Konec bouře

2. neděle po Trojici (s dětmi, biblické postavičky, obrázky)

Jon 1:4-16    I uvrhl Hospodin na moře veliký vítr a na moři se rozpoutala veliká bouře. Lodi hrozilo ztroskotání. Lodníci se báli a úpěli každý ke svému bohu a vrhali do moře předměty, které měli na lodi, aby jí odlehčili. Ale Jonáš sestoupil do podpalubí, ulehl a tvrdě usnul.  Přišel k němu velitel lodi a řekl mu: „Co je s tebou, ospalče! Vstaň a volej k svému bohu! Snad si nás tvůj bůh povšimne a nezahyneme.  Zatím se lodníci mezi sebou smluvili: Pojďte, budeme losovat a poznáme, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí. Losovali tedy a los padl na Jonáše.  Řekli mu: Pověz nám, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí. Čím se zabýváš? Odkud přicházíš? Z které země, z kterého lidu? Odpověděl jim: Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i pevninu. Tu padla na ty muže veliká bázeň a řekli mu: Cos to udělal? Dozvěděli se totiž, že prchá od Hospodina, sám jim to pověděl.  Zeptali se ho: „Co teď s tebou máme udělat, aby nás moře nechalo na pokoji? Neboť moře se stále více bouřilo. Odpověděl jim: „Vezměte mě a uvrhněte do moře, a moře vás nechá napokoji. Vím, že vás tahle veliká bouře přepadla kvůli mně. Ti muži však veslovali, aby se vrátili na pevninu, ale marně. Moře se proti nim bouřilo stále víc.  Volali tedy k Hospodinu: Prosíme, Hospodine, ať nezahyneme pro život tohoto muže, nestíhej nás za nevinnou krev. Ty jsi Hospodin, jak si přeješ, tak činíš. I vzali Jonáše a uvrhli ho do moře. A moře přestalo běsnit. Na ty muže padla veliká bázeň před Hospodinem. Přinesli Hospodinu oběť a zavázali se sliby.

Introit: Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné! Ti, kteří se vydávají na lodích na moře, kdo konají dílo na nesmírných vodách, spatřili Hospodinovy skutky, jeho divy na hlubině! (Ž 107,1.29)

Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. (1Tm 2,4)

Písně: 107,1-4; 675; 107,5-6; S 39; S 389

1. čtení: Mk 4,35-41

Milí bratři a sestry, milé děti,

Slyšeli jsme část příběhu o proroku Jonášovi.

Tak asi odhadnete, kdo tu tak tvrdě spí?

Už jste možná někdy pluli po moři, a tak víte, jak vlny dokážou loď rozhoupat. A co teprve při bouřce. To by si žádný z nás nepřál! A tohle byla velká bouře na moři. Zvláštní bouře. Protože ji na moře uvrhl Hospodin. To znamená, že každá bouře není od Hospodina. Některé a to je většina jsou jednoduše výsledkem přírodních dějů. Tohle je Jonášova bouře, která přišla kvůli němu a kvůli němu se do ní a do nebezpečí dostali cizí lidé. Lodníci a další cestující, kteří s Jonášovým úkolem neměli nic společného. Jonáš je do toho nebezpečí strhnul s sebou. Kvůli své neposlušnosti a zatvrzelosti.

To si musíme vysvětlit.

Jonáš dostal od Hospodina úkol: Jdi do Ninive toho velikého města. Vstaň, jdi a volej proti všemu zlému, které tam páchají. Měl je varovat. Ale Jonáš utekl přesně na opačnou stranu než bylo město Ninive. Chtěl až na konec světa, aby se schoval před Boží tváří. Nepřál totiž ninivským obyvatelům, aby jim Pán Bůh odpustil.

Koupil si lodní lístek a vstoupil na loď. Ale přišla ta bouře – odkud že se vzala? – I uvrhnul Hospodin na moře veliký vítr a na moři se rozpoutala veliká bouře. Lodi hrozilo ztroskotání.

Co se dělo dál? – Dál jsme slyšeli hodně o tom, co dělali lodníci. Ti se totiž všemožně snažili, aby loď zachránili. Báli se a úpěli každý ke svému bohu a vrhali do moře předměty, které měli na lodi, aby jí odlehčili.

A tehdy – když všichni takhle tvrdě pracovali a třásli se strachy, že nějací bohové jsou rozzlobení a chtějí je zahubit – tak Jonáš sestoupil do podpalubí, lehl si a tvrdě usnul. Vrátím se k tomu, co jsme slyšeli na začátku: dovedete si představit, že byste usnuli a ještě k tomu tvrdě? Když venku zuří bouřka, vy ležíte v posteli, tak často nemůžete spát. Natož na moři! Ale Jonáš usnul a dokonce tvrdě. I v tom spánku chtěl Hospodinu utéct – spánek se podobá smrti. Nic nevnímáte, a tak nemůžete poslouchat, ani změnit rozhodnutí, ani se modlit. Modlit se můžete před spaním. Ale ne když spíte. A tohle Jonáš chtěl. Utéct od Boží tváře úplně, nemít před Pánem Bohem žádné vědomí a svědomí.

Ale Pán Bůh jej vyvolá (znáte to, když jste vyvolaní!, ukažte, co uděláte-vstanete) – takže bude muset vstát – a říct otevřeně, jak to s ním je. Co je zač. Velitel lodi na něj šel zhurta, když ho dole našel, jak „chrápe“ (dosl.) Musí se ukázat, kdo za to všechno může. „Co je s tebou, ospalče! Atd. v. 6.“ A tak postupně ti cizinci, kteří nebyli z Izraele jako Jonáš a kterými Jonáš proto pohrdal, tak jako pohrdal ninivskými – ti mu připomněli, kam patří a přinutili ho, aby to o sobě řekl. Co byste se ho zeptali? – Odkud jdeš? Z které země? Ke kterému národu patříš? Jaký je tvůj úkol? A Jonáš to všechno přizná. Že utíká před Bohem nebes, který učinil moře i zemi a on měl být jeho služebník, ale nechce.

A tu padla na ty muže veliká bázeň. – To je něco jiného než strach z větru a vysokých vln a mořských hlubin. Před sebou mají člověka – Jonáše, který zná samotného Stvořitele –nejenom moře, ale i země a nebes, tedy celého stvoření; Boha, který tomu všemu vládne a tento Jonáš mu měl sloužit a teď je na útěku. Padla na ně bázeň. „Co teď s tebou máme udělat, aby nás moře nechalo na pokoji?“ Pochopili, že bouře souvisí s tím, co se stane s Jonášem.

„Vezměte mě a uvrhněte do moře a moře vás nechá na pokoji. Vím, že vás tahle bouře přepadla kvůli mně.“ – Jonáš pořád ještě nemá dost. Chce být od Hospodina ještě dál. Co to jen vymyslel?! Až na dno moře chce utéct. Raději umřít v hlubinách, než jít a vykonat, co chce Hospodin. Tak je ten prorok zarputilý.

Ale námořníkům ten návrh připadá snad ještě nebezpečnější než bouře. Proto ze všech sil veslovali, aby nemuseli Jonáše obětovat. Báli se, že to třeba chce jen tenhle ztřeštěný Hebrej, ale ne jeho Bůh. Co když je za to potrestá? Chtěli se vrátit na pevninu, ale moře se proti nim bouřilo stále víc. Bylo to marné!

Volali tedy k Hospodinu. Ano, ti pohané se úpěnlivě modlili k Jonášovu Bohu – oni kteří uctívali své bohy, ne Jonáš, který přišel z Izraele a věděl, že Hospodin se nechá obměkčit a že čeká, že člověk se k němu obrátí a bude prosit o odpuštění. Čeká, aby pomohl. Modlí se tedy lodníci a jak zvláštně: „Prosíme, ať nezahyneme pro život tohoto muže, nestíhej nás za nevinnou krev. Ty jsi Hospodin, jak si přeješ, tak činíš.“ Ti lodníci se vydali zcela do Božích rukou. Už ne jejich svaly a zkušenosti na moři. Ale jen Jonášův Bůh může rozhodnout. A když se moře bouřilo dál, tak sebrali odvahu a Jonáše do něj hodili. „Vzali Jonáše a uvrhli ho do moře. A moře přestalo běsnit.“ Mluví se tu o něm jako o nějakém divokém zvířeti, které je konečně zkroceno a musí zalézt. Námořníci se radovali. Takovou moc má Bůh, který stvořil moře i pevninu! Přinesli dary, tak jako my sem nosíme, a zavázali se sliby. Každý, kdo se takto obrátil k Hospodinu, chtěl být lepší, aby se Bohu líbil.

A tak se stalo i na cizí zámořské lodi, kde by to nikdo nečekal, že jeden neposlušný prorok, který byl hozen přes palubu, dokonce svou neposlušností přivedl cizince k víře v Hospodina. Co teprve když někdo poslechne a poslušně se vydá do služby, ke které byl poslán! Jak velká pomoc k lidem přijde. Stane se to, co pověděl apoštol: Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. (1Tm 2,4)

Písnička : Dál přece nejdeme sami

Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. Řekl apoštol.

Vstaň, jdi a volej!, posílá Bůh Jonáše. A dává mu své slovo do rukou. Boží slovo v lidských rukou – a jak to dopadá? Neztratí se, nezapomene – i když prorok utíká, sestupuje, pluje po moři, topí se – Boží slovo se neutopí. Ještě se o tom přesvědčíme. Zatím k tomu používá své stvoření – moře, vítr a cizince – aby Jonáše i s jeho posláním posunuli dál a dál. A rozhodně pro Hospodina neznamená konec, když je to dolů a dolů, do hlubin. Je to on, kdo bouři začal i skončil. A moře se utišilo.

Nakonec se podívejme na toho, který spí na druhé lodi. O něm jsme slyšeli z evangelia. Je to Ježíš. Také spal uprostřed bouře na lodi a jeho učedníci se báli, že zahynou. Ježíš moři pohrozil a utišil je. Jedná stejně jako Jonášův Bůh. Utišil bouři a učedníci měli před ním bázeň. Pán Ježíš je víc než Jonáš. Amen.