1 Pt 2:2-4   a jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení;  vždyť jste okusili, že Pán je dobrý!   Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je vyvolený a vzácný.

1. čtení: 1Pt 1,22-2,10

Písně: 625; 118,1.6-8; 446; 624; 455

Introit: Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné! Kámen, jejž zavrhli stavitelé stal se kamenem úhelným. Stalo se tak skrze Hospodina, tento div se udál před našimi zraky. (Ž 118)

Milí bratři a sestry,

toto kázání není určeno pro Marianku proto, že je z nás nejmladší a vlastně ona jediná je tím novorozeným dítětem, které apoštol Petr oslovuje. Hned si vysvětlíme proč. Jednak podle doslovného překladu i ta půlroční Marianka už je vlastně stará, protože apoštol mluví k „právě narozeným novorozeným dětem“. Ale hlavně, těmito čerstvými novorozenci myslí pokřtěné muže a ženy, tedy ty, kteří již jsou schopni rozumět jeho kázání, nebo dopisu. A ten není tak jednoduchý, aby mu malé děti rozuměly. Kázání je tedy zaměřeno na vás rodiče, kmotry, rodinu pokrevní i rodinu sboru. A pohybujeme se v řeči obrazné, díky níž však můžeme ledacos lépe pochopit. Tak je to s pojmy jako „duchovní nefalšované mléko“ a nebo „živé kameny“.

A tak hned začněme tím prvním, pobídkou: „Mějte touhu po nefalšovaném duchovním mléku“. Obraz je jasný. Právě u kojenců je to dobře známé, že po ničem tolik netouží jako po mateřském mléku. Kvůli ničemu jinému nevyvíjejí tolik úsilí a energie, křiku a ano, té touhy, než po této základní živině. A rodiče dobře vědí, že ji hned nemohou nahradit polévkou nebo rohlíkem. Novorozeným dětem rozhodně není potřeba připomínat a nabádat je, aby po mléku toužili. Jinak je to s námi dospělými lidmi. Nám to apoštol musí důtklivě klást na srdce a připomínat, abychom se stejnou touhou jako ti novorozenci vyhledávali duchovní nefalšované mléko, abychom si je ničím nedali vzít, abychom je nechtěli nahrazovat pikantnější stravou, kterou nám nabízejí jinde. V tom rozšířeném čtení od stolu Páně jsme slyšeli i o tom novém narození při křtu – nikoli „z pomíjitelného semene, ale z nepomíjitelného, skrze živé a věčné slovo Boží.“ „Živé a věčné“! To je jeho hodnota, která je nesrovnatelně vzácnější, když ji srovnáme s biologickou pomíjivostí člověka. To také apoštol hned činí tím známým slovem (Iz 40) o tom, že všichni lidé jsou jako tráva, která uschne a její květ opadne. Tím zároveň říká: Člověče, buď pokorný. I ty, který ses právě stal rodičem a jsi na vrcholu blaha a cítíš se silný a ve svém potomstvu málem nesmrtelný. Je tomu jinak. Ty i ty tvé krásné čerstvé děti jsou jako ta tráva a její květ. A pak jejich děti a tak dále. Všichni, stojí u Izajáše, všichni bez výjimky jsme takoví. Chvíli tu jsme a brzy zase nebudeme. Tím nás kazatel ovšem nechce srazit a přivést ke smutku, že je ta radost tak omezená. Ne. Naopak, protože tu nabízí a vybízí k daleko hlubší a trvalejší existenci než je biologický život.

„Mějte touhu po nefalšovaném duchovním mléku“! Nenechte se ošálit. Sebe ani své milované děti. Pravá budoucnost není ve skvělých značkách dětské výživy, ani v luxusním zboží a později v neobyčejném vzdělání. Pravá budoucnost – pro děti ale úplně stejně pro nás – je v tom, že nebudeme dusit ale naopak povzbuzovat chuť a touhu po tom, co vede k životu, ano přímo ke spasení. A tímto exlixírem je ono duchovní mléko. Jímž není nic jiného, než zase to „živé a věčné Boží slovo.“ Obsahuje neutuchající sílu a působnost, protože vydrželo – jak se můžeme v historii přesvědčit – a vydrží věky a změny vlád a režimů a stále bude aktuální. Boží slovo věčné a živé spojuje apoštolovu dobu s dobou naší. A apoštolské křty v prvotní církvi se křty, které se dějí v našich kostelích dnes. Ale nejde o kostely, jde o to přetrvání časů a věků a o živé kameny, jimiž byla a je církev Kristova.

K tomu jsou adresáti epištoly a my posluchači dnes napomínáni: Když jste se nechali pokřtít a dokonce ke křtu přinášíte své děti, pak to znamená, že jste to pochopili. Totiž pochopili a rozhodli jste se k novému životu. K následování Pána Ježíše Krista, k němuž chcete vést i své děti. Křest je dar i závazek zároveň. Proto nemůžeme čekat, že bude působit nějak samovolně. Proto také se apoštolské kázání věnuje podrobně všelijakým mravním změnám, které spolu se křtem na sebe a pro své děti berete. Na jedné straně jsou to výzvy k lásce: „z upřímného srdce vytrvale se navzájem milujte bratrskou láskou“ a na straně druhé: „odhoďte všechnu špatnost, každou lest, přetvářku, závist, jakékoliv pomlouvání …“

Přirozená je otázka: Je to možné? Co po nás Petr chce? Copak jsme takové dokonalosti schopni? A při výchově, bude se nám to dařit? Ano, bratři a sestry, to jsou vážné otázky. Vždyť my chceme to nejlepší. Právě pro své děti to chceme a proto je necháváme křtít. Ale je také dost vžitá představa, že tím už jsme udělali dost. Zbytek je na Pánu Bohu. Však on si to naše dítě najde. To je projev důvěry, ale obávám se, že by to mohla být i výmluva. Já už nic; ať se postará Pán Bůh. A když syn nebo dcera církev opustí a nakonec řeknou, milí rodiče, mně už to nic neříká, tak to zase svedeme na Pána Boha. Ale dnes slyšíme něco jiného. Ke znovuzrození, které nastává křtem, patří nový duchovní život, věrné následování Krista a to až k utrpení, je-li to třeba.

Je to tedy vážně myšleno. Je to vážné, ono rozhodnutí, nechat se pokřtít a nechat pokřtít své dítě. Ale není to nárok, který by na nás Bůh naložil a my bychom od této chvíle pod ním už jen klesali a měli si připadat neschopní jej naplnit. Vždyť je tam ta výzva vlastně výzva dvojí, jak to udělat: „Mějte touhu po nefalšovaném duchovním mléku“ a „přicházejte k němu, kameni živému…“

„Mějte touhu …“, tedy nechte průchod tomu, co je člověku nejpřirozenější tak jako děťátku mateřské mléko: ustavičně, pravidelně se nechte sytit věčným živým Božím slovem. Ono je tou výživou, z níž se roste; mocí, která vás podrží a uchrání a dovede do cíle. Na vás však je, být pod jejím vlivem. Neuhýbat. Nedávat přednost něčemu jinému. „Abyste rostli ke spasení: vždyť jste okusili, že Pán je dobrý!“

I podle tohoto slova je jasné, že toto kázání je pro lidi, kteří již s Pánem udělali své zkušenosti a nemají na ně zapomínat. Naopak si připomínat jeho dobrotu. Copak jsme nebyli syceni u jeho stolu? Copak nás mnohokrát nepotěšil skrze bratra nebo sestru, kteří nám přinesli radostnou zvěst evangelia? Copak jsme mnohokrát nevyvázli z nebezpečí a nebyli uzdraveni? A ještě mnoho dalšího. To, co je základem vší Boží dobroty, je však jednoznačné: V jeho milovaném Synu, za naše hříchy a hříchy našich dětí obětovaném, je spasení, záchrana z marnosti a smrtelnosti, z toho odkvétání trávy, které postihne každého a přece to neznamená konec a zánik a nesmyslnost.

Tak tedy „přicházejte k němu …“, to je pozvání ke Kristu, s nímž se ve křtu spojujete. Jehož jméno – křesťan/křesťanka na sebe berete napořád, ne jenom na neděli. Ne jenom pro některá období života jako je konfirmace, svatba a pak už jen pohřeb. To přicházení a následování Pána Ježíše Krista je náročné. Vždyť on byl lidmi zavržen. Ani dnes jej většinou neberou vážně, posmívají se mu a své stavby stavějí bez něho s lidskou hrdostí, že oni nepotřebují takového Boha, který se obětoval pro druhé a na zemi ukazuje svůj kříž a své rány. V tomto napětí žijeme – ponížený Pán, kterého jako nepotřebný kámen lidé ze stavby svého života vyhodili a vedle toho slavně vzkříšený Kristus, v jehož jméno i dnes v krásném letním dnu, obklopena rodinou, v pěkném kostele, zabezpečena hmotně, v klidu a míru této země – bude pokřtěna Marianka. Toto napětí poníženosti i slávy nebude nikdy smazáno a vy to máte vědět.

Ale to není všechno! Nad tímto střízlivým pohledem na náš křesťanský život je tu ujištění, že pokud jsme se spolehli na Pána Ježíše Krista, tak jsme se spolehli na vítěze. Svým křtem a křesťanským životem v bratrské lásce stojíme na straně vítězů již dnes! A tím se stává křestní den nejslavnějším a nejkrásnějším. I kdyby venku pršelo a bouřilo a my jsme byli chudí a naše země se zmítala v nepokojích – jakože za takových podmínek bývali křtěni naši předkové a dnes tak mnozí křesťané přicházejí do světa – stejně platí to triumfální apoštolské slovo: „ale před Bohem on je vyvolený a vzácný“! Amen.

Jako odpověď na slyšené Boží slovo vyznejme svou víru. „Věřím v Boha Otce, …“