Jan Křtitel a křest Páně

Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího. Je psáno u proroka Izaiáše: ‚Hle, já posílám posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu. Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!‘ To se stalo, když Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: „Čiňte pokání
a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu. Jan byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel. A kázal: „Za mnou přichází
někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem
svatým.“ V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn. Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“
(Bible, Markovo  Evangelium, 1. kapitola)

Hospodinův pomazaný – radostná zvěst

Hlas volajícího: „Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha! Každé údolí ať je vyvýšeno, každá hora a pahorek sníženy. Pahorkatina ať v rovinu se změní a horské hřbety v pláně. I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří,
že promluvila Hospodinova ústa.“ Hlas toho, jenž praví: „Volej!“ I otázal se: „Co mám volat?“ „Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva. Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky.“ ... Řekni judským městům: „Hle, váš Bůh! Panovník Hospodin přichází s mocí, jeho paže se ujme vlády... Jak pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede.“
(Bible, kniha Izajáš, 40. kapitola)

Křest Páně, Ježíšův křest, kdy jej v řece Jordánu pokřtil Jan Křtitel, vůbec jejich vzájemné setkání, to je příběh na víc než několik řádků, které mu věnuje evangelista Marek. Když se pokouším si tu scénu představit, vytane mi na mysli film Poslední pokušení Krista; Jordán hluboko zaříznutý v zemské trhlině na hranici pouště, na břehu ryk a výkřiky mnoha Janových stoupenců, trhání oblečení, zvuky svištících důtek, sebemrskačství, kterým Janovi učedníci reagovali na mistrova ohnivá slova. A uprostřed všech Jan Křtitel, celý prorok Eliáš, oblečen v kůži, divoký, nespoutaný, excentrický. Je to show, spousty čumilů, fascinace podivnostmi. A do toho všeho lidského hlomozu a šílení přichází Ježíš doprovázený Jidášem. Režisér Scorsese bývá obviňován, že chtěl Ježíšův příběh patřičně skandalizovat, ale třeba tuhle scénu vystihl bravurně a přesně v duchu Markova evangelia. Skandál tu probouzí a přiživují nejrůznější exhibicionisté, explicitní nahota, sexuální podtóny, sado-masochistické praktiky. Ale přicházejícího Ježíše si nikdo nevšimne!

Jan se náhle otočí, všechny zvuky okolí ve filmu ustoupí do pozadí, v naprostém tichu je možné vidět jisté překvapení Janovo, jakoby i kolem něho bylo náhle trochu tišeji. Moc nerozumíme odhodlání Ježíšovu, který si sundává šat a pokleká před Janem do vody. Dost možná dělá něco, čím si není jistý, možná se snaží naplnit Jidášova očekávání, neboť Jidáš je ve Scorsesiho filmu i Kazantsakisově předloze ústřední kladnou postavou spolu s Ježíšem. Jan Ježíše ve filmu křtí a vzápětí objímá, jeho otázka: „Kdo jsi?“, zůstává však nezodpovězena. Tak jako v dnešním evangeliu tu nikdo neslyší Boží hlas, nikdo neví, co je Ježíš zač, nikdo se té scéně nediví, vždyť je tu co koukat na tolik exotů kolem. Ve filmu je i samotný Ježíš nejistý, neví kým je, hledá se. A prakticky nikdo si ho nevšímá.

Mám za to, že v tomto duchu otevírá své vyprávění i samotný Marek. Jen my, čtenáři jeho evangelia, vidíme otevřená nebesa, holubici přilétající shůry a slyšíme Boha říkat: „Ty jsi můj milovaný syn“. Pravda, Ježíš to oproti filmu vidí a slyší také. Ale jen on. „Lze tomu věřit?“ napadá jej možná. Není to jen přelud? Jakoby i Marek nechal Ježíše trochu tápat. On, autor evangelia, to ví, věřící čtenáři jeho díla to ví, ale ví to Kristus? Ví Ježíš, že je Kristem? V Janově evangeliu o tom od začátku nepochybuje a všechny o tom poučuje, ale Marek nám vypráví trochu jiný příběh. V Matoušově podání se Jan před Ježíšem uctivě sklání, v Lukášově podání se Ježíš při křtu intenzivně modlí a komunikuje s Bohem. Ale Marek má Ježíše nenápadného, mlčenlivého, tajemného. Nevidíme do něj. Chce být vlastně Božím synem?

Markovo evangelium nám nevypráví příběh Ježíšova křtu jako důkaz, že Ježíš byl Božím synem. Marek nejde po senzacích, které by jeho knihu lépe prodávaly. Oproti takovému Janovu evangeliu nebylo to Markovo nikdy bestseller, protože ani Markův Ježíš není neochvějný a sebevědomý hrdina. Jenže lidé mají neochvějné hrdiny rádi. Marek evidentně ne. Marek nás chce především zapojit do Ježíšova příběhu, stejně jako se Bůh v Kristu zapojil do příběhu našeho. U Marka můžeme sdílet mnoho Ježíšovy nejistoty a pochybností. U Marka se
musíme stejně jako Ježíš rozhodnout. Proto zůstává i Boží provolání skryté všem tehdy přítomným u řeky Jordán. Netušící osobou tu zůstává i samotný prorok Jan Křtitel. Ještě z vězení se bude později ptát, co je ten Ježíš vlastně zač. Je až úsměvné sledovat, jak Křtitel mluví o někom „silnějším“, kdo přijde po něm, o někom, jehož řemínek na obuvi by si ani nedovolil rozvázat. A evangelista Marek to jen suše doplňuje: V oněch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl od Jana v Jordánu pokřtěn. A jen my víme, proč ten Marek to napsal zrovna po silných slovech Janových. 

Slova o Ježíšově Božím synovství zazní v Markově evangeliu vícekrát, pokaždé ovšem tak nějak poloskrytě, bez glorioly a nenápadně. V Markovi nezpívají vánoční andělé své Gloria a z dalekých krajů se nepřijíždějí poklonit tři králové. A pokud už zachycuje Marek příhodu, která u ostatních evangelistů působí jako bombastické potvrzení Ježíšovy velikosti, dělá to Marek jinak. Třeba v epizodě proměnění na hoře (Mk 9) je Boží hlas znějící do pompézního setkání Ježíše s Mojžíšem a Eliášem zaznamenán bez očekávané odezvy. Zatímco u Lukáše či
Matouše učedníci upadají do mrákot a nemohou se strachy pohnout, u Marka se po krátkém úleku a zmatenosti dostaví učednické mudrování nad docela jinými věcmi než nad Kristovou velikostí. Marek píše, že poté, co se z oblaku se ozval hlas: „Toto jest můj milovaný Syn, toho poslouchejte,“ se pak rychle učedníci rozhlédli, neviděli u sebe již nikoho jiného než Ježíše samotného. A když sestupovali z hory, (přikázal jim, aby nikomu nevypravovali, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. To slovo je zaujalo a) společně rozbírali, co to znamená vstát z mrtvých. Samotný Hospodin, tu mluví, ale Marek je realista a ví, že ani Boží slovo nemusí člověka zasáhnout či přesvědčit. Ostatně sám Ježíš,
když se v Markově vyprávění pokusí o pár řádek dál navázat na rozhovor o vzkříšení, s překvapením zjišťuje, že učedníci neřeší velikost Boží, ale velikost svou. Když se jich Ježíš ptal: „O čem jste cestou uvažovali?“ oni mlčeli, neboť cestou se mezi sebou dohadovali, kdo (z nich?) je největší. 

V Markově podání zkrátka málokdo slyší či chápe, byť by slyšel slovo Boží. Ježíš je zcela nenápadnou postavou a nic na tom nemění ani občasná vyznání či tituly Ježíšovy osobnosti. Ne vždy jsou ostatně myšleny vážně a pronášejí je často temné síly a Kristovi nepřátelé. Právě v Markovi bezezbytku platí, že když dva říkají totéž, nemusí to totéž znamenat. Zatímco poslední slova o Ježíšově božství znějí např. u ostatních evangelistů z úst vojáků pod křížem jako vyznání nebo jako projev bázně před Bohem, Marek nechává setníka tuto informaci pronášet střízlivě a nelze ji jednoznačně interpretovat jako vojákovo vyznán, či projev studu a lítosti. V Markově podání zkrátka nepřichází žádné zemětřesení jako v Matoušovi, lidé se nebijí do prsou, nelitují Ježíšovy smrti a nevyznávají vinu, jako v Lukášovi. Setníkova poznámka, že mrtvý Ježíš byl syn Boží, může být u Marka stejně dobře vyznáním jako výsměchem; konstatuje ji ostatně člověk, který Krista právě přibil na kříž.

Marek, nejstřízlivější ze všech evangelistů, nám představuje lidskou realitu. Můžete mít Boha vedle sebe, opravdu a reálně na dosah, můžou znít velké teologické výpovědi a dech beroucí prohlášení, ba můžete sami pronášet náboženská moudra a velké pravdy, ale pokud to nemáte v srdci, pokud to není vaše víra, vůbec k ničemu vám to není. Může se to pak stát dokonce frází, floskulí, parafrází či dokonce ironickou výpovědí nebo obžalobou. Marek nám představuje Boha, který přišel nejen na doslech, ale i na dotek a na dohled. Ale málokdo ho slyší, vidí a chce s ním být v kontaktu. Málokdo je s takovým Bohem spokojen. A málokdo jej má rád.

Ti, kteří Boha v Kristu rozpoznali, ti kteří mu naslouchají a neztrácejí s ním kontakt, ti kteří uvěřili, že vstal z mrtvých a Bůh se k němu od počátku hlásil, ti všichni tak nečiní na základě nějakého sociálního tlaku, popularity, ideologie, vědeckých zjištění, důkazů jeho moci či mediální kampaně. Z těchto příčin splétají pravdu lidská hnutí jako komunismus či progresivismus, aby vás následně nutily tuto pravdu přijmout a dle ní i soudit. Markem představené křesťanství naopak nejedná pod tlakem ani diktátem davu či hnutí. Marek nám představuje Krista bez důkazů, bez kampaní, bez hysterie, bez všeobecného zájmu. Marek nám představuje Boha, který nestraší, nevzbuzuje bázeň, neplní titulní strany. Vánoce s davy andělů, pastýřů a zdaleka dorazivších vědeckých celebrit Marka vůbec nezajímají. Ostatně, když na závěr svého podání popisuje vzkříšení, ukáže nám jen prázdný hrob. Nic víc. Ale pokud přesto uvěříme, můžeme i příběh Kristova křtu slavit jako svátek. Ze samotných Božích úst tu pro nás, věřící, zní dobrá zpráva, že Ježíš je Syn Boží. Možná buďme rádi, že si toho davy exotů nevšimly. Marek a jeho čtenáři si ale všimli. Proto si Marek dovolí samotné evangelium nadepsat veršem: Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího. Není to argument. Je to vyznání.

Jan Křtitel cituje ve svých provoláních proroka Izajáše. Jenže z něj cituje pouze ta silná a masy formující věty. Jan Křtitel evidentně zná Izajášovo proroctví, že poté, co bude vše srovnáno a narovnáno, tedy jinotajně řečeno, pahrbky srovnány a údolí zasypána, že poté se zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa (Iz 40,5). Všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa! Jenže tehdy u řeky Jordán to téměř nikdo nespatřil. Vlastně ani Jan. Jakoby i on naplňoval Izajášův text, ve
kterém se prorok zmateně ptá, co má vlastně volat. Bůh mu tam odpovídá, že má v prvé řadě počítat s lidskou nespolehlivostí či možná nechápavostí. Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí, vadne a usychá, říká Bůh v Izajášovi a vybízí, aby se prorok přesto nebál říci: „Hle, váš Bůh!“ Jenže ani to Jan Křtitel neřekne. Možná proto, že si takto Boha nepředstavoval. Přitom sám Izajáš v následujících verších představuje Boží moc jako moc blízkou, ba pastýřskou, jako moc, která v náručí nosí a šetrně vodí. Sám Izajáš jakoby mluvil o Ježíši, ale Jan Křtitel o něm takto nemluví.

My to ale spolu s Markem, ba spolu s Božím hlasem vyznat můžeme. Hle, náš Bůh! A můžeme dokonce souhlasit i s Křtitelovým prohlášením, že přicházející mesiáš, přicházející Bůh, je mnohem silnější, než by se evangelistovi Janovi a dalším mohlo zdát. Ježíš je oním „silnějším“, přestože bude ve smrtelné úzkosti na kříži volat: „Abba, Otče“. Je oním „silnějším“, přestože bude ostouzen a bičován, pomlouván a zlehčován. Je oním „silnějším“, přestože téměř nikdo nebude slyšet Boží prohlášení o něm, nespatří jeho rozmluvu s Eliášem či Mojžíšem ani neuvidí andělské chóry velebící jeho narození. Je oním „silnějším“, neboť bude lidské nemoci uzdravovat, své ovečky šetrně vést a bezbranné a zranitelné v náručí nést. Je oním „silnějším“, neboť své svěřené, vyznávající, neopustí navzdory smrti. Je oním „silnějším“, přestože jej jako bezbranného a slabého usmrtí. On však přesto zůstane a zůstává s těmi, kteří jej uviděli a rozpoznali, kteří jej uslyšeli a uposlechli, kteří s ním udržují kontakt.

Žalm 103: Davidův. Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu! Jako se nad syny slitovává otec, slitovává se Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí. On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach. Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě. Avšak Hospodinovo milosrdenství je od věků na věky s těmi, kteří se ho bojí.

Modlitba: Bože, byl jsem pokřtěn ve tvé jméno, byla mi dána možnost znovu začít, být tvůj. Bože, byl jsem pokřtěn ve tvé jméno, vím, že stojíš po mém boku. Děkuji ti, že můžu být s tebou.

Kriste, jsi dobrý pastýř. Tak jako ty myslíš na mě a na každou svou ovečku, chtěl bych i já nyní myslet na jiné, pomáhat jim, prosit za ně.

Pane, ke křtu se většinou přinášejí děti. Tolik jich bylo pokřtěno ve tvé jméno. Odvažuji se tedy prosit za děti. Buď jim nablízku, pomáhej pro ně nalézat cestu z chudoby, smutku a bezpráví.

Prosím za děti ulice, za děti ve slumech třetího světa, za rodiny v igelitových chatrčích, za děti pracující v továrnách. Prosím za děti, které náš svět znají jenom z obrázkových časopisů, za děti, které mají hlad. Modlím se za děti používající samopaly. A modlím se za humanitární pracovníky a misionáře, kteří k nim přicházejí. Prosím za děti strádající uprostřed válečných konfliktů. Prosím za děti, které ztratily někoho ze svých blízkých, svých rodičů. Prosím za děti naše, našeho sboru. Amen.