Česká a světová reformace bývají někdy zobrazovány jako řeka svlažující krajinu, do níž stékají četné prameny a přítoky, jindy jako stavba se svými základy, zdmi, sloupy a střechou, nebo strom mající kořeny, kmen, větve a plody. Jdeme-li k pramenům, základům či kořenům české reformace, najdeme od určité doby a místa vzniku dějiny vlastního sboru. Navazujeme tu především na „Příspěvek k dějinám náboženského hnutí evanjelického v Nymburce“ Bohumila Mareše, otištěný ve 22. čísle Občanských novin 1898, kde autor hned v úvodním odstavci z reformačního odkazu vychází: „Dějiny církevního sboru evanjelického v Nymburce začínají dějinami české reformace a jsou malým obrázkem toho, co se ve velkém celku naší vlasti událo. Když vlny české reformace se zdvíhaly a klesaly, pociťovali i nymburští záchvěvy tohoto vlnobití; sem padalo z Husova díla světlo, požehnání a povznesení, avšak když vzápětí šla zhouba rozpoutaného násilí, vzal i Nymburk svůj podíl žalu …“

V širších dějinných souvislostech je nymburský sbor spjat s historií města. Jeho založení se datuje kolem 1275. Panovníci té doby hledali optimální duchovní a majetkové zabezpečení svého vládnutí a zakládali města. V zakládacích listinách k tomu čteme zdůvodňující slavnostní formulace jako třeba, že se zřizují proto, aby jimi království české bylo ozdobováno na prospěch služeb božích i lidských. Je však známo, že i zájmů a potřeb královských. Tehdy v Nymburce jako předtím i v jiných městech, český král Přemysl Otakar II. usadil dominikánský řád a holandské a německé kolonisty. Ti přinesli do Polabí nový duchovní impulz a také finanční prostředky, za které kupovali různé majetky a výsady pro běžné osadníky nedostupné. Za vlády Václava II. je pak postaveno město, dominikánský klášter, kostel a hradby.

Doložená historie města je tedy ve svém počátku spjata s příchodem církevní instituce. Tehdejší křesťanství bylo značně poznamenané uplatňováním nových směrnic IV. Lateránského koncilu (1215), ale i koncilu toulousského (1229), jakož i nařízením papežů Honoria (1217) a Urbana IV. (1246). Řada těchto směrnic však neodpovídala ani Písmu, ani praxi prvotní církve. Patří mezi ně například: učení o transsubstanciaci, t.j. přepodstatnění chleba a vína v tělo a krev Ježíše Krista kněžským posvěcením, vyčlenění kněžstva jako zvláštních prostředníků mezi Bohem a člověkem, vyznání víry proti katarům a zdůraznění vnějšího mocenského postavení církve, vzývání hostií v nejsvětější svátosti oltářní, zapovězení Bible nekněžím, nařízení konání slavnosti Božího těla. K prosazování svého učení zřídila církev v roce 1216 dominikánský kazatelský řád, mimo jiné také jako obranu proti reformním aktivitám té doby. Do našich zemí přišel tento řád již roku 1218 do Olomouce. V Nymburce měl sídlo v místě dnešního Hálkova divadla a základní školy a působil zde od založení města do husitských válek.

Snahu o pravou, jakkoli částečnou nápravu porušené církve opustivší cestu ducha pravého křesťanství podle evangelia Kristova projevila řada prostých vyznavačů, ale i církevních učitelů a hodnostářů. Avšak každé úsilí o skutečnou nápravu bylo hned v počátcích umlčeno. Pomohlo tomu také zřízení „svaté inkvizice“ (1232), to jest soudu na potlačování kacířů, jež byla svěřena právě dominikánům. Tak byli vyhlazeni v 12. století albigenští, usilující žít podle evangelia pravdivým a čistým životem, tak byli ve své zemi a mimo ni (i v Čechách) likvidováni valdenští, mající rovněž touhu po obnově víry a života ve světle Božího slova. Z předchůdců světové reformace nejjasněji formuloval své myšlenky a představy o obnově církve J.Viklef, profesor na oxfordské univerzitě. Kromě pochybnosti o ničím neodůvodněné papežské moci učil, že při večeři Páně je Kristus přítomen pouze duchovně, žádal zrušení prodeje odpustků a vystupoval proti uctívání svatých a jejich ostatků. Podobně jako valdenští začíná mnoho tehdejších křesťanů objevovat sílu, potěšení a radost ze znalostí a vzdělávání se v Písmu. Patří mezi ně například Kon rád Waldhauser, kterého pozval Karel IV. do Prahy. Kázal a neúnavně potíral podvodný obchod s ostatky, prodávání církevních úřadů a žebrotu. Stejně tak i jeho nástupce Jan Milíč z Kroměříže, kazatel v Týnském chrámu odvážně horlil pro očistu církve od svatokupectví, zlepšení morálky kněží a vybízel k následování příkladu Kristova. Ve stejném duchu, ale spisovatelskou činností, pracoval jeho žák Matěj z Janova, své učení však musel po zásahu inkvizice odvolat. Typem písmáckého zastánce pravdy Boží byl český vladyka Tomáš Štítný ze Štítného, který své i cizí reformní názory rozšiřoval v česky psaných knížkách.

Reformační hnutí v Čechách pokračovalo a vrcholilo vystoupením Mistra Jana Husa, českého myslitele, kazatele a rektora pražské univerzity. Ten ve svých zásadách navázal na své předchůdce. Za svého života napsal řadu závažných českých a latinských spisů, písní a zjednodušil český pravopis. Ve svých publikacích a kázáních vycházel z aktuální situace církve a potřeby její všeobecné nápravy. Byl mimo jiné toho názoru, že jediným zdrojem vědomostí o světě a Boží pravdě je Písmo svaté, které především kazatelé mají pokorně zkoumat a srozumitelně vykládat. Kristus je základní a úhelný kámen života a lidského spasení. Žádný lidský prostředník nemůže zabránit přístupu člověka k Bohu. Hlavou církve je jedině Kristus, jeho je třeba poslouchat a nikoliv papeže. Vedle toho, že žádal přijímání z kalicha také pro obyčejné lidi, ostře vystupoval proti prodeji odpustků, pověrám a jiným římským ustanovením nemajícím základ v Písmu. Neúnavně kázal v Praze, po dání do klatby se odvolal ke Kristu a až do odchodu do Kostnice kázal na českém venkově.

Římskokatolická církev se proti českému úsilí o očistu a obnovení náboženského života podle Božího slova postavila nepřátelsky. Ústy svých kardinálů a biskupů odsoudila Husa ke smrti upálením. Doba, která by respektovala svobodu svědomí a rozhodování stále nepřicházela. Naopak jsou vyhlašovány a uskutečňovány křižácké výpravy k podrobení obyvatelstva českých zemí. V Čechách se rozhořel požár husitského hnutí.

Poměry v Nymburce byly odrazem situace v zemi. Na počátku roku 1421 se město postavilo proti okupaci vojsk císaře Zikmunda rozhodnutím umožnit příchod husitským Pražanům, kteří již obsadili okolní města Český Brod, Kolín, Kouřim, Čáslav a Mělník. Národní česká městská strana vystřídala vládu několika zámožných německých rodin a zástupci města složili slib věrnosti pražskému poselstvu vedenému knězem Janem Želivským. Nymburští slavnostně podepsali, že přijímají čtyři pražské artikule a budou stát na jejich straně. Pražské husitské vojsko po svém příchodu do otevřeného v dubnu 1421 města rázně ukončilo činnost dominikánského inkvizičního řádu. Vyhnalo 40 mnichů, zabavilo majetek jejich bohatého kláštera a zbořilo jej. Nymburk se stává městem českým a duchovní správu nad ním a okolím přejímají kněží podobojí. Od roku 1424 přechází na stranu táborskou a je hostitelem několika sjezdů strany podobojí. Úplně evangelickým zůstalo až do bitvy na Bílé hoře.

Náboženské, hospodářské a vojenské poměry té doby se vyznačovaly rozmanitými změnami, vzestupy a pády, mnohými vítězstvími, ale i přehmaty a pohromami. Vedle utrakvistů (kališníků či podobojí) a posléze novouktrakvistů zde byli členové Jednoty bratrské a luteráni. Kromě již zmíněného krále Zikmunda a Jana Želivského jsou zaznamenány pohyby, pobyty a aktivity Hynka Bočka z Kunštátu a Poděbrad, Žižkova vojska, Jana Roháče z Dubé, Prokopa Holého a Jiřího z Poděbrad. Naše polabská krajina byla poznamenána stálými válečnými přesuny a velkým utrpením prostých lidí. Účastníci křížových výprav proti husitům například nebyli vybaveni proviantem, ale i ostatní vojska byla pro obyvatelstvo velkou zátěží. Ve válečném stavu jde většinou trpělivost, vysvětlování a tolerance stranou.

Letopisy píší o jedné smutné události, která se v Nymburce stala: „… A opět přitrhl s Tábory do Nymburka roku 1425 Jan Hvězda z Vicemilic, řečený Bzdinka, opanoval ho, vešel do chrámu, kde právě kněz podobojí Jiří Rohovlad při kázání doporučoval poslední pomazání jako věc potřebnou ke spasení. Přerušil kazatele slovy: ‚Mlč, kněze, a nekaž nám mnoho o oleji!‘ Načež Táboři popuzeni neústupností kněze a jeho kaplana kněze Klimenta, po žalostném způsobu své doby je oba za Pražskou, čili Svatojiřskou branou upálili.“

Historické prameny bohužel neobsahují do konce 15. století žádné podrobnější údaje o církvi podobojí v Nymburce. Ty lze získat, včetně jmen a doby působení jednotlivých farářů, za období pozdější až do roku 1620. Ačkoli nymburští nebyli katolíky, žili s příslušníky jiných vyznání pokojně a ve svornosti. Dokladem toho může být i slavnostní uvítání kardinála arcibiskupa ze Zacinthu, který roku 1565 přenocoval v Nymburce při cestě z Polska. Po velmi krátkém uplatnění Rudolfova majestátu roku 1609 končí roku 1620 volnost, rovnoprávnost a trvání evangelické církve v Čechách, a tedy i v Nymburce. Vojsko českých stavů prohrálo 8. listopadu toho roku bitvu na Bílé hoře s vojsky katolické ligy a Ferdinanda II. Poražené vojsko prchalo přes Nymburk do Slezska. Vítězné katolické vojsko od února roku 1621 velice sužovalo městské obyvatelstvo a drancovalo jeho příbytky, i když město muselo za každého vojáka platit 15 krejcarů. Za aktivní účast na českém povstání byl městu zabaven veškerý majetek a zrušeny výsady. Poslední novokališnický evangelický děkan Matěj Krocín odchází spolu s měšťany a obyvateli okolních obcí v letech 1623-1633 do exilu. Výnos proti nekatolíkům a třicetiletá válka způsobí vylidnění města a celého kraje.

Cesta české reformace v období od Mistra J. Husa ke Komenskému byla složitá a bolestná, ale na svou dobu přinesla pozoruhodné výsledky. Patří mezi ně: čtyři pražské artikuly (společný program husitských stran, přijatý na čáslavském sněmu v červnu 1421), Kutnohorský smír (smlouva z roku 1485 mezi katolíky a utrakvisty zrovnoprávňující obě zemská náboženství a obsahující vůli zdržet se vzájemného pronásledování, tupení a útisku včetně poddaných, byť byli i jiné víry, než jejich pánové), přijetí České konfese jakožto společného vyznání víry českými luterány, novoutrakvisty a Jednotou bratrskou, i celoživotní snaha J.A.Komenského o sjednocení lidstva na základě všem dostupné výchovy, vědy a na základě víry v Boha. Komenský za svého života prolamoval hranice konfesí, církevních útvarů a teologických spekulací. Vyzýval církve, aby se neuzavíraly do svých věroučných formulí a soustav, ale neustále se vracely k živému Bohu, k jeho Slovu a do školy Ducha svatého.

Česká i světová reformace nechtěly vytvořit novou církev, ale stávající napravit, reformovat a vrátit se společně před rok 1215. Nepodařilo se to a reformační směry byly Tridentským koncilem (1545-1563) z Římské církve vyloučeny. Došlo k rozdělení církve.

Teprve po 150 letech oficiální neexistence evangelických církví přichází jejich alespoň částečné uznání Tolerančním patentem císaře Josefa II. z 13. října 1781. Evangelíci zrovnoprávněni ještě nebyli, pouze strpěni. Žádné restituce a náprava křivd minulosti se tenkrát nekonaly. Své modlitebny si museli postavit z vlastních prostředků, bez věží a zvonů, za obcí, se vchodem do polí. Svého faráře si vydržovali sami, ačkoliv povinné dávky katolickému knězi platili dál. Cítili však možnost nové volby, svobodu svědomí a duchovní obrodu. Úplnou svobodu a zrovnoprávnění vyznání zaručil až císařský patent z 8. dubna 1861 vydaný císařem a králem Františkem Josefem I.