Věrozvěsti a Mistr Jan Hus

L 10,1-11 Potom určil Pán ještě sedmdesát jiných a poslal je před sebou po dvou do každého města i místa, kam měl sám jít.  2 Řekl jim: "Žeň je mnohá a dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň.  3 Jděte! Hle, posílám vás jako ovce mezi vlky.  4 Neberte si měšec ani mošnu ani obuv. S nikým se na cestě nepozdravujte.  5 Když vejdete do některého domu, řekněte nejprve: 'Pokoj tomuto domu!'  6 A přijmou-li pozdrav pokoje, váš pokoj na nich spočine; ne-li, vrátí se opět k vám.  7 V tom domě zůstávejte, jezte a pijte, co vám dají, neboť 'hoden je dělník své mzdy'! Nepřecházejte z domu do domu.  8 A když přijdete do některého města a tam vás přijmou, jezte, co vám předloží; 9 uzdravujte nemocné a vyřiďte jim: 'Přiblížilo se k vám království Boží.'  10 Když však přijdete do některého města a nepřijmou vás, vyjděte do jeho ulic a řekněte:  11 'Vytřásáme na vás i ten prach z vašeho města, který ulpěl na našich nohou! Ale to vězte: Přiblížilo se království Boží'.

+ L 10,20 Ale neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích."

Kázání 

Když je řeč o žních, mohly by se nám vybavit kombajny na polích, zvířený prach. Anebo třeba dožínková slavnost, jak ji romanticky líčí Božena Němcová v Babičce: slavnostní průvod, který nese dožínkový věnec paní kněžně. Žeň je mnohá! To je radost, vděčnost, sláva, počítání výnosů.

Jenomže romantiku stranou. Žeň je mnohá - to je také v prvé řadě námaha a péče a pokora... Přesněji: společná námaha. Společná péče a pokora každého, kdo se nějakého úkolu ujme. V jednom by se těžko žeň zvládla. 

Žeň je mnohá je naděje, že ve vzduchu zavoní chléb, že bude z čeho žít a brát sílu – a zároveň i výzva: pojďme sklízet, nenechme to ladem, neprošvihněme tu příležitost.   

Ježíš tohle mini podobenství povídá ve chvíli, kdy svým posluchačům svěřuje úkol, poslání. Je jich plno, (jakýchsi 70). Ty, kdo s ním spojují své jméno a svůj zájem zve Ježíš k dílu; a můžeme snad odtušit, že přizván je každý, komu nasycení, život světa a dobré plody nejsou lhostejné – žádné jiné výběrové řízení Ježíš nekoná.

Ti, kdo se nechávají poslat mají pozoruhodný úkol. Ježíš je posílá před sebou. Do každého místa, kam sám hodlá jít. Výčet lokalit chybí, nesměrováním je tohle – jděte tak, jako že po vás vstoupí Ježíš. Ne „po nás potopa“ – ale „po nás Ježíš“. To je přece dobrá naděje, se kterou člověk může vstupovat třeba i do neznámých míst, kde neví, s čím se setká. 

V křesťanské tradici se často mluvíme o svědectví jako o následování Ježíše; tady je ale podtrženo něco jiného: ti, kdo Ježíše znají, kdo už mají ponětí o chlebu života, jsou posláni i tam, kde ještě mohou narazit na hlad, i mimo své známé terény, i tam má Ježíš namířeno, i když se nám zdá, že tam není a nebude. 

Někdo přijme tohle poslání jako pootevírání dveří pro Ježíše v cizím kraji, jako si to vzali za své Cyril s Metodějem, takže přinesli evangelium i nám. Nemusíme ale mířit do ciziny, někdy i vydat se k bližnímu v napjatých vztazích, v sousedství, v rodině nebo v církvi může být štreka a přitom je to místo, kam má přijít Ježíš. Nemáme každý jedno vyznačené místo na mapě, kam se musíme trefit, takže můžeme svobodně jít, zkoušet klepat. Jestliže neneseme jen sami sebe, ale jde s námi evangelium pokoje, je to mise Ježíšova. 

Neberte si měšec, mošnu ani obuv.  To je síla. To vydání se na cestu je opravdu vy-dáním se, vykročením ze svého pohodlí a jistoty. Co tedy s sebou? Co mají – máme nést? Pokoj. Evangelium pokoje. 

Ježíš sám učedníkům předává pokoj a říká při tom „pokoj svůj vám dávám, ne jako dává svět“. V bibli se o Bohu mluv jako o Bohu pokoje; milost a pokoj jsou součástí pozdravů na začátku epištol i požehnání.  V listu Jakubově (Jk 3,18) je ujištění, že „ovoce spravedlnosti sklidí u Boha ti, kdo rozsévají pokoj“ a list do Efezu (Ef 6,17) zase nabádá, aby křesťané byli „obuti k službě evangeliu pokoje“. 

Na cestu je možné pustit se v pokoji a pokoj nést. Rozumí se: je možní spolehnout se, že to, co vede jen k boji a smrti je Kristem překonáno; co rozděluje a hubí bylo překonáno Božím, Kristovým, nasazením pro nás. Proto mají zápasy o odpuštění, smíření a porozumění smysl… i když se nám to v dnešním světě zdá někdy jako bláhové a nemožné.

Nést pokoj znamená upínat se ke smíření, které dává Bůh, i když nás ještě zmítá hřích.

Nést pokoj, znamená čerpat stále ze studně milosti, kterou Kristus odkryl. 

Slyšíme: pokoj otevírá dveře.   

Výzva k vydanosti a nezaopatřenosti působí bláhově a naivně (copak to jde, takhle se někam vypravit?), jenže je uvedena v téhle souvislosti přinášení evangelia pokoje. Kdo takhle přichází, nemůže se vlamovat do dveří, nebo si vybírat kdo se mu lépe pozdává. Má přijmout pozvání těch, kteří sami dveře otevřou, byť to budou pohané…  „Posílám vás jako ovce mezi vlky.“ říká Ježíš. „Když vejdete do některého domu, řekněte nejprve: 'Pokoj tomuto domu!' 

To je docela jiná misie a strategie, než kterou tolikrát, Bohu žel, volila a volí církev. Jako Ježíšovi lidé nejsme posláni dobývat, vytřískat něco z lidí a z příležitostí. Kolikrát se církev v dějinách chovala jako ten vlk, který si poradí se slabšími kusy? Kolikrát i dnes zaznívají z církve všelijaké moralismy namísto evangelia? Kolikrát se evangeliem stala vlastní výjimečnost, pracovitost, určitý typ morálky… 

Běda takové církvi, která namísto evangelia o Kristu, evangelia pokoje, staví vlastní prospěch. Svědka, který přijal povolání volat církev znovu k pokoře, Jana Husa, si dodnes také připomínáme. 

S nikým se na cestě nepozdravujte. 

Co to znamená? Nenechte se zdržovat? Nebo možná: nechtějte se uctivě vlichotit, jak je to také velkým pokušením, když toužíme po přijetí? Namísto toho přinášejte pokoj - a tam, kde ho přijmou, tam buďte. 

Jakkoli je to Ježíšovo poslání pro nás ve všech zmíněných aspektech nesnadné, přece je to poslaní a povzbuzení k velké svobodě: Nemáme na starosti všechno. Jdeme tam, kam chce Pán sám přijít; a on míří všude tam, kde mu bude otevřeno. Sice ty naše výpravy nejsou jen klidná pastva a zaručený úspěch, ale žeň je mnohá a podnik tohoto světa není jen na našich bedrech. Je jisté, že je lepší být ovcemi, které mají Pastýře, než smečkou vlků, která budí strach. 

Jan Zlatoústý, konstantinopolský arcibiskup, který žil ve 4. století učil: „Dokud budeme ovcemi, budeme vítězit; i kdyby nás obklopovaly tisíce vlků, přetrváme a budeme mít převahu. Staneme-li se však vlky, budeme přemoženi, neboť přijdeme o pomoc pastýře. Ten přece nevodí na pastvu vlky, nýbrž ovce; takže tě opustí a vzdálí se, protože mu nedáš možnost ukázat jeho moc. Takže říká-li Pán: Já vás posílám jako ovce, naznačuje tím toto: Neklesejte přece, já totiž vím, a dobře vím, že právě takto vás nikdo nebude schopen přemoci“ 

Pane a Bože, dej, abychom se dávali poslat tam, kde nás chceš mít. Dej, abychom u tebe nalezli pramen síly, zdroj naděje a studnici pokoje. Amen