Jak bylo zmíněno v úvodní kapitole, vlastní stavba trvala necelý rok. Nebylo na ní šetřeno. Je pěkná, vzhledná a spolu s farou a parkem patří k nejhezčím místům ve městě. První náklad cihel na staveniště přivezl povoz Josefa Havla, mlynáře na Komárně. Následovala řada dalších bezplatných povozů od různých dárců a přísun ostatního stavebního materiálu. Po ukončení výkopových prací se začalo v pondělí 18. dubna s vyzdíváním základů a 15. května se mohla konat slavnost položení základního kamene. Po bohoslužbě odešel průvod z tehdejší modlitebny na prostranství uvnitř staveniště a následoval zpěv a kázání seniora Jana Janaty. Kurátor sboru Karel Kulich poté přečetl pamětní listinu, tu pak spolu se stavebním rozpočtem vložil do základního kamene zasazeného ve věžním zdivu na pravé straně vchodu do kostela. Následovalo nezbytné poklepávání kladívkem, při němž se vedle seniora vystřídali všichni členové staršovstva. Stavební práce, ač prováděny převážně ručně, pokračovaly na svou dobu obdivuhodně rychle a kvalitně. Stavba byla kolaudována 3.listopadu téhož roku.

Slavnost posvěcení novostavby evangelického reformovaného chrámu Páně v Nymburce byla velkou událostí pro sbor, církev, město a okolí. Bylo, zač Pánu děkovat. Dobový tisk označuje den konání, středu 30. listopadu 1898, za svátek „nejen církevní, ale opravdu národní, český, demokratický“. Řazení průvodu začalo už ve čtvrt na deset dopoledne v tomto pořadí: jako první šla evangelická školní mládež, za ní staršovstvo sboru a slečna Bohumila Kotoučová nesoucí na polštáři klíč od chrámových dveří, pak zástupci c.k. vrchní církevní rady z Vídně, jmenovitě Heřman z Tardy a JUDr Bedřich Molnár, po nich český superintendent, Justus Emanuel Szalatnay, senior poděbradského obvodu Jan Janata z Chleb a řada dalších třiceti farářů a vikářů. Vedle zástupců okresu a městské rady to byly ještě delegace spolků Besedy, Hlaholu, hasičů a řady obcí a měst spolu s nekonečným zástupem občanů všech vyznání. Průvod se ubíral z radnice přes náměstí Boleslavskou ulicí a Velkými Valy na Spálenku, kde se zastavil před chrámovými dveřmi. Byl to veliký a nezapomenutelný okamžik, kdy sestra Kotoučová pěkně přednesla slavnostní Janatovu báseň, kdy pěvecký sbor Besedy a Hlaholu zazpíval mohutně Bendlovu „Modlitbu“, kdy kurátor sboru Karel Kulich procítěnými slovy zahajoval akt otevření chrámových dveří. Toho se ujal superintendent Szalatnay po krátké modlitbě. Mnozí bratři a sestry jen stěží potlačovali dojetí, když stanuli pod klenbou nového Hospodinova domu.

Po zpěvu Žalmu 118, sloky 12-13, a posvěcujícím proslovu superintendenta Szalatnaye předal vrchní církevní rada Heřman z Tardy kurátorovi Karlu Kulichovi pochvalné uznání. Následoval zpěv Žalmu 84, 1-5 sloky, a slavnostní kázání Josefa Nešpora, faráře z Chrudimi. Pro ty, kdo se do chrámu nevešli, sloužil slovem Božím venku semtěšský farář Jan Pelíšek. Obě kázání zanechala v myslích posluchačů mocný a hluboký dojem. Po modlitbě a ohláškách přednesl Jan Janata příležitostnou báseň, kterou uvádíme v příloze. Na závěr účastníci zazpívali hymnu Zachovej nám, Hospodine, císaře a naši zem… (slavnost se konala na oslavu 50ti letého požehnaného panování Jeho veličenstva císaře a krále Františka Josefa I.) a přijali požehnání.

Odpoledne se významní hosté (v počtu 86) sešli na slavnostní hostině ve velké dvoraně „Na knížecí“ (dnešní restaurace Záložna), na které bylo proneseno hodně zajímavých, nadšených a přejných přípitků. Sborový archiv uchovává řadu telegrafických a písemných pozdravů od těch, kdo nemohli přijet.

Chrám je postaven v novorenesančním slohu s 35 m vysokou věží na jižní straně. Ve své době byl 31 m dlouhý a 12 m široký. Fasádu věže a chrámové lodi naposled, v letech 1997-98, opravila firma Stamat Poděbrady. Věžní hodiny z roku 1898 vyrobila pražská firma Ludvík Hainz a slouží plných sto let. V listopadu 1997 je Petr a Melanie Skálovi ze Sadské opravili a zrestaurovali. Téhož roku je Václav Veselý ze Sadské vybavil (bez zásahu do původní konstrukce) automatickým natahováním a seřizováním času pomocí radiového signálu z Frankfurtu. Nad novorenesanční kazatelnou byl až do roku 1948 v podstropním oblouku nápis „Kážeme Krista ukřižovaného“ (poté až dodnes „Samému Bohu sláva“). Postranní lavice dříve obsazovali muži, prostřední ženy, celková kapacita je 360 míst k sezení. Dřevěný strop spočívá na železných sloupech, obložených dřevem. Chrámovou budovu opatřila původně centrálním vytápěním firma H. Heim z Prahy, v roce 1951 bylo instalováno plynové topení. Varhany postavila firma E.Š. Petra z Prahy Žižkova. Významnou opravu provedl v roce 1997-1998 ing. Bíca z Prahy za pomoci bratrů presbyterů Hamtáka a Čablíka. Na věži byly původně tři zvony ulité
roku 1898 u zvonaře Arnošta Diepolda v Praze, které se do dnešní doby nezachovaly. První měl název Víra (věnovalo staršovstvo) druhý Naděje (daroval
Václav Urbánek z Bobnic, třetí zvon Láska (věnovala Anna Urbánková z Drahelic). Nyní tu visí jeden zvon od firmy Buřil a Riss v Kuklenách z roku 1927.

Ve věžní předsíni je zazděna blíže nedatovaná renesanční kamenná deska s citátem z deuterokanonické knihy Starého zákona zvané Ecclesiasticus, neboli Sirach: „Kdo se ptá po slovu Buožym, dosáhneť ho w hojnosti. Kdo wierží slowu Buožymu, tenť sobie wáží pržikazany. A kdo se Pána Buoha dowieržuge nebudeť sklamán, ale upadne-li do pokussení wyswobozen bude.“ Deska pochází z reformační doby a bývala v nymburském děkanském kostele. Po bělohorské bitvě byla jezuity vyhozena a později použita při stavbě mostu u Bobnické brány. Tehdejší dělníci ji obrátili nápisem dovnitř, takže se velice dobře zachoval. Deska byla znovu nalezena v roce 1888 při bourání mostu a uložena v městském muzeu. Na žádost staršovstva a se svolením obecního zastupitelstva ji obdržel sbor a v muzeu je uložen sádrový odlitek.

Farní budova, postavená na vedlejší parcele, byla dána do provozu zanedlouho po otevření novostavby kostela. Stavební rozpočet pro kostel ve výši 26 000 zl. a fary 11 000 zl. byl asi o jednu třetinu překročen z důvodů pořízení varhan, zvonů, věžních hodin a ohradních zdí kolem areálu, neboť tyto položky nebyly v rozpočtu zahrnuty.

Stavební místo, na kterém naši předkové kostel vybudovali, se kdysi nazývalo „Spálenka“. Z této pustiny je dnes překrásný park s mnoha nádhernými vzrostlými stromy obklopujícími chrám Páně. Jakoby se i tím symbolicky naplňovala Izajášova vize: „Hospodin potěší Sijón, potěší všechna jeho místa, jež jsou v troskách. Jeho poušť změní, bude jako Eden, jeho pustina jako zahrada Hospodinova. Bude v něm veselí a radost, vzdávání díků a prozpěvování.“
(Iz 51,3)