Boží a naše trpělivost

Přísloví 16,32: Lepší je shovívavý než bohatýr, a kdo ovládá sebe, je nad dobyvatele města.

  1. čtení: L 15,11-24
  2. Písně: 534; 385; 555; VP-483; 546,1-4

    Introit: Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce. Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat. Dá, že tvoje spravedlnost zazáří jak světlo, jako polední jas tvoje právo. Ztiš se před Hospodinem a čekej na něj. (Ž 37,4-7a)

    Milí bratři a sestry, kniha moudrosti nám radí, s čím máme jít do Nového roku; do toho, co nás v něm čeká: „Lepší je zpozdilý k hněvu než silný rek“. (Kral) „Lepší je shovívavý než bohatýr.“ (ČEP) Mohli bychom ještě připojit další možnost překladu: „Lepší je snášenlivý, lepší je trpělivý.“ Je nám to jasné? Je to přirozené, si to takhle myslet? Připadá nám opravdu trpělivost lepší než síla? Ovládnout sebe, panovat nad svou myslí více než dobýt města? Jen si to představme, o co tu jde: budou nás i v tom Novém roce potkávat nesnesitelní lidé a obtížné věci, leccos se nám nebude líbit a bude nám nepříjemné, nepohodlné a protivné. Půjde nám to na nervy, bude nás to přemáhat, bude nás to připravovat o spánek a o dobrou pohodu. Pak je docela pochopitelné, že toho budeme mít jednou dost, že překypíme. Podle temperamentu někdo dřív a někdo později. Ale jednou taková chvíle přijde, kdy už to člověk nedokáže snášet dál. Vyletěl by z kůže, říkáme. A začneme dělat nějaké radikální kroky, nějak se toho břemene budeme chtít zbavit. Ať už to je člověk nebo nějaká okolnost v našem životě. Stanou se z nás siláci, bojovníci proti tomu, co nám připadá zlé k nevydržení. Najdeme silná slova proti tomu druhému nebo se vzmůžeme na nějaký rázný čin.

    A povězme, že to není vždy a naprosto zakázáno. Jsou břemena, která smíme shodit. Jsou těžkosti, kde by to zrovna byl hřích se proti nim nepostavit a jen trpně, pasivně krčit rameny. Existuje dokonce něco, čemu můžeme říkat „svatá netrpělivost, svatý hněv“. Asi bychom měli začít tím, že budeme prosit Boha o takovou moudrost, abychom rozeznali, kde taková svatá horlivost je na místě. Poněvadž často to nevidíme a jsme shovívaví nebo nesnášenliví na nepravém místě a v nepravou chvíli. Ale přece jen tu Písmo říká: je něco lepšího než taková svatá netrpělivost a rozhodně lepší než ta netrpělivost nesvatá, která se vyskytuje mnohem častěji. Lepší je trpělivost, snášenlivost, shovívavost, lepší je být zpozdilý k hněvu. To je nám těžší přijmout. Hodnotí se to jako slabost ­- mlčet, strpět něco, vydržet ­- ale vlastně je k tomu potřeba velké síly, velkého sebeovládání – většího než k dobyvačnému boji, četli bychom dál. Ale že by to bylo lepší? Proč by to mělo být dobré?

    Je k tomu jen jeden důvod, ale to je velice pádný důvod: Protože takový je sám Bůh. Bůh je trpělivý. Bůh, tak jak o něm Bible mluví, je snášenlivý a shovívavý. Proto je trpělivost lepší než síla: poněvadž Bůh rozhodl, že je lepší mít s námi trpělivost, než proti nám hned rázně zakročit. A to je ovšem samo evangelium, koruna biblického poselství a naše veliké potěšení: Milostivý a lítostivý je Hospodin, dlouho shovívající a velikého milosrdenství. V tom je jeho milosrdenství teprve dovršeno, že on s námi má trpělivost, že nás snáší. Myslíte, že to je samozřejmost, že je to pro něj snadné? Přiznejme si, ono mu to musí často dát velkou práci, aby nás snesl. Nás, svoje stvoření, které učinil dobré – a co my jsme z toho udělali? Řekl: Budiž světlo! A jak to mezi námi na světě vypadá? Samá temnota! Daroval nám čas, čas našeho života – a jak my s ním zacházíme! Chce nás za své děti – a jak my se chováme! Ano, ve všem, co jsme a co děláme a mluvíme a myslíme, jsme pro něj strašnou zkouškou trpělivosti. Jsou v Bibli taková místa, že z nich cítíte, jak to Bohu škube v prstech, užuž se do toho vložit a rázně se vším tím nevděkem, neposlušností a domýšlivostí skoncovat. Ve vyprávěních o Mojžíšovi nebo z doby královské to někdy přímo vystupuje, co přemáhání to Boha stojí, aby se svým lidem docela neztratil trpělivost. Ale neztrácí ji. Je opravdu pánem nad svou myslí, ovládá svůj hněv, svůj spravedlivý a oprávněný hněv na nás všechny. Tu je nám jasné, jak je to dobře, pro nás dobře. Jak mnohem lepší je jeho trpělivost, než kdyby na nás uhodil.

    A ještě se podívejme na samo jádro Písma. Dobře vyjádřeno v písni, která se hodí před tím, než přistoupíme ke stolu Páně: „Ó Beránku nevinný, jenž za nás na kříži umřel, náš rukojmě jediný, trpělivost velikou‘s měl.“ Nás Spasitel – jakou on měl trpělivost! Kolik dovedl snést – kolik bolesti, kolik hrůzy. Unesl všechen náš hřích. Snesl všechno nepřátelství a posměch. Přijal to. Ještě na kříži to přijímal. Nesliboval pomstu, ale přimlouval se za ty, kteří měli vinu na jeho smrti. To nebyl jen trpělivý člověk, ale sám Bůh v něm. To je Boží trpělivost: osvobozuje nás, zříká se toho, abychom sami museli nést své břemeno, odpykat si své viny. V takové trpělivosti není jistě nic slabošského, ale velice silného, ano vítězná moc. Tak trpělivý, tak snášenlivý může být jen ten, kdo si je jist svou věcí. A Bůh si je svou věcí docela jist. Je si jist, že se mu jeho stvoření nemůže vymknout z ruky, protože je vlastně stále má ve své ruce. Protože si je tak jist, může si počkat, nemusí být ukvapený a netrpělivý. Klidně na nás čeká, aniž by nás nutil a násilím přemáhal. Ať si my lidé vymyslíme cokoli, nedokážeme zrušit jeho dobrý úmysl s námi, zvrátit jeho dobré dílo. Ono dospěje ke svému cíli a proto on prodlužuje lhůtu své trpělivosti a čeká, až jako marnotratní synové přijdeme sami k sobě a roztoužíme se po otcovském domě. To je poselství o Boží veliké, milostivé trpělivosti.

    A právě když toto víme, můžeme pochopit: Ano, opravdu je trpělivý lepší než silák. A kdo dokáže ovládnout svou hněvivost, je lepší než ten, kdo ovládne celá města. Když je lepší, že je takový Bůh, je jistě také lepší, když takoví budeme i my. Jenže o to musíme prosit, abychom to dokázali. Ale kdo prosí, dostává. Ve vděčnosti za tu nesmírnou shovívavost a snášenlivost, kterou Bůh projevuje nám, začneme se i my sami cvičit přemáhat svůj hněv, nesnášenlivost a netrpělivost.

    A teď si ještě povězme trojí. V jakém směru tato naše cvičení a sílení v trpělivosti by se mělo a mohlo i v tom příštím roce uplatňovat: Především by se každý z nás mohl učit mít trochu trpělivosti se sebou samým. V každém z nás se skrývá veliká nespokojenost s tím, kdo jsem a jaký jsem. Rádi bychom měli jiné schopnosti, než máme, jiné zdraví než máme, jiný vzhled, jinou povahu. Jaksi bychom chtěli překročit svůj vlastní stín, být lepší než jsme, více dokázat, méně selhávat tam, kde selháváme. A nutíme se do rolí, které nám nesedí a nasazujeme si masky a hrajeme, co nejsme a samozřejmě se nám to nedaří a jsme z toho nespokojení, nepokojní a nešťastní. Ano, je pravda, že bychom měli být v lecčem jiní, než jsme. Ale sami se změnit nedovedeme. Nezbude než důvěřovat Bohu a jeho Duchu, že on nás přeformuje do takové podoby, jaká je správná, jen když se mu poddáme. Ale křečovitým úsilím sami nepořídíme nic. A tak platí i tady: trpělivost je víc než síla. Když milý Bůh má trpělivost s tebou a se mnou a dokáže tě snést a dokonce milovat, můžeš i ty sám sebe snášet. A ještě vážněji to platí, když na tebe Bůh vloží něco těžkého. I to nás může v těch příštích dnech potkat: nedostatek, nezdar, nemoc, ztráta. Pak není nic platné se ptát: Proč zrovna já? Proč na tom nemohu být jako druzí? I tady nám Boží slovo říká, co je lepší: přijmout svůj kříž. Možná, že je to teď tvůj úděl, tvé povolání a poslání: být pacientem, být starým člověkem – a následovat Krista právě jako takový. Když se budeme vzpírat, hněvat se a odmítat to snést, mohli bychom se připravit o celé Boží požehnání. On nás právě teď chce nést ve své náruči i se všemi našimi břemeny, takové jací jsme.

    2. Ve vděčnosti za Boží velikou trpělivost se budeme učit mít trpělivost s bližními. Člověk si často myslí: já miluji bližní, já mám rád všechny lidi, ale jednotliví mi jdou na nervy. Jak nás hněvá i to, když naše děti mají jiné názory a jiné životní plány, než podle nás mají mít. Když nemají nadání a zájmy, které my si u nich představujeme. Jak nás dráždí manželé a manželky, které nemůžeme předělat a převychovat podle svého. Jak nás zklamávají naši přátelé, jak nám ubližují spolupracovníci a jak nám vůbec kde kdo nevyhovuje. Celý svět je plný pokusů převychovat, vylepšit druhé lidi od západu na východ a od východu na západ. Obléknout do uniforem naší kultury a zase kultury jejich. Ale i to bychom měli trpělivě přenechat Pánu Bohu, aby změnil lidi podle svého a napravil je, aby byli takoví, jaké je on chce mít a ne jen jaké je chceme mít my. My s nimi nepořídíme nic. Jen trápíme je i sebe, bereme jim svobodu a odpíráme jim lásku. Když Bůh je dovede snášet a shovívá jim, i my bychom měli být velkorysejší a učit se je milovat. I my chceme být druhými milováni takoví, jací jsme a druzí musejí s každým z nás mít často trpělivost.

    3. A ještě něco se velice potřebujeme učit: mít trpělivost s Bohem. To zní divně, viďte, ale má to smysl, poněvadž i když to nahlas neříkáme, vězí v nás často nespokojenost a netrpělivost vůči Pánu Bohu. Často se nám nezachová a my si potichu myslíme, že měl to či ono nebo vůbec všechno zařídit jinak a lépe. A často se ho ptáme a oslovujeme ho: Proč tohle dopouštíš? Jak to tak můžeš nechat? Jestliže jsi, mělo by to tu být jiné. A pak už Boha neprosíme, ale nutíme ho, aby se řídil podle nás. Tak ho pokoušíme a odtud je už malý krůček k tomu, aby člověk chtěl být lepší než Bůh. Ale to je ďábelské pokušení chtít brát Boží věci do svých rukou, být sám na Božím místě, být sám Bohem. A tak si raději ještě jednou připomeňme dnešní text, který nás provází do roku 2017: „Trpělivý je lepší než silný bohatýr. I vůči Bohu buď trpělivý a hned se na něj nehněvej, jako on se hned nehněvá na tebe. Důvěřuj mu víc. On udělá nakonec to nejlepší, to co je k spáse. Jde o to, abych dovedl říci ANO k tomu, jaký on je a k tomu, co on činí. Však jednou přijde den, kdy uvidíme jasně: On to všecko dělá lépe, on neudělal žádnou chybu. Teď to ještě vidět třeba nedovedeme. Nevidíme dost daleko. Ale mějme trpělivost. Ten den přijde. Den, po němž už nebude noc; nový věk, který už nezestárne a nepomine. Ale než to nastane, učme se očekávat na něho každý den života a přijímat vše z jeho ruky jako dar jeho lásky a projev jeho dobré vůle. Jeho zalíbení. Amen.