O bratrské lásce

Te 4,9-12: O bratrské lásce není třeba, abych vám psal, neboť Bůh sám vás vyučil, jak se máte mít mezi sebou rádi. A takoví opravdu jste ke všem bratřím v celé Makedonii; jen vás prosíme, bratří, abyste v tom byli stále horlivější. Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili. Tak získáte úctu těch, kdo stojí mimo, a na nikoho nebudete odkázáni.

1. O bratrské lásce není třeba, abych vám psal… píše apoštol do Tesaloniky, do sboru, který teprve nedávno založil. Když to dnes slyšíme my, možná to v nás probudí závist. Apoštol necítí potřebu psát do Tesaloniky o bratrské lásce, protože – zřejmě – taková láska v tom sboru panuje. Dokonce přes jeho hranice: v celé Makedonii. Mohl by apoštol takto psát k nám do Hořátve, do Nymburka, do ČCE…? Nebylo by pro nás případnější, co psal presbyter Jan církvi do Efezu, také původně Pavlova sboru: „to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku“ (Zj 2,4)?

Nevím. Ale v každém případě i pro nás stojí za to všimnout si přesněji, proč Pavel prohlašuje, že o bratrské lásce do Tesaloniky nemusí psát. On to nezdůvodňuje předně tím, že láska mezi nimi jen kvete – i když asi kvetla. Píše: Bůh sám vás přece vyučil, jak se máte mít mezi sebou rádi. Jste v tom „vyučeni Bohem“ – theodidaktoi. V tom to je. Nepotřebují poučení apoštolské, protože se jim dostalo lepšího vyučení, od Boha samého. A to ovšem platí i pro nás a o nás. O tom, jak se máme mít mezi sebou rádi, jsme byli vyučeni Bohem samým. Dostalo se nám výuky, k níž ani apoštol, ani žádný kazatel nemusí a ani nemůže nic dodat, a už vůbec tady nemůže dělat nějakého suplenta. Pokud jde o ten základní vztah, který vytváří společenství církve, o bratrskou (a sesterskou) lásku, tady je a může být našim učitelem pouze Bůh sám.

Jak? Na jakou výuku tu Pavel myslí? Nemůže myslet na nic jiného než na Ježíše Krista! V něm nás Bůh zcela jasně – a zcela dostatečně – vyučil v lásce. Vyučil nás velmi názorným způsobem, tak že nám svou lásku postavil nepřehlédnutelně před oči, ano že se nám sám ve své lásce přiblížil. Vyučil nás lásce tím, že na sebe vzal naši nelásku i nenávist, že si lidským zlem a nevěrností nedal svoji lásku vymluvit, nedal se od ní odradit. Ani smrtí na kříži, kam ho z lidské strany dovedla směs náboženské horlivosti a samolibosti, politických obav, lhostejnosti, strachu, nenávisti – a z jeho strany právě láska. Tak Bůh „prokázal svou lásku k nám,“ napsal později Pavel křesťanům do Říma: „když jsme byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné“ (Ř 5,6.8). Za bezbožné – ne za ty slušné, za ty, kteří ho měli rádi, kteří ho chápali a vítali. Za bezbožné. To je Boží láska.

A v Kristově vzkříšení Bůh prokázal její moc. Kristův kříž není znamením prohry, slabosti toho, kdo se odmítl bránit proti té nespravedlnosti, vítězstvím těch temných sil, nýbrž právě vítězstvím lásky. Bůh potvrdil, že za touto láskou stojí on sám, že tato láska je on sám.

Tak nás, milí přátelé, Bůh vyučil v lásce – jak nás nikdo lépe a přesvědčivěji vyučit nemůže. Třeba si to tak neuvědomujeme, proto si to máme dát připomenout dnes: když jsme tomuto Bohu uvěřili, když jsme v tomto Ježíši Kristu našli, poznali a uznali svého Pána, pomocníka, zachránce (spasitele), stalo se to přece tak, že jsme byli získáni, podmaněni – nebo také osvobozeni – touto jeho láskou. Tak jsme byli vyučeni. My všichni, kdo si říkáme křesťané. To je to hlavní a základní, v čem nás naše víra učí, v čem spočívá naše učednictví. Bez rozdílu: hloupí i chytří, prostí i vzdělaní – tomuhle bychom měli rozumět všichni.

Tak nás přece Bůh vyučil v lásce, v bratrské (a sesterské) lásce – že nás v Kristu přijal za své. Za své bratry – tak to někdy říkáme a tak to je: proto máme v Bohu nebeského Otce a smíme se k němu takto obracet, protože nás jeho Syn přijal za své bratry. A tak i z nás udělal bratry a sestry. To je přece to, co nás drží v církvi pohromadě. V tom se dnes v Hořátvi a v Nymburce a v Čechách nijak nelišíme od tehdejších křesťanů v Tesalonice a okolní Makedonii. To, co nás spojuje, není ani tak naše přátelství, podobné názory, vzájemné sympatie – ale láska Kristova (2K 5,14). Proto je tím místem, kde se to společenství církve, společenství bratrů a sester projevuje nejviditelněji a nejpřesněji, Večeře Páně, kde nás spojuje společné přijímání – přijímání toho co nám Kristus ve své lásce podává: sám sebe.

Nepochybujme: toto o nás platí stejně jako o křesťanech v Tesalonice, pokud jde o vzájemnou lásku, jsme vyučeni Bohem samým. A apoštol k tomu nepotřebuje nic dalšího psát, nijak to rozvádět. A vlastně ani nemůže. V tom nějaké výzvy kazatelů a karatelů nic nezmohou. To dobře víme: k lásce nikoho nepřinutíte ani nepřemluvíte, lásku probouzí jen láska. Pokud by nás v ní nevyučil Bůh, nikdo ho v tom nemůže nahradit. My kazatelé můžeme jen k této Boží škole lásky odkazovat, k ní lidi přivádět.

2. Snad také připomínat, že o výuku tu jde, že to je cílem a smyslem té Boží lásky a že jedině tak z ní opravdu budeme „něco mít“ – když to vezmeme jako učení pro praxi. To činí Pavel i zde. I když je přesvědčen, že není třeba, aby se do Tesaloniky nějak zvlášť o lásce rozepisoval, přece jen je vybízí: jen vás prosíme, bratří, abyste v tom byli stále horlivější, doslova: abyste se v tom rozhojňovali. Tak to o lásce platí vždycky: tam, kde se zdá, že je jí dost, i tam, kde se zdá, že je jí málo. Vždycky jí může být víc, vždycky může být hlubší a pevnější, vynalézavější, čerstvější… Ano, stále znovu je potřeba o ni usilovat, pěstovat, živit, chránit. Láska nikdy není stojaté, jednou provždy daná, není to umění – tak jako ostatně všechna umění – které byste se jednou naučili a pak už se v něm nemuseli cvičit. Láska může také usychat, hynout, vychladat (jak to viděl Jan v Efezu) – a nebo také růst, rozhojňovat se. Dejme se, spolu s Tesalonickými, povzbudit k tomu druhému.

3. Pavel však považuje za potřebné do Tesaloniky psát o jiné věci: zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama. V tomhle zase my asi problém nevidíme. To, co tu Pavel popisuje, je způsob spořádaného života, který – pokud ještě vůbec něco – je dost typický pro morálku „západního křesťanstva“. Zakládat si na klidném životě – to je asi většinou i náš postoj. Dnes už ovšem tento „šedivý ideál“ trochu vyšel z módy, ale právě v církvích ještě celkem přetrvává. Avšak i tady bychom měli apoštolovo napomenutí pečlivěji zvážit.

Pavel jím nabádá Tesalonické k ohledu na jejich okolí. Aby je neprovokovali, nepopuzovali a aby na nich nebyli hmotně závislí. Asi také jako jed­notlivci, ve svém běžném životě, ale zvláště jako křesťané, jako církev. Má být zřejmé, jim i jejich okolí, že to setkání s jedinečnou a skutečně úžasnou mocí Boží lásky, které se jich tak silně dotklo, je nevytrhuje z tohoto světa do nějaké vyšší sféry, nezbavuje je odpovědnosti za život tady a teď, toho obyčejného, každodenního, někdy nudného a únavného namáhání o živobytí pro sebe, pro svou rodinu, pro svou církev.

Je to slovo proti blouznivectví. My ho známe asi spíš z církevních dějin, třeba jak s ním zápasili reformátoři. Typicky se asi vlny takového revolučního nadšení, že teď už bude všechno jinak, objevují v dobách a situacích, kdy se lidé nějak nově a výrazně setkají s tou skutečností mocné Boží lásky. My dnes zřejmě blouznivým nadšením příliš ohroženi nejsme. Přece se však můžeme alespoň zamyslet nad tím, jestli se o nás nějaké sklony k „ne-nadšeneckému“ blouznivectví také nepokoušejí. Také nám někdy připadá, že před svým okolím bychom se měli spíš něčím blýsknout, ukázat jim svoji nevšednost a nebo třeba duchovní nadřazenost. A také nám připadá, že si přece tak nějak zasloužíme, aby nás naše okolí nějak podporovalo. Také raději krásně mluvíme, než abychom přiložili ruku k dílu. Také rádi druhým mluvíme do jejich věcí, než abychom si věrně a poctivě hleděli svého.

Pavel má za to, že si úctu těch, kdo stojí mimo, získáme jinak. A že to má smysl o ni stát. Třeba také proto, aby přestali na církev pohlížet s podezřením a nedůvěrou, aby bylo pokud možno odstraněno všechno, co těm, kdo stojí venku, bránilo dohlédnout až dovnitř, totiž k tomu, co nás tady drží, nese, potěšuje, spojuje, co nám dává naději a radost. K oné podivuhodné lásce Boží, která je v Ježíši Kristu.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, vyznáváme ti, že často zapomínáme na tvou lásku a na to, jak jsi nás v ní vyučil a vyučuješ. A pak nemáme dost lásky pro druhé. Dost odpuštění, trpělivosti, naděje v nápravu, solidarity. Prosíme tě, odpust nám to. Odpust nám naši tvrdost i lenost, lhostejnost i všetečnost a vyučuj nás znovu v bratrské a sesterské lásce, dej, aby také mezi námi rostla, a posiluj nás i v poctivosti a pokojném životě. Amen.

Milost: 1J 4,9–10