… abyste jeho chudobou zbohatli

2Kor 8,9: Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli.

Introit: Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete nemluvňátko v plenkách, položené do jeslí.“ (L 2,10–12)

1, čtení: Iz 53,1-9

Písně: 294; 645; 287; VP-398; 293; 297

Milí bratři a sestry,

to je krátký text. Jsou to vánoce? Ještě jednou přečtu tentokrát v Kralickém překladu: „Nebo znáte milost Pána našeho Jezukrista, že pro vás učiněn jest chudý, jsa bohatý, abyste vy jeho chudobou zbohatli.“ Jistě, i takto se dá vyjádřit vánoční evangelium. A to, co potřebujeme znát ke své spáse, tam je. To co nás naplní vánoční radostí velikou, z níž se zaradovali pastýři i nebeské zástupy, to tam je. Za chvíli o tom zazpíváme Lutherovu píseň: „Z nebe přicházím samého s poselstvím od Boha svého, přerozkošné mé noviny rozveselí lidské syny“. Rozveselíme se proto, že apoštol Pavel píše do Korintu o Boží milosti a štědrosti.

A to my rádi slyšíme, třeba když si doma ke stavění „betlémů“ s dětmi pouštíme koledy. Když slyšíme o štědrosti, která k lidem mimořádným způsobem přichází o vánocích. A také o protikladu mezi chudobou a bohatstvím, které tak rádi sledujeme v pohádkách, v nichž chudý synek se nakonec stane králem. A proto nám bude dělat dobře, když i v Bibli se chválí, jak křesťané (v Korintu) mají hojnost v mnoha dobrých věcech a my o tom slyšíme právě na Boží hod vánoční. Jestli tedy i Bůh chce, abychom neměli nouzi, tak to nám mluví ze srdce a inspiruje nás to k vlastní dobrotě. V České republice se lidem – dokonce i ve srovnání s evropskými zeměmi – daří dobře. A ukazuje se, že mnoho bohatých je také štědrých. Přibývá prý lidí, kteří usilují o to, aby na vánoce obdarovali alespoň jednoho chudého člověka. Adresně obdarovat, udělat radost člověku, o kterém si mohu najít informace, že opravdu strádá a nemůže si dovolit věc, po které touží a já mu ji dát mohu, tak to zase dělá radost mně. Dokonce větší radost než poslat peníze na účet pro anonymní příjemce. I když i to je vyhledáváno. Mohla bych pokračovat a vyjmenovávat i církevní sbírky na dobré účely, které se konají a které v dějinách sbory nesčetněkrát odevzdaly konkrétním lidem. Pomáháme k tomu, aby i ostatní byli bohatí. Nebo alespoň, aby nebyli tolik chudí. Takže je všechno, jak má být. Vánoční evangelium nám jen potvrzuje, že je s námi všechno v pořádku. Že je tu dokonalé souznění mezi Boží a lidskou vůlí. Přesně, jak se to opakuje v přání „pokoj lidem dobré vůle.“ Na vánoce jsou skoro všichni lidé plni dobré vůle.

Nebo tomu tak není? Nejsou všichni plni dobré vůle? A i když žijí v blahobytu, nejsou někteří nešťastní? Podařilo se těm, kdo dobrou vůli upřímně projevili, podařilo se jim obstarat do svých domovů takové bohatství, které spolu se svátečními dny nepomine? A přinést bohatství lásky a skutečného pokoje, který naplní nejen skříně a ledničky, ale hlavně srdce? A ze své dobré vůle zajistit mír a bezpečí tak, aby se lidé nebáli cestovat a navštěvovat se kdekoli na světě? Všichni víme, že tohle se nám opravdu nepodařilo a ani podařit nemůže. Ani při té nejlepší vůli. A to jistě věděl i apoštol, když vybízel ke sbírce na chudou jeruzalémskou církev a užil přitom tohoto argumentu: „Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli.“

Co vlastně křesťané v Korintu i v Nymburce a všude na světě mají znát? „Štědrost/milost našeho Pána…“ A ptejme se: Známe ji opravdu; tu milost, tu štědrost, jíž se nám od Pána dostává? Znalost, o které tu apoštol mluví, není toho typu, že bychom ji převzali a místo učitele, který nás ji naučil, ji teď používali, aplikovali sami. Ježíš nám tu není dáván za etický příklad. Korintští nezbohatli proto, že Ježíš přišel o domov, když odešel z Nazareta, ale proto, že on, ač „způsobem bytí byl roven Bohu, … stal se člověkem“ (Fp 2). A to je ono, o čem tu apoštol mluví. Však v té zmíněné písničce to je: „Z nebe přicházím samého…“. Vzdal se nebeské slávy! A v tom jej, milí bratři a sestry, napodobit nemůžeme. On nás učinil bohatými přece jen jinak, než my si to přejeme, abychom měli všeho dost a všechno pěkné. On nás obdaroval jinak, než můžeme my obdarovat dnešní chudé lidi, když jim zásilkovou službou pošleme dobré boty a nebo poukaz do lázní.

Bůh se v Ježíši Kristu stal člověkem. A to neznamená nic jiného, než že přijal lidské tělo. Ano, Bůh vzal na sebe lidské tělo. Je pravda, jak to vyjádřil evangelista Jan – to jsou zase vánoce podle jeho sepsání – „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi, ….“ Od samého začátku, dokonce ještě před narozením – byl v ohrožení. Hned, když vzniklo podezření kolem jeho početí. Chudobu snášel hned, jak spatřil světlo světa – nebylo pro něho místo pod střechou lidských příbytků. Stín smrti se vznášel nad novorozeným Ježíšem, když jej Herodes chtěl zavraždit. Stal se uprchlíkem, když pro první léta života s ním rodiče z Nazareta utekli do Egypta. A pak, jak to sám o sobě pověděl: „Lišky mají doupata, ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Nakonec pro něho nebylo jiné místo, než za hradbami města Jeruzaléma, na kříži mezi dvěma zločinci. Sám hříchu neučinil, ale byl v těle, našem těle, které je s hříchem úzce spojeno. Je zranitelné, ale také často zraňující a sobecké a sebestředné tělo. Proto Bůh musí na nás tělesné lidi pohlížet jako na ty, kteří před ním neobstojí. Kteří nemohou sami sebe nijak omluvit, očistit ani vykoupit. Nemáme, co bychom výměnou za své omilostnění Bohu dali. Jediná „výměna“, která nám slouží k záchraně, je výměna, kterou udělal on, Boží Syn. Sám byv bohatý, před věky vyvolený, přebývající v náruči Otcově, těšící se nebeské slávě, toho všeho se vzdal. Krásně to vyjadřuje jiná píseň: „S nebeským bohatstvím, přišels k nám chudičkým, bys nás obdaroval, sebou zbohacoval. Vítej, králi náš!“ (262) Přišel a postavil se na naš místo. Bůh jej učinil předmětem svého vlastního hněvu. Aby tak jeho milovaný Syn přijal trest na místě, kde by jinak stál a končil každý z nás. Všechna úleva, všechno uspokojení a hlavně veliká radost přichází od něho. Od Jezukrista, který „jsa bohatý, pro vás učiněn jest chudý, abyste vy jeho chudobou zbohatli.“

Je-li to všechno jeho štědré dílo, jen jeho milost, nemusíme tedy již my být štědří? Nemusíme již odpouštět a z lásky druhým milost prokazovat? Můžeme jen žít v blahobytu a pohodě? Již není potřeba, abychom se omezovali, udělali si čas a věnovali se chudým a potřebným? Naopak. Proto také apoštol zvěstuje z kazatelny to, co bychom řekli, že patří jen do ohlášek. Vyhlašuje peněžní sbírku. A v souvislosti se situací, jakou zakoušejí chudí jeruzalémští, zvěstuje slavné vánoční evangelium: „Znáte přece tu milost, tu štědrost našeho Pána…“ Z milosti tak hojné, kterou Bůh projevil k nám, když daroval svého Syna, když se kvůli nám hříšným lidem zřekl nebeské slávy a přijal tělo člověka, z této Boží svrchované štědrosti se rodí štědrost a obětavost lidská. I ta vaše. Říkám to proto „abych vyzkoušel opravdovost vaší lásky.“(v.8) Tak má člověk napodobovat Boha. Takto máme my následovat Pána Ježíše Krista, který se kvůli nám stal chudým. A takto, když jej přijímáme, přijímáme zároveň nebeské bohatství, které jinde nenajdeme a které si ani navzájem dát nemůžeme: odpuštění hříchů a milost před Bohem. Přijímáme a předáváme si radost, když si podáme ruku k pozdravení pokoje a pak spolu jíme a pijeme u jediného stolu, který je prostřen jinak než stoly naše a přece nejhojnějšími dary, které nás sytí k životu věčnému. Amen.

Modlitba s vyznáním vin:

Pane Ježíši Kriste, ty ses narodil do naší bídy. Dobře znáš náš život ve vší jeho chudobě, prohrách, i zklamání. Sám na sobě jsi pocítil tu základní bolest našeho života, náš hřích. Tobě, který od hříchu vysvobozuješ, své viny jedni před druhými vyznáváme:

Vyznáváme ti, že toužíme po věcech neobyčejných, které by nám daly z té naší obyčejné existence uniknout, a tak přehlížíme, že tys přišel se svou záchranou právě do naší obyčejnosti. Vyznáváme ti, že pro nás někdy atmosféra pohody je tak důležitá, že strach o ni nám všechnu pohodu zastíní, že nám nevydařené vánoce zastíní radost z toho, co tys nám dal. Vyznáváme ti, že naivně věříme víc všelijakým vysvoboditelům, kteří tě převyšují senzačností, nebo že věříme víc sobě než tobě. Vyznáváme ti, že si však se svojí spravedlností nevystačíme, že selháváme ve vztazích, druhé lidi odsuzujeme, zrazujeme a zraňujeme. Pod rukama se nám hroutí věci, které jsme měli za pevné, v mnohém nevíme co si počít, jak dál.

Prosíme tě, smiluj se nad námi a vysvoboď nás od našich hříchů. Dej nám svoji spravedlnost a milosrdenství také pro druhé. Kdo takto prosíš, připoj své: „amen“.

Slovo milosti: Ko 2,13-14

Když jsme ještě byli mrtvi ve svých vinách… Bůh v Kristu vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. Amen.

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

Píseň: 287,1–8

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

Credo: Na začátku Kristova hodu, vyznejme svou víru slovy apoštolského vyznání: Věřím v Boha Otce…