Jak popsat to, co pro mne dům ve Smetanově ulici znamená? Nesčetné vzpomínky se vynořují z minulosti, zaplavují mě, ale zdráhají se podřídit té asketicko – poetické práci psaní, ztvárnění ve slova a věty. Vždyť jsou spjaty s tolika intimními prožitky, týkajícími se nejen mne, nýbrž i těch, kteří tu vytvářeli tak jedinečně živé, silné, srdečné a někdy i pohnuté společenství, jehož jas mě nikdy nepřestal provázet: mých rodičů a mých pěti sourozenců.

Zdálky se zdá být fara nezbytným a méně nápadným protějškem kostela, trochu zakrytým vzrostlými stromy, zejména nádherným červeným bukem na jihu, tisy na západě a pěknou ovocnou zahradou na straně východní. Odborně a vkusně založený kostelní park se vzácnými stromy (např. ginkgo bilobou – jinanem dvoulaločným) a ovocná zahrada kolem fary dávaly našemu domovu důvěrný poloskrytý ráz a každé místnosti v tom dosti rozsáhlém domě svůj zvláštní charakter. Okolí patřilo k faře jako její přirozené rozšíření, jako pozvání k výhledu ven. V tom byl i symbol. Vždyť dům, který byl naším domovem, příbytkem, v němž jsme vyrůstali, sedávali kolem prostřeného stolu, naslouchali vždy zajímavým rozhovorům dospělých, do kterých jsme se později hlasitě míchali, kde jsme spali, snili, měli noční můry, psali domácí úlohy, hráli si, vášnivě četli, pouštěli se do sporů a hádek, prožívali proměnu dospívání, ten náš příbytek, naše útočiště, to byla i fara, dům otevřený, patřící sboru.

Odpočátku byl náš život spjat s životem a tepem nymburského sboru. Vzpomínám si, jak jsem v útlém dětství naslouchal již v polospánku energickým úderům volejbalového míče z hřiště vedle kostela. To patřilo k nedělním podvečerům Sdružení mládeže. Do našeho spánku doléhaly přes solidní dubové dveře zpěvy a hlasy z biblických hodin a schůzí „Marty“ ve farní kanceláři a za letních večerů čtyřhlasé zpěvy sboru ze staré presbyterny, dávající večerním chvílím zvláštní, pro mne až trochu tesknou intenzitu.

Přítomnost nymburského sboru v našem životě byla naprosto harmonická, světlá a inspirující. Jak rád bych tu vyjmenoval dlouhou řadu farníků, kteří na faru docházeli. Někteří potom sedávali i v našem rodinném kruhu u stolu. Jména všech učitelů a učitelek Nedělní školy, presbyterů, kurátorů, kostelníků, členů Sdružení… Pro mne jsou jejich jména tady v ženevské dálce přímo poesií. Rád bych je vyjmenoval, ale obávám se, že by můj výčet byl přece jen neúplný.

Být farářskými dětmi jsme považovali přirozeně za výsadu. Zřejmě i proto, že oba rodiče měli nymburský sbor rádi. Život v něm jim přinášel nejen mnoho práce, ale i radostí a podnětů. Oba rodáci z Litomyšle, (Nymburk byl pro naši výchočeskou rodinu vlastně tak trochu cizinou), s Nymburkem se od roku 1940 rychle zžili a ke sboru i městu přilnuli. Často jsem slýchal, jak oceňují polabskou otevřenost a srdečnost.

Kostel i fara tvořily výjimečně krásný rámec našeho mládí. Architektonicky to byl jedinečně zdařilý celek svědčící nejen o hospodářské zdatnosti polab­ských evangelíků, nýbrž i o jejich rozhledu a vkusu. Fara odpovídala elegantním provedením fasády a půl stoletím patinovanou okrovou barvou kostelu. Svými horizontálními rozměry s ním byla v harmonickém kontrastu. Malé schodiště před vchodem bylo po levé straně ozdobeno balustrádou. Podobně byl proveden vstup ze zahrady na terasu. Celkovým dojmem připomínal italské vily. Přední část byla reprezentační, zadní spíše hospodářského charakteru. Střecha obou budov byla pokryta šedomodrou břidlicí. Takové střechy jsou ve Francii chráněny památkovým úřadem. Když ji bylo třeba opravit, nenašel se podnik, který by toho byl schopen. Podílel jsem se se členy sboru na sundávání té krásné břidlice. To mi bylo čtrnáct let. Nahradil ji fádní eternit, který tak věčně, jak to jeho název hlásá, nedržel. Ale tenkrát šlo hlavně o to, aby do kostela ani do fary nepršelo. Nebyl to, žel, ani ten nejnešťastnější, ani poslední zásah do původní architektury. I to patřilo k tomu závratnému úpadku naší vlasti, jemuž se nymburský sbor, ač se dlouho a houževnatě bránil, nevyhnul.

My jsme však byli během celého dětství a mládí vděčni těm nymburským evangelíkům, kteří dokázali koncem minulého století vytvořit tak výjimečně krásné prostředí, kam velmi rádi přicházeli nejen nymburští, nýbrž i hosté z okolí, představitelé církve, teologické fakulty a hosté z ciziny. Nymburští evangelíci byli na kostel, faru a kostelní park (v běžné řeči „kostelku“) právem hrdi. Někdy se v evangelické církvi vnější prostředí podceňuje a staví v protiklad k niternosti a vnitřnímu přesvědčení. Prostředí však má svou nenahraditelnou úlohu. Ač je život zavál daleko od sboru a často i daleko od církve, kolik nymburských evangelíků v sobě nese vzpomínku na slavnostní chvíle konfirmace, kdy byl kostel doslova ověnčen květy a ratolestmi z kostelní a farské zahrady? Kolik jich v sobě nese vzpomínku na vánoční besídku s recitací, nadšeným zpěvem a tenkrát tak vzácnými pytlíky s cukrovím a perníkovými figurkami, které připravily sestry z „Marty“? Vzpomínky na Nedělní školu, konfirmační cvičení, večery dorostu a mládeže, slavnostní bohoslužby… Nebyly to samozřejmě jen výstavné budovy, nýbrž vřelé společenství, vlídnost, víra, moudrost a umění slova těch, kteří sbor vedli, co způsobilo, že mrazivý dech ateismu, stále stoupající nátlak, zastrašování a omezování nemohly sbor zničit.

Na pozadí zkušenosti sboru jako velkého bratrství se mi později a přes všechno lákání (i já nosil, a jako jeden z prvních v Nymburce, rudý šátek, k veliké nelibosti mých rodičů), jevila vládnoucí ideologie a její důsledky jako smrtelná hrozba pro otevřené a tvořivé společenství. Kostel a fara se mi potom staly jakýmsi ostrovem, pevností, znamením rezistence, odporu a nepoddajnosti. Příslibem jiného života, který byl dočasně potlačován.

Naši rodiče stáli řadu let pod velikým nátlakem, i když jsme si to jako děti ani plně neuvědomovali. Snažili se zachovat si i k těm, kdo číhali na každou možnost donášet či udávat, pokud možno normální a zdvořilý vztah. Věděli jsme, že ti lidé byli deformováni propagandou a nátlakem shora. Během dospívání jsme však měli často pocit obležení. Ty tam byly chvíle při čaji na terase, k nimž přicházeli hosté. Společenský život, již i tak velmi utlumený, se musil odehrávat výhradně za zdmi fary. To jí dávalo ještě silnější ráz pevnosti a spolehlivého útočiště.

Nymburská fara! Nemohu na ni myslit, aniž bych se necítil okamžitě vtahován do toho bohatého, radostného, složitého a někdy i velmi tíživého života. Nosím ji v sobě jako svou podstatnou část. Často se mi zdálo, to jsem byl už řadu let farářem v Ženevě, že stojím za nedělního rána na faře v pokoji na západní straně a dívám se, jak lidé přicházají ke kostelu tou cestou vydlážděnou mozaikou bílých a šedomodrých kamenů, jak stoupají po schodech ke kostelu.

A tak se teď obracejí mé myšlenky s vděčností k těm, kteří se dnes tak oddaně o sbor a jeho krásné dědictví starají, aby ten proud přicházejících nikdy neustal.