2 K 9:6-15  Vždyť kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet. Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť radostného dárce miluje Bůh.  Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo, jak je psáno: Rozdělil štědře, obdaroval nuzné, dobrota jeho trvá navěky.  Ten, který ‚dává semeno k setbě i chléb k jídlu, dá vzrůst vaší setbě a rozmnoží plody vaší spravedlnosti.  Vším způsobem budete obohacováni, abyste mohli být velkoryse štědří; tak povzbudíme mnohé, aby vzdávali díky Bohu.  Neboť služba této oběti nejen doplňuje, v čem mají bratří nedostatek, nýbrž také rozhojňuje díkůvzdání Bohu:  Přesvědčeni touto vaší službou budou slavit Boha za to, jak jste se podřídili Kristovu evangeliu a jak štědře se projevuje vaše společenství s nimi i se všemi.  Budou se za vás modlit a po vás toužit pro nesmírnou milost, kterou vám Bůh dal.  Bohu budiž vzdán dík za jeho nevystižitelný dar!

Díkčinění za úrody – 2. 10. 2016

Písně: 604; 366; 550; 399; 473

1. čtení: Iz 58,7-12

Introit: Hospodine, oči všech s nadějí vzhlížejí k tobě a ty jim v pravý čas dáváš pokrm, otvíráš ruku a ve své přízni sytíš všechno, co žije. (Ž 145,15n)

Milí bratři a sestry,

apoštol Pavel byl hrdý na řecké křesťany. Teď jen chtěl, aby tato jeho hrdost byla prakticky prokázána: Z Makedonie posílá své spolupracovníky, aby se přesvědčili, že v Korintu již mají připravenou sbírku na pomoc chudému jeruzalémskému sboru. Chce jim ukázat, že jeho chvála korintských nebyla jen planou chloubou. Něco jiného je pomoc slibovat a něco jiného tu pomoc uskutečnit. Řekové měli tehdy pomoci judským křesťanům, pokřtěným židům. Možná nám to zní zvláštně, že Řekové měli podpořit židy. Srozumitelnější bude, když řeknu, že křesťané měli pomoci svým vzdáleným křesťanským bratrům a sestrám. Měli podpořit své starší duchovní předchůdce a vzory, kteří se pro Krista dostali na okraj společnosti, ztratili záštitu židovské synagogy a stali se ohroženou skupinou v římské i židovské společnosti. Proto měli bídu. To, že s nimi svobodní křesťané z Řecka budou solidární, bude znamením pro celou církev do budoucnosti. Znamená to: Navazujeme vědomě na nejstarší sbor v Jeruzalémě, navazujeme na synagogu, Starý zákon je nezpochybnitelnou součástí křesťanské Bible. Když trpí část církve kdekoli ve světě, není nám to lhostejné. Chceme pomoci. To všechno se má projevit solidaritou korintského sboru s jeruzalémským.

Korintští bídu neměli, ale v penězích se rozhodně netopili. Nebyli bohatí. Přesto však je apoštol povzbuzuje a nabádá, aby jejich sbírka byla štědrá a ne lakotná. Aby jejich pomoc byla opravdu štědrost a ne lakota. Pavlovi na tom až bytostně záleželo, že toho budou schopni. Až bytostně mu záleželo na tom, že právě v ochotě štědře pomoci bratřím v Judsku se prokáže, že evangelium v Řecku zapustilo kořeny, vzrostlo a vydalo plody. Že tam ve sboru pochopili, že patří k sobě navzájem, ač jsou odjinud a mají jiné kořeny, jinou kulturu. Evangelium Kristovo je silou, která přemáhá tyto vzájemné rozdíly a stmeluje skupiny lidí, kteří jsou si jinak cizí. A tato sounáležitost údů Kristova těla se dá nejlépe osvědčit materiální, nejjednodušeji finanční pomocí. A tak je to dodnes.

Vlastně není nic jednoduššího než bez dlouhých řečí otevřít peněženku a vyndat peníze. A dnes nám tato apoštolská výzva ke sbírce na chudé víc než jindy přichází aktuálně ke slovu. My také dnes budeme dělat sbírku „sociální a charitativní pomoci“, z níž pak může být pohotově vyplácena pomoc lidem v neštěstí. Příležitostí je dnešní „Díkčinění za úrody a za každý plod lidské práce“, jak se tradičně tato neděle nazývá. A již asi tušíte, že ačkoli tu máme před očima něco z plodů pole a zahrady, je to spíš taková dekorace, nebo maximálně pěkná symbolika letošní úrody. Ale že bychom neměli co jíst, kdyby toho nebylo, to si asi nenamlouváme. Vždyť za rohem je otevřeno i v neděli a pak kousek dál v supermarketu a možná tam dokonce někteří z vás dnes pojedou, aby si doplnili zásoby. Kolik procent z toho nákupu vyrostlo a bylo zpracováno v České republice a dokonce v našem kraji? Asi mnoho ne. Není to však problém, protože se všechno dá dovézt – kamiony nebo letecky a kupodivu to ani není příliš drahé. Základní potraviny si jistě každý můžete koupit a možná ještě nějaký pamlsek navíc.

Nebojte se, tady končím. Toto intermezzo bylo potřeba jen proto, abychom mohli snadno navázat na apoštolskou výzvu řeckým křesťanům. Platí to i nám dnes – samozřejmě s určitými odlišnostmi v dobovém koloritu. Ale podstata je stejná. Tak to učil apoštol Pavel a není na tom co měnit. Proto i naše slavnost Díkčinění je jakýmsi zrcadlem, které světu odráží to, jak se naše víra promítá do praktického života.

Při děkování za to, co jsme přijali se v kázání jedním dechem mluví o dávání a obdarovávání, o dělení našeho vlastnictví s těmi, kteří potřebují, protože jsou na tom hůř. „Váš přebytek pomůže nyní jejich nedostatku.“ Ovšem „kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet.“ – Pavel povzbuzuje ke štědrosti. Lze také dávat jinak. To ví každý. I lakomec sem tam někoho obdaruje. Ale Pavlovi tady nejde o to přinutit nás občas něco někomu dát. On ví, že nejlepší je stát se radostným dárcem, ochotným dárcem. Jak se jím stát? – Rozhodnout se a připravit se předem. Je to docela praktická rada. Ne, že se necháš přinutit okolnostmi, když všichni okolo dávají, tak také tedy něco otráveně cinkneš do košíčku. Ale raději si připrav svůj dar předem. Víš, jaké jsou potřeby. Že v Jeruzalémě mají bídu. Už nějaký čas o tom Pavel psal v dopisech. Přišli i svědkové, kteří to viděli na vlastní oči, jak jsou tam lidé ubozí. Že křesťany nechce nikdo zaměstnat, ničí jim modlitebny, zbavují je právní ochrany, atd. A ty jsi právě člověkem, který jim může pomoci. „Ne s nechutí ani z donucení; vždyť radostného dárce miluje Bůh.“

Tento citát tu prý při ohláškách říkával někdejší pokladník bratr Kabátník. „Radostného dárce miluje Bůh.“ Jestli jsme bedlivě poslouchali ten přečtený kousek dopisu, tak nám mohlo být nápadné, že apoštol tu s větším důrazem píše právě o dárcích než o obdarovaných. Jako by ta sbírka na chudé jeruzalémské měla v první řadě prospět dárcům v Korintu. To že mohou jeruzalémské obdarovat, je pro ně příležitostí být obdarováni sami. Jinými slovy, nejdřív je nutné rozsévat, abychom mohli sklízet. Sami se radovat a užít si to, co tato sbírka přinese dobrého u nich doma. Korintští přicházeli na bohoslužby a byli vděčni – jako my dnes – že se jim daří dobře, žijí v klidu, mají co jíst, kde bydlet, mají svou práci. A Pavel je zve k tomu, aby při odchodu z bohoslužeb mohli být ještě vděčnější, protože budou bohatší, než když přicházeli. Ne že budou chamtivější, ale že nechají Pána hospodařit s jejich obětavostí a štědrostí podle svého – Božího zvláštního mechanismu.

„Ten, který dává semeno k setbě i chléb k jídlu, dá vzrůst vaší setbě a rozmnoží plody vaší spravedlnosti.“ Celý ten mechanismus začíná ovšem u něho, u Pána. Vždyť on první začal obdarovávat. První šel do toho rizika, že ze svého vlastního dal to nejvzácnější – svého Syna – obětoval jej jako dar pro nás. Pro nás se jeho Kristus stal chudým, abychom my byli zbohaceni. I dnes u tohoto stolu to budeme slavit, že první jsme byli obdarováni my dary Boží milosti. Přijali jsme odpuštění místo trestu. Život místo smrti. A do tohoto sdíleného obdarovávání nyní zapojil i naše dary. Tak jako ze zrna vyroste obilí a z něho pak může být upečen chléb, tak také Bůh „rozmnoží plody vaší spravedlnosti.“ Spravedlnosti, kterou jsme přijali od něho! Na to se smíme spolehnout při každém rozsévání svých darů, tedy při štědrém rozsévání. Pak i sklizeň bude štědrá, od Boha požehnaná.

Nejde tedy jen o ty základní dary k lidské obživě – ne jen to, co se urodí na polích a zahradách a co je plodem naší lidské práce. Ale mnohem víc! „Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo.“ Všechny dary jeho milosti – to jsou dary, které se nesnědí a nevypijí, které nezvetší jako stará látka, ani je nesežere rez. To jsou dary k věčnému používání.

A proces sdílení se o všechny dary, to je pravá bohoslužba, „liturgie“. Zní to vznešeně a vznešené to je. Když smíme děkovat společně – dárci i obdarovaní. Když k Bohu stoupají společné chvály, pak jsme teprve u cíle a teprve slavíme tu pravou bohoslužbu. To je to díkčinění, řecky „eucharistie“. Víte dobře, že toto slovo se vžilo pro svátost večeře Páně. Tam jsme zváni, abychom se radovali spolu, jako dárci i jako obdarovaní. Není tomu tak, že se radují jen jedni, třeba ti, kteří mají všeho dost a chtějí mít v budoucnu ještě víc; ti druzí však jsou nešťastní, protože odtud půjdou domů k prázdnému stolu. Ani to nemá být tak, že jedni dávali, ale otráveně, „z musu“ a ti druzí se hanbí, že museli žebrat. U Kristova stolu – odkud se rozsévalo nejprve ze štědré Boží náruče – tam je radost ze vzájemného sdílení, ze služby, tedy „diakonie“ – dárců i obdarovaných. Tam se raduje i Pán nebeskou radostí. Amen.

Bože, vzdáváme ti díky za tvůj nevystižitelný dar, jímž je tvůj Syn a náš Pán Ježíš Kristus, původce vší radosti. Amen.