„Jeho pověření ať převezme jiný!“

Sk 1:14-26  Ti všichni se svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry.  V těch dnech vstal Petr ve shromáždění bratří – bylo tam pohromadě asi sto dvacet lidí – a řekl: Bratří, muselo se splnit slovo Písma, kde Duch svatý už ústy Davidovými mluvil o Jidášovi, o tom, který na Ježíše přivedl stráže,  ačkoliv patřil do počtu nás Dvanácti a byl vyvolen ke stejné službě.  Z odměny za svůj zlý čin si koupil pole, ale pak se střemhlav zřítil, jeho tělo se roztrhlo a všechny vnitřnosti vyhřezly. Všichni obyvatelé Jeruzaléma se o tom dověděli a začali tomu poli říkat ve svém jazyce Hakeldama, to znamená Krvavé pole. Neboť je psáno v knize Žalmů: Jeho obydlí ať zpustne, ať není nikoho, kdo by v něm bydlil; a jinde je psáno: Jeho pověření ať převezme jiný.  Proto jeden z těch mužů, kteří s námi chodili po celý čas, kdy Pán Ježíš byl mezi námi,  od křtu Janova až do dne, kdy byl od nás vzat, musí se spolu s námi stát svědkem jeho zmrtvýchvstání. Vybrali tedy dva, Josefa jménem Barsabas, zvaného Justus, a Matěje;  pak se modlili: Ty, Pane, znáš srdce všech lidí; ukaž, koho z těch dvou sis vyvolil,  25 aby převzal místo v této apoštolské službě, kterou Jidáš opustil a odešel tam, kam patří. Potom jim dali losy a los padl na Matěje; tak byl připojen k jedenácti apoštolům.

Neděle Exaudi

Introit: Hospodine, slyš můj hlas, když volám, svoji tvář přede mnou neukrývej. (Ž 27)

1. čtení: Zj 21,9-14

Písně: 353; 674; 431,1-3.6; 355

Milí bratři a sestry,

Může se stát a stává se, že někdo opustí službu, která mu byla svěřena. Záleží na tom, o jakou službu se jedná. Většinou se však říká, že nikdo není nenahraditelný. Je tomu tak i v církvi. Všichni faráři i presbyteři si to mohou uvědomit, ať už s pocitem žárlivosti nebo naopak úlevy. Přesto však po každém člověku, který patřil do celku ostatních svých spolupracovníků, svých druhů v dobrém i ve zlém, po každém zůstane smutek, někdy zklamání, někdy dokonce i hněv a ostuda. Nic z toho by však nemělo zabránit pokračovat v začaté práci. Když se po někom uprázdní místo, je potřeba vyhledat za něj náhradu. Jeho pověření ať převezme jiný! – vyhlásil Petr, přičemž citoval verš z Žalmu 109. Pochopil jej jako pokyn Božího slova do situace, v níž se kruh učedníků právě nacházel. Svévolník, který se Božímu věrnému posmíval a ubližoval mu – tak to bylo v žalmu – byl odstraněn, jeho místo je prázdné. Učedníků bylo nyní o jednoho méně, než být mělo. Bylo jich jen 11 místo 12.

Jádrem první Kristovy církve bylo 12 lidí, 12 jich mělo zůstat, aby jich bylo dost k nesení evangelia do světa. Nemusíme nyní zastavit svou pozornost u toho, jestli na tom počtu přesně záleží a proč lpět na posvátném čísle 12. Jde o to, že to byli lidé přímo povolaní Ježíšem, s Ježíšem žijící a učící se od něho a také od něho vyslaní do služby. A nyní jeden vypadl. Byl to Jidáš. Kvůli Jidášovi bylo místo jednoho apoštola prázdné a intenzita misie by byla o 1/12 slabší. To byla vážná újma. Proto apoštolové hned na začátku, ještě před sesláním Ducha svatého, chtěli najít nového 12. druha, který by spolu s nimi byl vyslán do služby evangelia. To slovo služba se nápadně často opakuje. Je to záměrně, aby nebylo pochyby, co v církvi apoštolský úřad znamená.

Jidáš byl povolán ke stejné službě – ale zradil ji. Opustil ji a vyměnil za peníze a pak za kus pole. To není neznámá volba, že? Vzpomínáte na Ježíšovo podobenství, v němž se pozvaní na hostinu vymlouvali pro různé záležitosti? Pane, omluv mne, koupil jsem díl pole a nemohu přijít. (L 14,18) Sotva však Jidáš z odměny za svůj zlý čin (za 30 stříbrných, Mt 26,15) pole koupil, tragicky zahynul. Puknul pro svou nenasytnost, pro svou kalkulaci, jíž si chtěl pomoci. Zradil Ježíše, utekl z jeho služby a sám se chtěl zaopatřit.

Jidášovi se však nepodařilo rozložit zárodek církve. Jemu se přece nepodařilo ani to před tím – znemožnit Ježíše, zhatit Boží plány. A přece jeho vina je veliká: Jako jeden z 12-ti poznal Ježíšovu lásku zblízka, měl tu výsadu těšit se z jeho věrnosti a z moci jeho slov. A to krásné, nebojme se říci to „božské“, on zneužil. Správně rozpoznal, že Ježíš za sebe bojovat nebude, že se nechá zajmout a nakonec třeba i pověsit na kříž. Ale jeho to dráždilo a vadilo mu, že Ježíšovo království není z tohoto světa. Vadilo mu, že Ježíš nevyužil svou moc a nezískal si převahu silou. Odmítl krále-služebníka, který se ponížil z lásky k lidem. Stejně jako takového Krista nechtěli pak mnozí v církvi, a proto si jej začali připodobňovat králům pozemským a sebe jako jeho zástupce vynesli do vysokých a zištných pozic. Apoštoly a jejich následovníky dodatečně ověnčili legendami, až tohle pozlátko zakrylo jedinou slávu, která je hodna oslavy, totiž slávu Kristovu, slávu evangelia. A přitom, v Bibli, v novozákonním kanonickém spisu Skutky apoštolské, není na lidech přikrašlováno nic. Naopak Lukáš zaznamenal, že hned po nanebevstoupení Páně, se církev musela zabývat touto velmi choulostivou věcí – zradou jednoho z 12-ti. Dějiny církve nezačaly leskem a slávou církevníků. A od té doby se mezi mnoha věrnými stále znovu objevují i takoví, kteří jako Jidáš zrazují Ježíše služebníka, Ježíše chudého, Ježíše bezmocného. Když však takto zrazují, dělají v církvi místo jiným, kteří sloužit chtějí! Církev tedy odchodem, nebo dokonce zradou jedněch nebere za své, ale i v takové bolestné situaci smí očekávat, že její Pán přidá služebníky nové. Že svou církev obnoví.

Prázdná místa je možné, ano je třeba, zaplnit. Nového služebníka vybrat a poslat. Jenže podle čeho vybírat a kdo má vybírat?Bylo tam pohromadě asi 120 lidí. Shromážděná církev, sborové shromáždění, v němž budou volby – to známe i my. Najednou jich tu je připraveno desetkrát víc než těch potřebných 12! Shromáždění sto dvaceti – tolik nás bylo na vánoční slavnosti – to je již pořádný sbor. Petr ty shromážděné, kteří budou vybírat, oslovuje bratří. Znali se mezi sebou. Tak to má být, když budou vybírat nového služebníka. Musejí se znát. Kde se najednou vzali? Kde se v církvi vezmou noví lidé – kteří přicházejí znovu a znovu, spolu se modlí a nabízejí své služby? Vždyť i dnes se to děje. Z trosek ustrašených hloučků znovu povstávají sbory Kristových učedníků. Slyšeli jsme na začátku, že ti v hloučku jedenácti, spolu se ženami a Ježíšovými sourozenci se svorně a vytrvale modlili. To bylo a zůstává znakem pravé církve: modlitba a společenství. Tam, kde se toto děje, může jim být svěřena důvěra. Mají vybrat nového člověka na uprázdněné místo. A najednou je z koho vybírat. Pán slyší modlitby a nenechá své přátele opuštěné. Povolává nové a nové ke křtu a do služby zvěstovatelů evangelia.

Apoštol Petr vyslovil kritéria, podle kterých bude shromáždění vybírat kandidáty na apoštolskou službu – stanovil obecně přijímanou nejnutnější kvalifikaci. Co to bylo? – Kandidáti měli být očitými svědky pozemského i vzkříšeného Ježíše. Zdálo by se, že to druhé svědectví je cennější a vzácnější. Kdo měl tu příležitost setkat se se Vzkříšeným? Tady je potřeba povědět, že v tomto Lukášově spisu máme zachycenu prvocírkevní tradici, podle níž se mají orientovat i další generace. Tato kritéria měla sloužit na ochranu církve. V Lukášově době již mezi křesťany začínaly bujet všelijaké bludy, které překrucovaly evangelium. Nebezpečná byla gnóze; učení o poznání tajné nauky o Bohu i o stvoření. Vyskytovali se lidé, kteří tvrdili, že se jim Vzkříšený zjevuje a svěřuje jim zvláštní pravdu, která není všem přístupná. Proti bludu, že křesťanská víra je mystické vytržení a zasvěcování do zvláštních nauk, je třeba důrazně svědčit o Ježíši pozemském. O tom služebníku, který se neštítil vejít do domů lidí společensky zavržených, nemocných, nevzdělaných, rukama pracujících… S nimi se přátelil, jim pomáhal, za ně se vydával v posměch i v nebezpečí. Nakonec svým utrpením, svou prolitou krví potvrdil a završil své božské synovství, Boží lásku k člověku. Kdo jej takto poznal, kdo Ježíše takto rozpoznává i v současném světě, kdo si z něj nedělá prostředníka k vlastnímu prosazení a vlastnímu prospěchu, ten je dobře vybaven ke službě na doplnění uprázdněného místa.

Dva z onoho jeruzalémského shromáždění prvních křesťanů dobře odpovídali těmto požadavkům. Barsabas zvaný Justus a Matěj mohli nést evangelium o Ježíši pozemském i o Ježíši vzkříšeném. Nyní oběma mužům přidělili losy. Pak se modlili: Pane, ty znáš srdce všech lidí, ukaž, koho sis vyvolil… Poslední rozhodnutí bylo svěřeno Pánu. Po lidsku viděno, mohl mít větší šance Barsabas, vždyť jeho přízvisko bylo Spravedlivý. Co se však dá říci o Matějovi? A přece právě ten druhý v pořadí byl vybrán losem. Hospodin vidí lépe do srdce lidí než my. (I podle našeho c. zřízení se při rovnosti hlasů volí losem. Rozumíme tomu jako jeruzalémští, že poslední slovo má Bůh?)

Ale kupodivu v dalším čtení Skutků již o Matějovi neuslyšíme. Ale ani o některých dalších apoštolech z 12-ti. Uslyšíme o jiných, kteří v samém jádru církve zmiňováni nebyli. Proč tomu tak je? Zřejmě nezáleží tolik na jménech a na znalostech všech prvokřesťanských osobností. Všechno stojí na tom, že Bůh i po lidské zradě na začátku chce s církví pokračovat. V tom se naplnilo Písmo, že Bůh ani po tom nejhorším činu člověka nesleví ze své lásky, že zůstane věrný. Ba, jeho láska se rozmnožuje ve chvílích nouze: Vždyť už jich tam bylo 120! Když Bůh nechal svého Syna vydat do lidských rukou, nebyla to jeho prohra a selhání vůči lidským intrikám. Byla to jeho nezměrná láska, která se raději obětovala, než by zradila, než by opustila ty, jimž se zaslíbila. Příbytek zrádce – každého zrádce – zpustne a na jeho místě už nic dobrého nevyroste. Avšak stejně spolehlivě platí, že jeho pověření převezme jiný. Činy nepřátel Kristových nemohou nic změnit na Boží lásce, ani nemohou zrušit Kristovu církev na zemi. Ta tu bude existovat, dokud v ní alespoň někdo bude věrný původnímu pověření a dokud ji tu její vzkříšený Pán bude potřebovat.

Modlitba: Děkujeme ti, vzkříšený Pane a Kriste, že se nenecháváš odradit lidskou nespolehlivostí. Tvé království stojí jen na tvém díle. Naše záchrana je závislá na tvé oběti. Děkujeme, že se smíme tvého díla účastnit již zde na zemi, že si náš povoláváš. Amen.