Kázání 5. 7. 2026: František Čunderlík

Když jsem byl malý, po návratu z venkovních hrátek, po cestování městskou hromadnou dopravou, po návratu od doktora atp., mě moje maminka i babičky vždycky hnaly do koupelny umýt si ruce. Velkým strašákem byly také bacily na penězích. To bylo potřeba si umýt ruce obzvlášť důkladně. To asi znáte milé sestry a milí bratři také. Já ostatně cepuji se svou ženou syna obdobně. Člověk se snaží vyhnout znečištění i možnému nakažení se nemocí.

V tomto pohledu se jedná o normální hygienická pravidla, která dodržuje drtivá většina našich spoluobčanů. Na věci spadlé na zem se také nijak nevrháme, nemusí jít jen o dráty. Kromě znečištění těla ovšem známe i situace, kdy máme ušpiněné svědomí. To už se ale očišťuje mnohem obtížněji, nestačí na to mýdlo a teplá voda. V případě židovských pravidel se často dohromady spojoval efekt norem hygienických i morálních – náboženských. Platily pro celou společnost, a kdo je přestupoval byl hodně podezřelý, a nejméně jednou nohou stál za hranicí náboženského přestupku – hříchu. Ovšem i pravidla, dokonce i ta náboženská, mohou mít svoje výjimky. Orientovat se v nich je součástí řady obtížných rozhodování v našem životě.

Dnešní příběh začíná vystoupením z lodi. Ježíš se vrátil ze své výpravy z Dekapole. Tam mezi nežidy také chvíli působil, ovšem obyvatelé té země ho požádali, aby je opustil. Ježíš se tak přepravil zpět na druhou stranu, tedy na židovský břeh Galilejského moře. Vrací se v podstatě domů, kde má již své obecenstvo. Rychle se shromažďuje veliký zástup, který čeká na to, co se bude dít – jestli přijde kázání nebo uzdravování nebo jiný zázračný div.

Do děje však vstupuje význačný muž místní společnosti, jeden z představených synagogy jménem Jairos padá před Ježíšem na kolena a úpěnlivě ho prosí o uzdravení jeho dcery, která umírá. Má dokonce i jasnou představu, jak k tomu má dojít – Ježíš má na dceru vložit své ruce, aby byla dcera zachráněna a žila. Ježíš na jeho prosbu přistoupil a odešel s ním k jeho domu. Nevypravil se tam však sám. Zástup ho následoval a doslova ho obklopil, četli jsme, že se na něj tlačil. V takové tlačenici dochází k mnoha dotykům, jeden však byl od ostatních významně odlišný a zvláštní. A nejen dotyk sám byl jiný. Jiná byla i žena, která se v davu rozhodla dotknout se Ježíšova pláště.

Byla to žena, která se kvůli své přetrvávající chorobě dostala na samotný okraj společnosti. 12 let trpěla krvetokem – tedy přetrvávající menstruací. Taková žena byla kulticky nečistá, a proto vyčleněna mimo židovskou společnost. Číslo 12 představuje pro židy plnost nebo úplnost – 12 let nemoci se tak dá pochopit tak, že žena byla ze svého pohledu nemocná úplně celý život (nebo alespoň jeho dospělou část). Se svým problémem se snažila něco dělat. Z dnešního textu jsme se dozvěděli, že za různé lékaře utratila vše, co měla a stejně to nepomohlo. Naopak, bylo to stále horší. Bohužel to je zkušenost, která je v našich životech nebo v životech našich bližních také přítomná.

Žena se však své naděje na uzdravení nechtěla ani tak vzdát. Slyšela o Ježíšovi, protlačila se k němu zástupem a dotkla se jeho šatu v doufání, že ji tento dotek může zachránit. Porušila tím mnoho kultických pravidel, jako nečistá nemůže být v zástupu. Má stát někde daleko a volat, ať se k ní ostatní nepřibližují, aby se neznečistili. A už vůbec se nemá někoho dotýkat. A toto překročení pravidel se jí vyplatí. Cítí, jak hned přestalo krvácení a její tělo se konečně po letech uzdravilo. Neuzdravila se však jen tak sama. Ježíš pocítil, že z něj vyšla síla, dobře ví, že jeden z dotyku nebyl způsoben jenom tlakem zástupu, ale že byl veden něčím jiným, a to vírou, že Ježíš je ten, kdo může zachránit.  

To učedníci si ničeho takového nevšimli. Když se Ježíš ptá, kdo se ho dotkl, jsou učedníci překvapeni, proč to zjišťuje. Vždyť se tu na ně tlačí tolik lidí. Ježíš však nepřestává hledat tu ženu, která se dotkla jeho šatu.

Žena nezapírá a v bázni a chvění se přizná ke svému činu. Tak jako Jairos na začátku příběhu i ona padá před Ježíšem na kolena. A doznává, že se protlačila zástupem v rozporu s pravidly, že se jako nečistá dotkla Ježíše a tím ho podle stejných pravidel také měla znečistit. Pověděla mu celou pravdu. Ježíš se nehněvá, lidská nečistota není něco, s čím by se ještě nepotkal. A kultická pravidla nestojí nad Ježíšovým úkolem na zemi. Není něco samozřejmého dotknout se boží moci, jen tak si sáhnout pro uzdravení. Ale ve víře se to smí. Ježíš to potvrdí svými slovy – „Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji, uzdravena ze svého trápení!“ Oslovením dcero navíc k uzdravení vrací ženě i důstojnost a místo ve společnosti, ze které byla v úplnosti celých 12 let vyloučena.

Jako by však příběh neměl mít šťastný konec. Zatímco se Ježíš zdržel s touto nemocnou nešťastnicí, vypršel čas života pro Jairovu dceru. Jako by byla žena uzdravena na úkor někoho jiného. Tuto logiku však Ježíš nepřijímá. Bůh není na rozdíl od nás lidí v zajetí plynutí času.

Lidé z Jairova domu přichází sdělit smutnou novinu. Je otázkou, zda jejich výrok „Tvá dcera zemřela; proč ještě obtěžuješ Mistra?“ neobsahuje i výtku směrem k Ježíši – když měl tolik času se cestou ještě zdržet s někým dalším, tak teď ať se už ani neobtěžuje, je příliš pozdě.

Bůh však do lidských příběhů pozdě nepřichází. Ježíš tak nedbá na jejich slova, obrací se k Jairovi s útěchou, a také s požadavkem, aby i on v sobě nalezl stejnou víru, jako před chvíli uzdravená žena: „Neboj se a věř.“ Židovský rabín Kuschner zdůrazňuje význam výzvy „neboj se“. Říká, že je to v podstatě 11. přikázání. Ve starém zákoně se tato výzva objevuje asi 80x, v Novém zákoně jde o ještě četnější slovo uklidnění do vypjaté situace.

Dál s Ježíšem pokračuje už jen nejužší okruh učedníků – Petr, Jakub a Jan. Zbytek učedníků i zástup zůstávají před domem představeného Jaira. V domě samotném se vše připravuje na pohřeb. Rozruch, pláč a kvílení naznačují přítomnost pohřebního bratrstva a profesionálních plaček. Chystá se rituální stvrzení smrti dívky.  Ježíš jejich přípravy odmítá – „Dívka nezemřela, jenom spí.“ To se všech uvnitř v domě dotkne, Ježíšovi se posmívají. Vždyť oni jsou profesionálové v oboru smrti. Vědí, jak vypadá člověk, který zemře. Jenomže Ježíš je o to větší mistr i v oboru života. Vyžene je z domu, k dívce přistupuje už jen s rodiči a třemi učedníky. V tom se celá situace docela hodně podobá příběhu z prvního čtení. Také Elijáš jedná v soukromí domu, nedělá představení pro veřejnost. A jsou tu i další podobnosti. Ježíš přistoupí k dívce a vezme ji za ruku. Dotek mrtvého je jen dalším způsobem, jak se kulticky znečistit. Elijáš se třikrát sklonil nad chlapce (doslova na něj nalehl), Ježíš bere dívku za ruku. Rituální pravidla nemají žádnou přednost před boží mocí vedoucí k životu. Dívce řekne: „Talitha kum“. Aramejský výraz, který se zde dochoval, jako by jen potvrzoval autentičnost celého příběhu. A nejde o žádnou formuli používanou zaříkávači. Pouhý pokyn: „Děvče, pravím ti, vstaň.“ Dívka vstane a začne chodit. Až v tento okamžik se dozvídáme, že je to možné, protože je jí už 12 let. Těchto 12 let mělo tvořit plnost jejího života, vždyť ve 12 letech zemřela. Bůh je však Bohem života a pánem nad smrtí a trápením. Proto mohla být uzdravena žena s krvetokem. I když po letech trápení a neúspěšných lékařských pokusů by si na to již nikdo nevsadil. Proto mohla být vzkříšena Jairova dcera k životu ze smrti. Na potvrzení toho, že dívka je skutečně živá ještě dává Ježíš pokyn, aby jí dali jídlo.

Kdo to vidí, je v úžasu a zděšení – vzkříšení z mrtvých není realitou našeho lidského života. Ježíš chce ochránit pro tuto chvíli mesiášské tajemství, a proto přísně přikáže o tomto divu nemluvit. Podobně jako předtím ze stejného důvodu prohlašoval, že dívka jenom spí. Ať se ještě nerozkřikne, že nejen uzdravuje, ale dokonce má moc i nad smrtí. V příběhu se tak přeci jen objevuje šťastný konec, dokonce již po druhé.

Tento příběh může i dnes přinést potěšení z jistoty božího příklonu k životu a k lidem. Ježíš svou pomoc poskytne všem bez ohledu na postavení. Před bohem jsme si totiž rovni. Pomoci se dostalo Jairovi, muži s vysokým postavením a bohatstvím. Ale také anonymní nečisté ženě, bez majetku a vyčleněné mimo slušnou společnost. Ta se dokonce pomoci dočkala dříve. Příběh vzkříšení syna vdovy ze Sarepty i vzkříšení Jairovy dcery dokladují kontinuitu boží moci napříč časem. Bůh se k nám sklání, je ochoten se nás dotknout. Jeho dotek není sterilní, nevyžaduje čistého mravně dokonalého člověka. Stačí víra v to, že on je ten, kdo má moc něco změnit v okamžiku, kdy se zdá již vše beznadějné a ztracené. Bůh si neváhá „ušpinit ruce“ naší realitou. Eliáš se dotýkal mrtvého syna vdovy ze Sarepty. Ježíš se dotýká krvácející ženy i mrtvé dívky. Bere na sebe naši nečistotu a naši smrt, aby nám předal svůj život.

Chvíle ticha:

Svěřme se v tichosti Pánu, ať jeho slovo koná, co už započalo

Modlitba po kázání:

Bože děkujeme ti, že vstupuješ do našich životů, že jsi ochoten se nás dotýkat v našich krizích a všelijak upatlaných životech a hledat pro nás nadějná východiska. Děkujeme, že jsi pánem nad smrtí. Amen.