kříži, na němž visel betlémský Ježíš. Kdo má uši k slyšení, kdo to chce opravdu slyšet, ten uslyší a s radostí přijme, že Hospodin je se svým lidem proti všemu zlu i smrti. Proto David zabil Goliáše. Proto vstal Kristus z mrtvých! Haleluja!

Modlitba

Kriste, ty, Boží Králi, vyvolený ke službě i k moci,

právě když nejsme na vrcholu svých sil a schopností, ty dáváš poznat, že při nás stojíš. Právě tehdy je na nás vidět, jakého máme Pána a Spasitele. Děkujeme ti za to se vším tvým lidem, děkujeme i se všemi, kteří přicházejí ze světa a vzdáváme ti čest a slávu, která ti provždy náleží. Amen.