Mt 22:34-46  Když se farizeové doslechli, že umlčel saduceje, smluvili se a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel: Mistře, které přikázání v zákoně je největší?  On mu řekl: Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání.  Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe.  Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.  Když se farizeové sešli, zeptal se jich Ježíš:  Co si myslíte o Mesiášovi? Čí je syn?“ Odpověděli mu: Davidův.  Řekl jim: Jak to tedy, že ho David v Duchu svatém nazývá Pánem, když praví:  Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.  Jestliže tedy David nazývá Mesiáše Pánem, jak může být jeho synem?  A nikdo nebyl s to odpovědět mu ani slovo; od toho dne se ho již nikdo neodvážil tázat.

Písně: 667; 385; 309,1-č; 292,1-3.7-8

1. čtení: 1J 3,10-12.19-4,2

Introit: Oslavujte Hospodina, protože je dobrý, jeho milosrdenství trvá na věky!

Milí bratři a sestry,

asi vám některá tato slova připadají známá; až příliš známá a jasná. Totiž ta slova o lásce k Bohu a k bližnímu. Dvojí přikázání lásky. Největší dvě přikázání. Ale něco z toho, co jsme četli, se naopak zdá být neznámé a nesrozumitelné. Totiž ta otázka Ježíšova: „Co si myslíte o Mesiášovi? Čí je syn?“ – Právě touto otázkou však se Ježíš strefil do toho, oč šlo tehdy jeho tazatelům, učeným a zbožným farizeům.

Oč jim šlo? – Jistě také o to, nač se ptali výslovně. Totiž zda lze z mnoha vybrat jedno jediné velké přikázání, které bychom měli jako lid Boží ctít a dodržovat, abychom tak byli Bohu poslušni. Ale, když s tou otázkou přišli za Ježíšem, byla to zkouška, oni ho tou otázkou pokoušeli, píše evangelista Matouš. Protože oni tušili, že Ježíš není jen tak někdo. Ale zároveň nemohli snést pomyšlení, že by on snad mohl být tím Mesiášem, jak se to o něm šířilo a že by tedy měl právě on právo vykládat Zákon. To znamená, že on by měl právo určit – ne jenom debatovat o tom – ale určit, co žádá Bůh, jak on si přeje, abychom jej ctili.

Tak bude jejich otázka souviset s tou Ježíšovou. Mají být odhaleni jako ti všichni, kteří si dávají záležet na své zbožnosti v tom, že jim pro samé spekulování uniká to podstatné. A to jim Ježíš připomenul. Ovšem způsobem sobě vlastním.

„Miluj Hospodina Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání.“ Tuto odpověď, kdyby tady Ježíš skončil, by jistě brali za dostačující. Znali ji ze starého slavnostního vyznání izraelské víry, z 5. knihy Mojžíšovy: „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný! Proto milovati budeš Hospodina z celého srdce svého, …“ Modlili se tato slova několikrát denně! Ale i ta nejčastěji opakovaná slova mohou být nepochopena a mohou se stát formálními. Tady jde o vyznání víry – jaká je naše víra? Jak se projevuje? – Opakováním správného učení? Činy? – Ne. Na prvním místě se víra projevuje láskou. Náš vztah k Bohu, to nejsou především znalosti, ani to není poslušnost, o kterou nám často tolik jde. Ani to nejsou bohatýrské skutky. Náš vztah k Bohu je vztahem lásky. „Miluj Hospodina, Boha svého!“ A to dělej vším co máš a čím vládneš – rozumem, citem i svou celou životní energií. Miluj jej na prvním místě. On stojí o tvou lásku. A tím – láskou k Bohu – se vyznačuje lid Boží ve světě. Tím se vyznačuje víra.

Ale jak máme milovat Boha? Rozhodně ne tak, že o tom budeme jen mluvit. I když my žijeme v době, kdy – na rozdíl od té doby farizeů a židovských zákoníků – nám i mluvit o Pánu Bohu je dosti zatěžko. Jinde než v kostele se o něm nemluví. Tak ani naše myšlení a výmluvnost není v tom mluvení o Bohu cvičena, jako bývala kdysi. A když už, tak nějaké biblické příběhy nebo snad o morálce, ale o své niterné lásce? Zkuste si alespoň doma o samotě říct nahlas: Já Boha miluji na prvním místě, ze vší své síly jej mám rád. – Zvláštní okamžik. – Ale pojďme dál: Teď nám pomůže právě ta druhá část Ježíšovy odpovědi. „Miluj Hospodina, Boha svého“, řekl Ježíš, a hned dodal: „Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“

To je výrok z jiné části Zákona – části, která nejedná o ctění Boha, ale rozvádí a konkretizuje přikázání druhé desky Zákona a tím upravuje vzájemné vztahy členů lidu Božího, izraelského. „Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin.“ (Lv 19,18). Ježíš spojuje oba příkazy v nerozlučnou jednotu a celým svým učením i svým vztahem k lidem ukazuje, že jsou neoddělitelné. Že je to přikázání dvojjediné. Připomeňme si jeho obraz posledního soudu: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto nejmenších bratří, mně jste učinili a cokoli jste neučinili jednomu z nejmenších, ani mně jste neučinili!“ A v 1J 4,20: „Řekl-li by kdo: Miluji Boha, ale svého bratra by nenáviděl, je lhář!“

Nám se to může zdát samozřejmé. Ale Ježíš na tohle rozdělení dvojpřikázání zřejmě myslel, když farizeům vytknul, že „cedí komára, ale velblouda spolknou“. To znamená, že úzkostlivě plní rozmanité ceremoniální předpisy, odevzdávají desátky ze všelijakých drobností na bohoslužebné účely, ale zanedbávají, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost vůči bližním. (Mt 23,23) My samozřejmě neodměřujeme na váze „desátek máty, kopru a kmínu“; rozumějme čehokoli, co vypěstujeme nebo vyděláme. To v našem případě není na úkor naší lásky k bližním. My jsme si to zjednodušili, že už ten desátek nepřinášíme vůbec. Ale proč vlastně? Proč nám nezáleží alespoň na tom viditelném a zvážitelném prospěchu před Bohem? Domnívám se, proto že moderní člověk chápe víru z té druhé strany než tehdejší židovští učitelé: ze strany člověka. Zdá se nám to srozumitelnější, že věřit a být v církvi vlastně znamená mít větší zájem o člověka. Oni mluvili více o Bohu. A snažili se horlivým plnění Zákona Bohu zalíbit. My mluvíme více o člověku a myslíme, že i Hospodin vlastně tohle chce: abychom měli křesťanskou lásku k člověku.

Ale je tomu tak opravdu? Když my nadřadíme tomu prvnímu přikázání ono druhé, jde nám to pak bez nesnází? Milujeme svého bližního jako sebe sama, i když to zrovna není můj nejmilejší přítel nebo moje dítě? Co když je to protivný příbuzný? Nebo dokonce nepřítel? Tady jsme odhaleni, že jsme na tom vlastně stejně jako ti farizeové. O té lásce k bližním jsme schopni leda tak mluvit. A to ještě podobně jako o lásce k Bohu, vlastně více v kostele než kdekoli jinde. Protože jinde, mezi lidmi bez víry, mimo Boží lid, tam se už docela otevřeně mluví o tom, že se musíme mít na pozoru před jedněmi, protože ohrožují naši ekonomiku a před jinými, protože ohrožují naši identitu. A jmenování všech, před kterými se jeden musí mít na pozoru, nemá konce. Člověk se dnes cítí být svým bližním ohrožen již v rodině a v manželství. A můžeme se ptát, jak to mohlo dojít tak daleko.

A tady se naše situace i přes hranice času a místa propojují. Ukazuje se, že Ježíš je skutečný zákonodárce. Že odpověď na otázku po největším přikázání opravdu dal, když obě stránky víry nerozdělitelně postavil k sobě. Není možné milovat jen Boha, ani není možné milovat jen člověka. „Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho přikázání: „Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.“ To však je možné jen tehdy, když poznáme, že Bůh napřed miloval nás.

Křesťanská láska tedy vychází z Boha a od Boha. Božímu zákonu se nenaučíme, ani mu nenaučíme druhé lidi, nebude-li při tom láska. To je ta síla, která všechno drží a vydrží. Připomeňme si: Když se nám to nedaří ve víře, ani ve vztazích mezi sebou, a přesto je možné pokračovat dál, nezavrhnout Boha a neopustit bližního, tak je to jen proto, že Ježíš na svém lidském těle přinesl oběť, když umřel na kříži a nám tak od Boha připravil odpuštění a nový začátek. A jen proto, že Bůh jej pro tuto lásku k nám, hříšným lidem, vyvýšil na svou Pravici, tak je Ježíš zároveň tím, který přijde a jednou zjeví celému světu, že sláva a moc spočívají v lásce. Kdo tuto nejponíženější a přitom nejslavnější lásku rozpoznává a touží po ní vším, co má, ten poznal, kdo je Mesiáš. Kdo je podle těla synem Davidovým a podle Ducha Synem Božím. – Ježíš Kristus!

Jen naplněni nevýslovnou láskou k němu pro to, čím nás obdaroval, můžeme projevit pochopení i solidaritu dokonce i nepřátelskému, nebezpečnému člověku, s nímž třeba budeme muset zápasit. To je nezastupitelné bohatství, které církev světu dluží. Lásku, která člověka ovládá, aby třeba vůči lidem, kteří opravdu páchají zlo, neupadl do slepé a ničivé nenávisti. Slepá a ničivá nenávist stejně zlo neodstraní, nýbrž jen násobí. Toto je souvislost mezi láskou k Bohu a láskou k bližnímu. Toto je důvod toho, proč láska k bližnímu, tak jak jí rozumí Ježíš, nemůže stát sama o sobě, ale musí být zakotvena v lásce k Bohu. Nikdo z nás lásku opravdu nezasluhuje, můžeme ji přijímat jen jako nezasloužený dar. A jen ve světle evangelia, které nám ukazuje náš vlastní hřích, naši vinu, se v nás může ozvat ta láska k bližnímu, ta solidarita, která nevylučuje nikoho, ani nejzavilejšího a nejprovinilejšího nepřítele. Láska, která převyšuje naše přirozené sklony a kterou lidská společnost stále více potřebuje. Bez této lásky není záchrany.

Pane, ty ses pro každého člověka obětoval. Pro přítele i nepřítele. Prosíme, naplň i naše srdce svou láskou, ať nemůžeme být bez Boha a stojíme věrně po boku svého bližního. Amen.