1 Pt 2:11-12  Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva. Prosím vás proto, zdržujte se sobeckých vášní, které vedou boj proti duši, a žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu v den navštívení.

1. čtení: Dan 6,4-12

Písně: 604; 469,1-4; 326,1-2; 195

Introit: Dopřej, Bože, modlitbě mé sluchu, neskrývej se před mou prosbou. – Na Hospodina slož svoji starost, postará se o tebe a nedopustí, aby se kdy spravedlivý zhroutil. (Ž 55)

Milí bratři a setry,

„křesťané mezi nevěřícími“, nebo „lid Kristův uprostřed světa“, tak nadepsali téma této části Petrova listu sborům čeští teologové v nedávné minulosti. To druhé je přesnější. Křesťané žijí uprostřed světa, v němž jsou nevěřící, ale i věřící. Lidé věřící všemu možnému. Tak tomu bylo v Římské říši, když malé křesťanské sbory prožívaly první zkušenosti menšiny ve společnosti. Žili v rozptýlení, v diaspoře. A to je nám s tou první dobou společné. Křesťané jsou dnes v menšině. Víte, že tomu tak nebylo vždycky. Od středověku až do začátku 20. století byli ve většině a jejich postavení bylo dominantní, někdy velmi sebevědomé. Někdy dokonce nepřátelské vůči jinověrcům, nejvýrazněji k židům. A přitom právě po starších židovských bratrech měli křesťané zdědit svou jinakost, odlišnost vtisknutou jim svědeckým posláním o Hospodinu; Bohu, který učí věrnosti a čistotě a má zvláštní sklon stranit poníženým a nepatrným. Ukázal to viditelně ve svém Synu, Ježíši Kristu, s nímž křesťané spojili své životy ve křtu. Kvůli němuž svůj život změnili, doslova obrátili k novému způsobu. O ten tu jde. Křesťanův život má být navenek vidět.

Tedy: křesťané v menšině a jaký vedou život před očima většinové společnosti. Křesťané jsou lidem zvláštním. Mluvme již i o nás, poslouchejme jak nám to zní: jsme lidem zvláštním. Než to začneme zpochybňovat, nechme mluvit apoštola, který jednoduše konstatuje, že tomu tak je, protože jsme následovníky zvláštního Pána. Pána, který se opravdu odlišoval a vyvolával reakce svého okolí stejné nebo velmi podobné, o jakých se tu mluví, že zažívali později křesťané. V očích apoštola jsou „milovaní“; „nejmilejší“, jak krásně překládají Kraličtí. S téměř rodičovskou naléhavostí prosí pontské, kapadocké a na dalších místech, bratry a sestry, aby byli tím lidem zvláštním ve světě. Nesmíte s ním splynout! V tom je vaše role! To připomínají slova o příchozích a cizincích. Křesťané jsou a zůstávají v určitém smyslu imigranty ve světě. Nemají, nemáme tu domovské právo, protože míříme jinam. Domov je v Kristově království. Proto se nedivme, že jakýkoli pokus zabydlet evangelium a církev ve světě pokaždé končí debaklem. Buď zradou evangelia, nebo vyprázdněním jeho obsahu. Ušetřme si nové snahy po zabydlenosti v tomto světě. Čas od času se křesťanům zdá, že by to šlo. Že se do světa dostanou skrze politiku, nebo charitu a nebo vzdělávání a pak už to nebude dlouho trvat a pokřesťanští, pokřtí se znovu celá Evropa. Ušetřme si nové zklamání a novou ostudu. Kristus si přece vyvolává svůj lid ze světa skrze svůj kříž, ne skrze nadvládu. Byli jsme přece pokřtěni v jeho smrt na kříži a tou svět vždycky v pohrdal.

Apoštol na toto tedy apeluje, když připomíná, že jsme ve světě cizinci bez domovského práva. Z toho pak plyne způsob života, který je od toho světského odlišný. „Zdržujte se sobeckých vášní, které vedou boj proti duši …“ Pozemské žádosti, ještě jinak podle původního slova „tělesné“, mají sklon mít vrch. Nad čím? Nad duší? Tady si musíme dát pozor na nějaké „hádání duše s tělem“, jak zpíval Hutka. Apoštol nemyslí na lepší, snad dokonce božskou stránku v člověku, kterou bychom měli povzbuzovat na úkor té tělesné. Celý člověk je tělo, tráva, která hyne a má k hynutí sklony. Tělo sleduje své zájmy, své sebevědomí, svou pravdu, svou chloubu a krásu. A to prosazuje často hlava nehlava, sobecky. Je však možné se toho „zdržet“, jak prosí apoštol, aby to křesťané dělali. Je možné tu válku nechat vyhrát pokřtěného člověka, tedy Krista v nás, chcete-li. To však nejsem já. Pavel jednou napsal, „již ne já, ale živ je ve mně Kristus.“ Tak by to mělo být, pokud se jím necháme vést a unést. Je vidět, že již v apoštolské době to bylo aktuální napomenutí, stejně jako dnes. Dnes však se z vlastních „pozemských žádostí“ často dělají ctnosti, když se v nich lidé dokonce školí, jak prosadit sebe na úkor druhých, jak se nenechat usadit, přemluvit, odsunout. Již děti se učí obdivovat dostatečně průbojné jedince, bez ohledu na to, že říkají úplné nesmysly, stačí, když vypadají módně. To, co žádá tělesný člověk, tedy sobecký, stále válčí proti duši, rozumějme proti člověku, jakého chce mít Bůh podle vzoru svého Syna, Ježíše Krista.

A pak je tu druhá prosba – po tom, jak držet na uzdě sobecké sklony, je tu pokyn, jak tedy žít. Ne v ústraní, aby na nás nebylo vidět. Ne v náboženském ghetu, abychom se lišili jen tím, že v neděli chodíme do kostela a jinak jen do práce a odlišujeme se jen jakýmsi tichošlápkovstvím, maskováním své víry, neupozorňováním na sebe. Naopak. Víra má být vidět! Křesťané mají být viditelní. Ve způsobu života je důležitá část našeho svědectví. „Žijte vzorně mezi pohany!“

Nejprve povězme: První křesťané žili opravdu mezi pohany, jak je nazývali již židé; všechny ty okolní národy, které měly vlastní bohy a modly a jim podřizovaly svůj osud. My možná řekneme, že žijeme mezi ateisty. Ale není to pravda. Žádný člověk nedokáže žít naprosto nestranně, objektivně, být nezávislým pánem všeho. To si jen namlouvá. Právě dnešní západní společnost je toho důkazem. Lidé si vyrobili nové modly a těm slepě obětují svůj čas, peníze, zdraví i své rodiny. Tělesné žádosti je vláčejí do všech stran, takže si již přestali vážit i těch po generace přetrvávajících forem, jako je manželství a rodina, vzdělání a demokratický stát. A nikdo neví, co přijde potom, protože to není vyzkoušené. Nicméně tělesné žádosti se pouhým naříkáním a stížnostmi na zkaženou dobu napravit a uzdravit nedají.

A jako křesťané se nesmíme k takovému vzdychání a kverulování nechat svést. Nesmíme to dokonce zaštiťovat Biblí a využívat k tomu třeba tato apoštolská slova. Nejsme tu proto, abychom se povyšovali nad okolní společnost, nad pohany. Tedy nejen žít jakoby na zapřenou, aby se o nás nevědělo. Ale ani v povýšenosti, že my jsme lepší. To totiž také zřejmě již tehdy bylo pokušením. Spolu s ústrky ze strany většiny, se mezi křesťany rychle zabydlelo jakési elitářství. My jsme lepší než oni! Protože my poznáme ty „tělesné žádosti“ a umíme se jich vyvarovat. Evangelíci měli pro tohle zvlášť vypěstovaný cit. Pracovitost, pravdomluvnost, spolehlivost, vzdělanost, celkově slušnost; to se pěstovalo. Pravda je, že slušný život často provokuje. Samotná slušnost bývá vskutku pro okolí dráždivá. Jestli bychom tohle dnes chtěli exportovat do světa, bylo by to povznášející – ještě spolu s lidskými právy a korektností – ale i to by bylo málo. Nežijeme dobře kvůli tomu, abychom provokovali. Apoštol tohle sebevědomé pokušení hned uvádí na pravou míru:

„Žijte vzorně mezi pohany, tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu v den navštívení.“ „Milovaní, prosím vás, abyste vedli dobrý život mezi pohany.“ Vzorný život, dobré, krásné činy. To je za těmi slovy podle překladu. Má to svůj smysl. Dobrý smysl. Dobrý pro ty pohany. A to je zajímavé. Proč na ně máme myslet v dobrém. Křesťané jako menšina jsou mnohým nesympatičtí, protože se chovají jinak, jinak věří, jinak žijí. Stávalo se, že jejich odlišnost byla někdy dokonce kriminalizována. Byl podezřelí, zřejmě se na ně leccos házelo, že oni mohou za nemoci, nebo za neštěstí. Ještě to nebylo státní pronásledování – v této době spíš takové tiché společenské nesympatie, ústrky. A tak bychom skoro čekali, že vzorný život se vyplatí, aby se křesťanům nic nestalo. Aby třeba nikdo nevtrhnul do kostela a nechtěl se jim pomstít. Ale to ne! Kvůli tomu apoštol nepíše. Vzorný, nebo dokonce krásný život, který je lidem na očích, ne skrytý, máme vést kvůli nim! Kvůli těm, kteří osočují, pomlouvají, někdy i plivou, udávají, falešně svědčí. Na to už pouhá slušnost a dobrý úmysl, nějaké humanitní ideály nestačí. Zde je při díle a při síle pouze láska Kristova, která se zmocňuje pokřtěného, obráceného člověka, který se vědomě zříká sobeckého způsobu života. A to proto, že jeho – náš Pán – nám zanechal právě takový příklad. „On hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest.“ (2,22) Tuto kristovskou sílu mnozí pohané vycítí v každé době. I v té naší. Děje se to. Kristus – ne my – ale Kristus uprostřed nás přitahuje a mění lidská zpohanštělá srdce, osvobozuje je a vede k novému životu v lásce. „Vaše dobré činy“ mohou být k tomu podnětem, kladnou provokací, která vyvolává otázky a touhu žít také tak. Pak mnozí vzdají chválu Bohu, který již přichází, ano již je tu v Ježíši Kristu – v tom ukřižovaném i oslaveném Pánu. Amen.

Modlitba: Pane, prosíme, dej, abychom žili dobrý život a tak svědčili o tobě, který jsi láska. Amen.