Od února 1955 jsem dva roky pracoval jako seniorátní vikář u seniora Josefa Beneše v Nymburce. Po ukončení studia na Komenského bohoslovecké fakultě na podzim 1954 jsem byl „nezaměstnán“, protože farářů a vikářů bylo nadbytek. Proto jsem s velikou radostí a očekáváním přijal telegram, že mám nastoupit u seniora Beneše v Nymburce. Bydleli jsme s manželkou dva roky v jednom pokoji asi 15 m2 ve Velkém Oseku v podnájmu, kde jsem vypomáhal v tamější větší kazatelské stanici libického sboru, neboť farář Z. Soušek, sotva v Libici nastoupil, musel do vojenské služby.

Od seniora Beneše jsem mezi jiným velmi mnohé získal v administrativě farní kanceláře. To jsme se na fakultě neučili. Byl velmi pečlivý a důsledný v úředních záležitostech. Po desetiletích práce v církvi a zejména, když jsme měli na starosti uspořádání farních archivů, jsem poznal, že ne všichni faráři to vykonávali poctivě. V nymburském sboru (čítal tehdy 1 300 členů), bylo velmi mnoho práce. Kázal jsem nejen v Nymburce, ale také v Kostomlatech, ve Strakách a v Čachovicích. Kromě toho jsem vyučoval náboženství na třech školách mimo Nymburk. Vikář také přispíval do programu sdružení mládeže. To byly opravdu velice zdařilé a krásné chvíle v početné nymburské mládeži. Procházelo ji postupně všech šest dětí z nymburské fary. Mimo to jsem z Velkého Oseka dojížděl do Opolan, kde jsem konal bohoslužby, pohřby aj. místo nemocného faráře V. Martinka. Na těchto místech jsem učil náboženství ve 4 školách 7 hodin týdně. Dojíždění bylo pouze vlakem nebo na kole. Ačkoliv to bylo na začátečníka mnoho práce, vždy a ve všem mi senior Beneš dovedl poradit a k vikáři o 20 let mladšímu se choval jako starostlivý otec a dobrý pastor. Jakmile jsme vykonali – někdy i dlouho do noci – administrativní práci a byl čas k odjezdu vlaku, zasedli jsme ve velkém pokoji, paní seniorová Benešová ihned přinesla čaj a zákusky a došlo k zajímavým a krásným rozhovorům, v nichž se mohl nezkušený začátečník svěřit se svými starostmi a byl vždy trpělivě vyslechnut. Často jsme poslouchali i zahraniční rozhlas, hovořili o situaci církve v totalitě, o těžkostech i radostech. Velmi vděčně ovšem stále vzpomínám, že každé posezení u jídla, u čaje bylo zahájeno modlitbou, poděkováním. Často zaznělo slov Žalmu 107,1: „Oslavuje Hospodina, nebo jest dobrý, nebo na věky milosrdenství jeho…“ Čím člověku léta přibývají, tím více poznává a zakouší, jak tato slova jsou pravdivá a jak smíme být za Boží milosrdenství vděčni.

Až do r.1971, kdy jsem odešel do Jičína, jsem pracoval v poděbradském seniorátě pod seniorem Benešem. Od té doby jsem pracoval v několika sborech a zakusil „seniorování“ dalších pěti seniorů. Většinou byli blízcí mému věku. Myslím, že jsem si ze všech seniorů nejlépe rozuměl a nejvíce nalezl porozumění u seniora J. Beneše. Byl to člověk laskavý a bylo u něho mnohé z dobrého chování aristokraticko šlechtických způsobů! Pánu Bohu buď čest a sláva. Soli Deo gloriam!