Vy víte, jak jsem si u vás počínal celou dobu od prvního dne, kdy jsem přišel do Asie. Sloužil jsem Pánu s velkou pokorou, v slzách a zkouškách, které mě potkaly pro úklady židů. Víte, že jsem vám nezamlčel nic, co by vám bylo k prospěchu;

všechno jsem vám řekl, když jsem vás učil ve shromáždění i v rodinách. Naléhal jsem na Židy i Řeky a vyzýval je, aby se obrátili k Bohu a uvěřili v našeho Pána Ježíše Krista. Nyní jdu do Jeruzaléma, protože mě Duch nutí a nevím, co mě tam potká… Ale já nepřiklád­ám svému životu jinou cenu, než abych dokončil svůj běh a splnil úkol, který jsem dostal od Pána Ježíše: hlásat evangelium o Boží milosti. 

(Skutky 20,18-24)

V návaznosti na „Paměti evangelického reformovaného sboru v Nymburce“ od Václava Poláka uvádíme také kazatele chlebského sboru, k němuž nym­burští evangelíci od roku 1783 do roku 1897 patřili, odváděli salár a přijímali jeho služby. Byli to: Jan Simon Turoczy, rodem z Uher (1783-1788), jako jeden z prvních kazatelů byl vystaven pronásledování a nenávisti tehdejších císařských úřadů za své neohrožené vystupování při obhajobách osob, hlásících se po Tolerančním patentu ke své víře. Jeho přičiněním byl v letech 1784-1786 vystaven toleran­ční kostel, sloužící až do vybudování nového chrámu v roce 1888. Štěpán Berety (1789-1793), Samuel Sücz (1793-1799), Štěpán Gaal (1799-1803), Jan Kazay (1803-1818), Jan Szalatnay (1818-1820), Josef Szalatnay (1820-1836), Štěpán z Tardy (1837-1854) a Jan Janata (1854-1905), významná postava české reformova­né církve, lidový kazatel a básník. Ačkoli byl dvakrát zvolen za české­ho superintendenta, nikdy ho pro jeho národní smýšlení vláda nepotvrdila. Podporoval školství, stavby kostelů, zakládání kazatelských stanic a anglo-české církevní styky ve prospěch seniorátu. V Nymburce působil se svými vikáři až do postavení kostela. Byli to: Václav Hroz­ný (1873-1877), Ladislav Šoltéz (1877-1882), Jan Louda (1882-1885), Bohumil Baštecký (1885-1888), Karel Hadač (1887-1896) a Jakub Caha (1896-1897). Velkou pomocí pro nymburskou kazatelskou stanici byla soustavná práce učitele Jana Svobody z Bobnic, který vedl zpěv a v nepřítomnosti kazatelů sloužil čtením slova Božího 29 roků (1870-1898).

Povolání prvního faráře do začínajícího sboru bylo spojeno s určitými obtížemi, neboť sbor byl malý a zatížený velkým dluhem ze stavby. Nakonec staršovstvo povolalo za svého faráře katechetu učitelského ústavu v Čáslavi Ladislava Jure­na. Od své instalace 7. ledna 1900 působil ve sboru až do své smrti 4. července 1939. Jako vynikající kazatel, pedagog a hudebník i při své skromnosti našel velkou oblibu a obdiv ve sboru a měs­tě. Mnohým pamětníkům zůstala trvale v mysli jeho menší postava, lehce nachýlená dopředu s černým širákem na hlavě, s bílou špičatou bradkou, spěchající rych­le po ulici. Všichni však vzpomínají na jeho laskavost a taktnost, ale i bodrost a humor. Svým hudebním nadáním poslou­žil celé církvi při vydání prvního notového zpěvníku spojené církve. Vedle požehnané kazatelské práce hrál v nymburském smyčco­vém kvartetu na violu, sbormistroval Hlahol a dělnický pěvecký spolek. Za doby jeho působení byl v létě roku 1931 nově vymalován kostel.

Ke zvládnutí značného rozsahu sborové práce, zejména vyučováním nábo­ženství a kazatelskou výpomocí sloužil nymburskému, ale také chlebskému a bošínskému sboru, v době od 1. 2. 1931 do 31.8. 1942 diakon Jan Mikulecký (nar. 1907), později vikář a farář v řadě sborů. Dosud na něj pamětníci vzpomínají, jak na motocyklu objížděl řadu škol a s velkou láskou a zaujetím pracoval mezi dětmi a mládeží, kde mimo náboženské výuky propagoval sportovní aktivity, např.. volejbal. Sám měl zálibu ve sportovním automobilismu, který mu po prak­tické stránce umožnil obsáhnout veliký obvod a ušetřit čas. Bydlel ve Chlebích, kde se později oženil. Byl velmi oblíbený, společenský, vyzařovala z něj zvláštní radost. Ve sborové a církevní práci projevoval neobyčejnou přemýšlivost a váž­nost, teologicky zůstal poznamenán pietismem. Kromě farářů měl v Nymburce řadu přátel, např. bratra Sýkoru, Polnického, sestru učitelku Hofmanovou, s nimiž spolupracoval a společně promýšlel rozmanité úkoly spojené se zvěsto­váním Božího slova.

Druhým farářem sboru se stal Josef Beneš, který proslul jako horlivý a výmluvný kazatel slova Božího. Po svém nástupu 25. března 1940 provedl sbor nelehkým obdobím 2. světové války, ale i pak padesátých a šedesátých let. Pán církve mu svěřil veliké dary a on je rozdal po způsobu toho, který nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sám slou­žil. Sboru, seniorátu, církvi. Počet členů sboru se na začátku německé okupace pod­statně zvýšil příchodem obyvatel z pohraničních oblastí republiky, hledají­cích nový domov ve vnitrozemí. Podle archivních zápisů měl sbor v roce 1940 1492 členů, v roce 1945 pak nejvyšší počet členů ve svých dějinách, a to 1504. Rost­la i intenzita a aktivita sborového života. Z této doby je třeba připomenout práci kurátora Vratislava Tržického a pokladníka Vladimíra Sýkory, po řadu let pracujícího mezi mládeží ve sboru a později ústřední­ho pokladníka Jeronymovy jednoty. Po mnoho let sloužil sboru rovněž jako předčitatel kázání. Podstatný rozmach zaznamenala nedělní škola a pěvecký kroužek, který působením varhaníka Jana Ježka (1942-1956) a později za dirigová­ní Václava Štěrby připravil řadu koncertů duchovních písní a hudebních nešporů. Sociální kroužek sester Marta (založený roku 1941) vedený Růženou Benešovou pořádal různé přednášky, připravoval sociální akce ve sboru, v rodi­nách, u nemoc­ných a v ústavech a podnítil zvýšení obětavosti pro dílo křesťanské služby. Sborová práce pokračovala dobře i po 2.světové válce a odchodu více než 300 členů do pohraničí. V roce 1951 dochází k přifaření deseti obcí od sboru v Lysé nad Labem, pro něž jsou ustavena kazatelská místa v Kostomlatech n. L. a Stra­kách s pravidelnými měsíčními bohoslužbami. Za působení faráře Beneše bylo do chrámu zavedeno v roce 1951 plynové topení a dvakrát (1948 a 1968) vymalo­ván kostel. V roce 1953 byla jeho přičiněním v neuvěřitelně krátkém čase (při dvousměnném pracovním nasazení) vybudována za kostelem nová, prostor­ná sborová místnost, sloužící s menšími úpravami dodnes.

Velkou pomocí pro sbor a seniorát byli vikáři Miroslav Hejl (od února 1955 do ledna 1957) a Jaroslava Soušková (od září 1967 do srpna 1972). Na tomto místě nelze nevzpomenout sestru Helenu Kohoutovou (nar. 1905), bývalou členku a presbyterku sboru a nadanou básnířku, jejíž básně otiskoval po řadu let církevní a regionální tisk. V Evangelickém zpěvníku (vydaném roku 1978) jsou tři její zhudebněné básně: písně 235, 332, 507.

Do služby dalšího kazatele a pastýře sboru byl 24.září 1972 uveden farář ThDr Blahoslav Pípal, dobrý kazatel, pilný překladatel biblického díla a pracovitý dělník na všech sborových vinicích, kde působil. Sbor se vždycky těšil na jeho poutavá kázání a biblické hodiny, kořeněné dávkou jemu příznačného humoru a obohacené poznat­ky z práce na překladu Písma. Velký užitek měl i z jeho obětavé práce při opravách fasády fary a kostela, prádelny a garáže, ohradních zdí i komína a střechy na faře.

Po jeho odchodu se ujala od 4. 12. 1977 kazatelské služby ve sboru diakonka Věra Pípalová (po provdání už jako farářka Věra Hajská). Pilným a úspěšně zakončeným studiem teologie vyrostla v osobnost respektovanou ve sboru i v seniorátě. Ve svém životě i desetiletém působení v Nymburce šla mnohdy úzkou cestou, ale s požehnáním svého Pána. Sázela, zalévala, štěpovala a utvářela korunu poznání evangelia Kristova dětem, mládeži, ale i dospělým. Sama neúnavně organizovala řadu stavebních prací ve sborovém areálu, mimo jiné výměnu střešní krytiny na kostele a faře, změnu interiéru sborové místnosti, opravu verandy a střechy na věži s pomocí horolezců. Administrovala též sbor ve Chlebích.

Diakona Blahoslava Matějku přijal sbor do svého středu 1. listopadu 1987. Dobře navázal na všechny formy sborové práce, byl milým a oblíbeným kazate­lem – pastorem a velkým modlitebníkem. Byl zvlášť obdarován pro práci s dětmi – hrál si s nimi, chodil pěšky s mládeží a hrál volejbal. Ve sborové režii byly v té době za jeho pomoci a ve spolupráci s kameníkem bratrem Věchtem opraveny schody do kostela. V červnu 1995, v roce jeho odchodu ze sboru, byla dokončena stavba sociálního zázemí, garáže a klubovny („Dome ček“). Bylo možné ji uskuteč­nit díky finanční obětavosti členů, ale také za přispění prátel z Holand­ska, Švýcarska, města Nymburka a Jeronymovy jednoty. Bratr Matějka administro­val sbor v Hořátvi. Udržoval dobré kontakty s římskokatolickou farností a za jeho působení došlo k navázání kontaktů se sbory v holandském Stolwijku a švýcarské Ženevě.

Po určité době administrace uprázdněného sboru byl čas poznat na kazatelně řadu farářů i studentů bohosloví. Prací s dětmi a mládeží, svěžími myšlenkami a elánem, vzdorovitostí ale i pokorou si získala postupně respekt staršovstva i sboru farářka Kateřina Roskovcová. Po dvou letech služby na částečný úvazek při dojíždění z českého Brodu byla posléze zvolena jako druhá žena – kazatelka, která se ujala úkolu hlásat evangelium Boží milosti v Nymburce. Instalací 26. dubna 1998 začala svou řádnou službu. Od léta již bydlí na faře se svojí rodinou. Je dobré, že fara je zase, jako to v minulosti bývalo, domem otevřených dveří pro všechny a sbor pro mnohé druhým domovem. Při dovršení stoletého výročí trvání sboru a postavení kostela probíhají oslavy výro­čí, oprava věžních hodin, varhan, fasády věže a chrámové lodi, vymalování fary a kostela. To vše je možné za finančního přispění členů sboru, Městského úřadu v Nymburce, holandských přátel, bratra faráře Beneše z Ženevy i jeho rodiny a Jeronymovy jednoty.

Při slavnostním shromáždění ke stému výročí založení sboru v neděli 7. 12. 1997 jsme vyslechli kázání seniora Jana Opočenského na text Mt 13,31-32, zpěv dětí a mládeže sboru, připomínku historie sboru presbytera Josefa Cyruse, vzpomínku vnučky prvního faráře Jurena paní Evy Bakešové a farářů Věry a Vlastimila Hajských. Odpoledne pak pozdravy zástupců církví působících v Nymburce, přednášku faráře Jaroslava Vettera na téma Dětství, puberta a dospělost sboru, zpěv seniorátního pěveckého sboru pod vedením s. Benešové z Peček a pozdrav synodní kurátorky Lydie Roskovcové. Radost z mezigenerační­ho setkání, vzpomínání a vzájemného sdílení měli hosté i hostite­lé.

Během stoletého trvání sboru se vystřídali tito kurátoři: Karel Kulich (1897-1928), Karel Novák (1928-1930), Alois Fuks (1930-1933), Vratislav Tržický (1933-1940), Václav Urbánek (1948-1951), Václav Buldra (1951-1973, 1977-1984), Josef Lajner (1973-1977), ing. Josef Cyrus (1984-1992) a ing. Josef Čablík (od roku 1993).

Pán církve vedl kazatele a staršovstva po svých cestách. Kazatelé se svými rodinami dávali sborovému životu určitý směr a důraz na to nejpotřebnější. Jejich práce nebyla nikdy lehká, ale byla i radostná a požehnaná. Její plody se již projevi­ly a budou projevovat na těch, kteří jim byli svěřeni od kolébky až k věcem posledním. Vštěpované biblické zásady již určily směr a obsah života mnohých bratří a sester, ze kterých vyrostli krásní, charakterní, spolehliví a stříd­mí lidé. Ve svém okolí a zaměstnání nabývají respektu a dosahují dobrých společen­ských postavení se zpětnou vazbou ke svému sboru. Všichni faráři, vikáři a kurátoři mají podíl na tom, že koruna sborového stromu se rozrůstá a košatí a dá-li Pán, budou v Polabí mnohá údolí suchých kostí probuzena k nové­mu životu.