5. neděle po Trojici – 26.6.2016

Jon 4:1-11  Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem.  Modlil se k Hospodinu a řekl: Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem. Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil. Hospodin se však otázal: Je dobře, že tak planeš?  Jonáš totiž vyšel z města, usadil se na východ od něho a udělal si tam přístřešek. Seděl v jeho stínu, aby viděl, co se bude ve městě dít.  Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Jonáš měl ze skočce velikou radost. Příštího dne za svítání nastrojil však Bůh červa, který skočec nahlodal, takže uschl. Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, až úplně zemdlel a přál si umřít. Řekl: Lépe abych umřel, než abych žil.  Bůh se však Jonáše otázal: Je dobře, že pro ten skočec tak planeš?  Odpověděl: Je to dobře. Planu hněvem až k smrti. Hospodin řekl: Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel.  A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?

1. čtení: L 11,29-32

Písně: Ž 33; 635; 477,1.45; 699

Introit: K tobě, Panovníku, pozvedám svou duši, neboť ty jsi dobrý a nabízíš odpuštění; ke všem, kdo tě volají, jsi nejvýš milosrdný.(Ž 86,4.5)

Milí bratři a sestry,

Kde tentokrát Jonáše zastihlo Boží slovo? Za jakých okolností a v jakém rozpoložení byl? Na 40 dní se zařídil někde na pahorku na východ od velkoměsta Ninive – prý se tam dodnes jeden pahorek po něm jmenuje. Tam si postavil chatku, aby jej chránila před žárem slunce, pohodlně se usadil a čekal. Na co? Na zkázu Ninive, na dopad svého kázání. Na to, že mu bude dáno za pravdu. Z angažovaného proroka se stal divákem, který se z bezpečné vzdálenosti bude dívat na katastrofu, na záhubu všeho živého v tom hříšném městě. Skoro jako by si zapnul televizi a v přímém přenosu se – pohodlně usazen– chystá na tu vzrušující podívanou. To je cynismus! Takové diváctví na neštěstí druhých je nelidské. Nebo si to nemyslíte?

A ono mu to nevyšlo! Dole se neděje zhola nic, co by stálo za podívanou. Zřejmě tam běží, pulsuje velkoměstský život úplně normálně. Ale přece něco nového: již se nerozléhá křik pachatelů zlého, ani nářek jejich obětí. Ninivští se změnili a po Jonášově kázání: „Ještě 40 dní a Ninive bude zničeno“, se obrátili a začali žít jinak. Už nepáchají zlo, které dříve vystupovalo až před Boží tvář. „Hospodin litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. – A neučinil.“ To ovšem Jonáše zle rozpálilo. Tak Hospodin těm zlým pohanům odpustil! Soud se nekoná. „Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem.“ A v tom hněvu se modlí, volá k Bohu, ze své ukřivděnosti, s pocitem nespravedlnosti, kterou Bůh na něm, na svém prorokovi dopustil: „Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem. Nyní Hospodine, vezmi si můj život. Lépe, abych umřel, než abych žil.“

Prorok je uražen, je uražena jeho vlastní spravedlnost; jeho hodnoty jsou pošlapány, když trest na hříšníky nedopadl. Bůh má však jiný pohled než Jonáš. A tomu pohledu svého vyslance, svého proroka a svůj lid učí. Dělá pro to až neuvěřitelně mnoho. Nejprve klade člověku otázku. „Je dobře, že tak planeš?“ – Je to dobře, že ješitnost necháš vystupňovat až k touze po nebytí? Že tě moje dobrota tak rozčiluje? Jonášovo přání raději tu nebýt – snadno přeroste v „nebýt tu vůbec“, nežít, umřít, abych tuhle nespravedlnost nemusel snášet – konkrétně se dívat na to, jak si ti Ninivští klidně dál žijí. Že zlo nebylo potrestáno. To přece spravedlivého člověka dráždí k nesnesení. A Jonáš se snaží být spravedlivý – padni, komu padni. Tam na lodi přece, vzpomínáte, uznal, že bouře se strhla kvůli němu. Přijal to a hned nabídl svůj život, jako viník se vydal lodníkům do rukou. Teď však má trest dopadnout na Ninivské obyvatele. To bylo přece Boží rozhodnutí. S tím Bůh svého proroka poslal, aby to vyřídil, což nakonec udělal.

Bůh má však jiný pohled. Zinscenuje jakési přírodní podobenství, aby na něm v malém zopakoval to, co Jonáš prožil. Snižuje se až k takovým titěrnostem jako je nějaký keř a červík, který jej uhlodá. Své stvoření si bere na pomoc, aby Jonáše přiměl k novému pohledu. „Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Jonáš měl ze skočce velikou radost.“ – V jediném dni vzrostlý keř, který však Jonášovi přirostl k srdci. Keř od Hospodina vyvolal vnitřní pohodu – víc než přístřešek chránící před slunečními paprsky, ale před paprsky zloby a rozčilení uchránit nemohl. Vnitřní pokoj může dát jen Bůh. Jonáš měl tedy pocítit pokoj, který pramení v Bohu. V tom by chtěl jistě zůstat. Tak by mu bylo dobře. Jenomže to podobenství je dramatické – musí být, aby Jonáš pochopil. Byl to zase Hospodin, kdo „za svítání nastrojil červa, který skočec nahlodal, takže uschl.“ A pokračuje to tak, že „Hospodin nastrojil žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, takže úplně zemdlel a přál si umřít.“ Ano, tato nepohoda mu způsobí takové trápení, že žádá smrt – je to už potřetí! Bůh však dál vede rozhovor. Nenechá svého proroka na pospas jeho fatalismu. Lidský a jen lidský boj za spravedlnost bez milosrdenství je fatální a jinak než vlastní smrtí nekončí.

Bůh se však Jonáše ptá znovu: „Je dobře, že pro ten skočec tak planeš? Odpověděl: Je to dobře, planu hněvem až k smrti.“ Čtěme to s důrazem na slova „že pro ten skočec“? Vždyť je to absurdní! Pro jednodenní keř vzdávat život? A co víc: „Neměl jsi s ním žádnou práci, nedal jsi mu vzrůst, přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice a v němž je i tolik dobytka?“

Odpověď je na snadě. Ale Jonáš neodpovídá. Kniha proroka Jonáše končí otázkou. Bůh jej krok za krokem trpělivě vedl, aby to musel vyjádřit sám: Totiž, že i on je na straně života. Že právo stvořit život a právo zničit jej – není rovnocenné. Docela přirozeně žádal mít právo na jednodenní keř, kterým mu Hospodin způsobil blaho, ale už upíral právo Bohu na jeho zničení. Postavme si vedle sebe jednodenní keř a Boží péči o lidi, ba o celé stvoření. Bůh se po věky s námi lidmi doslova piplá, aby z nás vychoval lid – abychom rozeznali pravici od levice, což není nic jiného než rozeznat správné od zlého. Co jen to dá práce! Kolik generací se lid učí Božímu Zákonu. Ale tak jako Jonáš, který již o Hospodinu věděl mnoho, přece to nestačí, aby pochopil, že Zákon tu nemá smysl sám v sobě. Boží zákon se nerovná slepé spravedlnosti, ale je tu k rozvíjení života. K zachování všeho živého – až po ten dobytek, který je součástí tvorstva a k lidem patří tak jako voda a vzduch od samého začátku. Copak se do Noemovy archy k záchraně života neměla dostat také zvířata?

Ninivští uvěřili Jonášovu kázání. Nejen že k tomu nepotřebovali zázraky. Oni ani neznali Zákon/Tóru, nevyučili se Desateru a všemu, co s tím souvisí. A přece na Boží zvěst odpověděli správně: činy, které vyjadřovali vnitřní proměnu. Zlo, které páchali, Bůh neschválil a nepřešel je jako by nic. On je odpustil, protože Ninivští litovali, činili pokání a změnili svůj život. Tohle však Jonáš nechtěl vidět a připustit. Zarputile vyžadoval trest, zničení, vyhlazení. To je šokující! Bůh se slitoval. Ale zástupce jeho lidu Izraele, i když správně poznal a vyznal, že „Bůh je milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že jej jímá lítost nad každým zlem“ – právě takového Boha druhým nepřeje. Národy – součást Božího tvorstva i se zvířaty a přírodou – by neměly mít podíl na Božím smilování a neměl by jim být zachován život? Vždyť ve vlastním případě se pro život vyslovil!

Znamení proroka Jonáše je výmluvné – jiné dáno nebude ani Izraeli ani národům. Tři dny a tři noci v srdci země, v břiše velryby, a jeho život byl zachován. Tohle nestačilo k tomu, aby Jonáš přijal Boží spravedlnost za svou, totiž spravedlnost, kde milosrdenství je víc než Zákon. To je Boží postoj. Víme o něm. – Ten, který je víc než Jonáš, Ježíš, tento Boží vztah ke stvoření naplnil, když sám ne pro svá provinění, jako Jonáš, ale ze své lásky sestoupil až do pekel a Bůh jej třetího dne vzkřísil z mrtvých. Jedna věc je však vědět o něm a o jeho lásce a druhá věc je přát jeho lásku také těm, kteří jsou jiní než my, z jiných tradic a zemí, jejichž zlo často stoupá před Boží tvář a ostatní ohrožuje. I k nim jsme posláni jako dnešní Jonášové, aby i oni slyšeli, že zlo je pod soudem a musí být zastaveno. Aby tak mohli dostat příležitost litovat a svůj život změnit. Přejeme jim to? Otázka zůstává otevřená tak jako kniha Jonáš.

Vyznání vin

Pane Ježíši Kriste, na tobě a tvé cestě na kříž vidíme, kam jsme to my lidé dopracovali se svým smyslem i bojem za spravedlnost. Nemáme slitování. Vyznáváme, že tak jako Jonáše, i nás přitahuje zařizovat si jen vlastní pohodu, z níž se na utrpení druhých jenom díváme. Ale nepomůžeme, ani nekážeme tvé slovo, tam kde máme. Tak se svou vinou podílíme na bídě světa. Prosíme, slituj se a odpusť nám. Dej, abychom z tvého odpuštění přijali tu největší radost a spolu ji prožili u stolu, k němuž ty zveš všechny hříšníky světa, kteří tvému evangeliu uvěřili.

Bratře, sestro, kdo spolu se mnou vyznáváš, že jsi hříšný člověk a neseš vinu na bídě tohoto světa a také prosíš o milost Kristovu, pověz to nahlas: Pane, smiluj se nade mnou!

Apoštolské vyznání víry

Věřím v Boha Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista Syna jeho jediného Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben. Sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen.