Mám ráda hlas zvonů, protože ve mně vyvolávají vzpomínky na dětství a rané mládí prožité na nymburské faře. Můj dědeček byl první evangelický farář nymburského sboru, Ladislav Juren. Několik roků jsme bydlili u dědečka a babičky na faře, později jsem už trávila na faře mnohé volné chvíle a často i prázdniny.

Slýchala jsem tedy zvony z bezprostřední blízkosti a vždycky ve mně vzbuzovaly slavnostní pocit. To když v předvečer bohoslužeb ohlašovaly, že zítra bude neděle, nebo v neděli ráno svolávaly věřící do kostela. Jen někdy zněly smutně, vlastně zněl jen jeden, a to byl umíráček. Ten, kdo mistrovsky uměl rozeznět srdce zvonů, to byl náš nezapomenutelný kostelník, bratr Josef Sýkora, jinak mistr obuvnický, či chcete-li švec. I jeho ševcovská dílna s verpánkem byla pro nás děti něčím zvláštním, udivujícím! Vzpomínám-li hned na začátku na našeho milého „mistra“ (nikoli „pana mistra“), je to tím, že život na faře a v kostele se bez něho neobešel. V kostele topil, uklízel, natahoval věžní hodiny, zvonil, mezitím šlapal měchy u varhan, v čemž ho často vystřídali jeho synové nebo i dcery. Po bohoslužbě stával u vchodu s pokladničkou na dárky pro děti. Ale i v tom ho většinou zastoupil jeho syn, aby on mohl zakončit bohoslužby hlasem zvonů. Nerad viděl u zvonů někoho jiného, protože nesnášel „šturmová­ní“. Zvony se musely pěkně rozhoupat a udržovat v pravidelném rytmu, srdce se nesmělo podtrhnout, jinak to znělo jako koktání.

Měl mého dědečka velice rád, moc si ho vážil, říkával mu „důstojnosti“ a byl by pro něho udělal všechno na světě…

Ale teď už bych měla povědět něco o svém dědečkovi. Není to vůbec lehké. Vím, že nastoupil jako první evangelický farář v Nymburce v roce 1900. Nymburský sbor byl velice chudý, farář měl plat dost nízký, a tak dědeček učil kromě náboženství také zpěv a hudební výchovu na nymburské reálce a mimo to dával doma soukromé hodiny na klavír a housle. Hudba a zpěv, to byla jeho veliká láska. V kostelním pěveckém krouž­ku jsme zpívali kromě náboženských písní i Dvořákovy Biblické písně. Tento kroužek, do kterého jsem chodila už asi jako třináctiletá, zpíval také na pohřbech a v krematoriu. Mužské hlasy obstarával bratr Vladimír Sýkora, syn kostelníkův, a můj dědeček. Dědeček měl rád vše prosté a jednoduché, neměl rád vnější okázalosti, „světskou marnost“, jak on říkával. S tím souvisela organizace pohřebních průvodů: nikoliv přes náměstí, nýbrž nejkratší cestou okolo nemocnice a pak na starý nebo nový hřbitov. Vzpomínám, že jsme velice často zpívali v krematoriu. Protože církev římsko-katolická tehdy ještě neuznávala pohřeb žehem, byl dědeček velmi často žádán i jinověrci či ateisty, aby promluvil nad rakví jejich zesnulého. Pochopitelně nikdy nikomu neodmítl, uměl dát útěchu každému, kdo měl srdce otevřené. S tím, že bojoval proti vnějšímu pozlátku, souvisí také to, že se mu nelíbilo, když měl někdo na pohřbu družičky. Vzpomínám, že zemřel jeden velice milý patnáctiletý hoch. Na jeho pohřbu se objevily družičky, jak bývalo zvykem u svobodného mládence. Dědeček se hněval, ale nakonec řekl: „Lojzík za to nemůže, byl to dobrý chlapec“ a rozloučil se s ním jako s každým, koho měl rád.

Ale měla bych přejít k něčemu veselejšímu. Krásnou slavností byla každoročně konfirmace mládeže o svatodušních svátcích. Při této slavnosti prokazují čtrnáctiletí chlapci a dívky svoji vyspělost a znalosti z věrouky před svými rodiči a ostatními členy sboru a poprvé přistupují k svaté večeři Páně. Vždycky jsem se těšila, že mládež přijde vyzdobit kostel květinami, kterých už tou dobou kvetlo v parku okolo kostele hodně, šeříky, kaliny, vajgélie. V neděli odpoledne chodila mládež do „sdružení“, po ranních bohoslužbách byla nedělní škola pro děti.

Dědeček jezdil na kole až téměř do své smrti učit náboženství do okolních vesnic, které patřily k nymburské farnosti. Důchodu se nedočkal, poměrně krátká nemoc ukončila jeho život v 70-ti letech. Jeho život byl nesmírně plný činorodé práce. Kromě svého povolání a hudby miloval práci na zahradě. Pěstoval zeleninu všeho druhu, drobné ovoce, jako rybíz, angrešt, maliny a v ovocné zahradě jablka, hrušky, švestky. V parku okolo kostela rostly okrasné keře a stromy, které ovšem pomáhala udržovat a ošetřovat také mládež chodící do sdružení.

Měl bohatou knihovnu. Jeho oblíbeným spisovatelem byl Alois Jirásek, snad proto, že byl jeho profesorem na střední škole v Litomyšli a pak i v Praze. Měl mnoho historických a filosofických knih. Večer měl rád soukromí. To studoval, jak on říkával, a připravoval si nedělní kázání. Fara byla vždycky místem, kde každý návštěvník našel pochopení a pomoc. Babička měla vždycky napečeno, aby každého příchozího mohla pohostit. Doma se hodně muzicírovalo. Dědeček hrával se svou dcerou, mou matkou, čtyřručně na klavír. Oblíbené byly Slovanské tance, které Antonín Dvořák napsal již původně pro klavír na čtyři ruce. Ale k dispozici měli mnohé čtyřruční úpravy děl komorních i orchestrálních, např. Haydnovy či Mozartovy kvartety, ale i symfonie. K jeho pravidelnému muzicírování patřila i účast v nymburském kvartetu pana primáře Šrámka. V tomto komorním sdružení hrál dědeček violu. Scházeli se pravidelně jeden večer v týdnu u Šrámků. V nymburském Orchestrálním sdružení, které dirigoval můj otec, Oskar Batěk, hrál rovněž violu. Sem bych zařadila jednu komickou příhodu. Po jednom koncertě zašli členové orchestru do restaurace „Na Knížecí“, kde oslavili úspěšné absolvování svého koncertu. Můj otec i můj dědeček nosili černý širák, jaký kromě nich nikdo v Nymburce nenosil. Po cestě domů zpozoroval dědeček, že nemá svůj klobouk. Po chvíli shledal i můj otec, že mu klobouk nesedí jako jindy a prohlásil: „Ale ani já nemám svůj klobouk, tak musíme zpátky, s někým jsme si je vyměnili.“ Vraceli se a dál rozprávěli o hudbě a o koncertě, až konečně přišli na to, že stačí, když si své klobouky vymění navzájem. K tomu chci podotknout, že můj otec byl zapřisáhlý abstinent, a dědeček si dal tak jedno pivo!

Dědeček pocházel z Českomoravské vysočiny ze staré českobratrské rodiny, která se po tolerančním patentu přihlásila k helvetskému vyznání. Jeho babička pocházela ze starého evangelického rodu Košutů, provdala se za evangelického faráře Čeňka Jurena, který působil 50 let v Čermné, měli 8 dětí, z nichž nejstarší byl dědečkův tatínek, lékař ve Žďáru na Moravě. Dědeček měl čtyři bratry, jeho bratr Vlastimil byl také evangelický farář, a dvě sestry. Theologii studoval dědeček ve Vídni a v Curychu. Tam bydlil u evangelického faráře, který měl 12 synů a 1 dceru. Dědečkovi se to moc líbilo, zvláště, když všichni usedli ke stolu. Proto byl vždycky rád, když se nás na faře sešlo hodně. Nás děti měl moc rád, rád s námi chodíval na procházku do Babína. A to nám zase vypravoval o svém dětství, třeba jak on chodíval se svým tatínkem – doktorem k pacientům do vzdálených míst vysokými závějemi sněhu, o který na Českomoravské vysočině nebyla nikdy nouze. V náboženství uměl dědeček krásně vyprávět, ať šlo o příběhy ze Starého nebo z Nového Zákona, hlavně Ježíšova podobenství. Všichni jsme ho rádi poslouchali. Myslím, že kdo mého dědečka znal, nikdy na něho nezapomněl. Ale kdo měl takové štěstí jako já a můj bratr, aby ho znal tak zblízka a byl jím na celý život ovlivněn? Bohužel nás opustil v době mého dospívání a to bylo příliš brzy!

Lidé mu říkali „důstojný pane“, a toto oslovení mu jistě právem patřilo. I když byl rád veselý, byl to důstojný pán.