První naše setkání je tak daleko a dávno, že už si je sám ani nepamatuji. Znám je jen z vyprávění svých rodičů. Navšítivil nás pozdější farář a senior Beneš v místě mého rodiště, v Prosetíně, ještě jako čerstvý absolvent naší fakulty. Otec nebyl právě doma, a tak maminka usadila vzácného hosta do parádního pokoje a chystala mu po dlouhé a namáhavé cestě – do Prosetína se tenkrát nebylo lze dostat jinak, než ujít notný kus cesty pěšky – občerstvení. Já, nejvýše tříletý, jsem jinak nedal, než že musím být s návštěvou a dělat jí společnost. Na mé naléhání maminka dovolila. Dříve však než mne do pokoje odvedla, důtklivě mne napomínala: „Ale ať tam něco neprovedeš!“ Moje první slova pak, kterými jsem prý návštěvu počastoval, když jsem se na židli usadil, byla: „Faláži, ať něco neplovedeš!“ Dokonale pobaven to pak náš host mamince vyprávěl, takže jsem své úloze družného hostitele tenkrát dobře dostál.

Další setkání bylo až na jedné presbyterní konferenci v Nymburce. Vypravil jsem se na ni z Prahy a na nymburském nádraží jsem stanul v dosud mi zcela neznámém městě. Kde je evangelický kostel, jsem nevěděl. I zeptal jsem se na cestu dvou před nádražím stojících esenbáků. Vzpomínám na jejich užaslé zraky, že si někdo dovolil se jich zeptat na cestu ke kostelu. Však mne také, kujóni, poslali přesně na druhý konec Nymburka. Do našeho kostela jsem se pak sice dostal, ale se značným zpožděním. Měl jsem zde příležitost se seniorem Benešem hovořit osobně. Šlo o nějakou úřední záležitost. Nastupoval jsem do jeho seniorátu do sboru zásmuckého – Uhlířských Janovic. Na obsah rozhovoru se už nepamatuji. Pamatuji se jen na zkoumavý pohled jeho očí a rozvážně kladené otázky, z nichž bylo právě tak patrné, jak si mne ohodnocuje. Jak jsem tenkrát dopadl, nevím. Jen ten zkoumavý pohled si pamatuji. Byl pro něho charakteristický. Dovedl lidi prokouknout. Bylo to pro jeho nelehké poslání, které měl, důležité. Dovedl si dobře vybrat spolupracovníky a rozdělovat jim úkoly, pro které se hodili.

Další významné setkání, které se mi vrylo do paměti, je slavnost mé ordinace a instalace v Uhlířských Janovicích. Senior Beneš při ní byl ordinujícím i instalujícím. Synodní senior byl tenkrát nějak jinak zaneprázdněn či nemocen a seniora Beneše k mé ordinaci delegoval. Opět mi utkvěla v paměti péče a pozornost, kterou tenkrát věnoval nově a trochu uměle utvořenému sboru, pracovním podmínkám, které jsem v něm měl, a velmi jsem si vážil pozornosti, kterou věnoval kázání.

Býval jsem pak častým hostem nymburského sboru, kam mne bratr senior zvával na zástup při bohoslužbách, když měl různé povinnosti ve sborech seniorátu. Rád jsem do Nymburka jezdil a jsem mu za tyto příležitosti vděčný, poněvadž mi byly v nelehké a často nepovzbudivé službě zásmucko – uhlířsko – janovické občerstvením, které jsem potřeboval.

Nemohu pak při svých vzpomínkách na seniora Beneše nevzpomenout jako na administrátora sboru, kam jsem po čtyř a půlletém působení v Janovicích přesídlil, abych tu svou službu konal po celý život. Z jeho rukou jsem vlastně tento svůj životní úděl převzal a opět nemohu jinak, než děkovat.

Po dlouhá léta jsme pak stáli vedle sebe, jak naše sbory sousedily, a ve službě seniorátu, do jehož svazku patřily. Senior Beneš stál v čele Poděbradského seniorátu po tři volební období – celkem osmnáct let. S vděčností vzpomínám a dosvědčuji, že to byl pastýř a vůdce dobrý a věrný. Znal dobře i ty, kteří nás v té době ostře sledovali, pány církevní tajemníky, a byl mistrem v obezřetném jednání s nimi, které často nebylo lehké, ba bylo velmi nesnadné. I za to mu patří náš dík.

Konečně pak vzpomínám na naše poslední setkání, na svou návštěvu u něj v nemocnici. S velikou radostí mne přivítal a ačkoli věděl, že se přiblížily jeho dny poslední, nebylo v jeho chování ani stínu smutku, stesku, ani nějakého rozcitlivění. Jako by radostně vyhlížel to, co přicházelo, o čem celý život kázal, že to není to poslední, ale jen průchod údolím k velkému světlu, kterému sloužil.