4. neděle postní

J 6:1-15   Potom odešel Ježíš na druhý břeh Tiberiadského jezera v Galileji. Šel za ním velký zástup, poněvadž viděli znamení, která činil na nemocných.  Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. Byly blízko židovské svátky velikonoční.  Když se Ježíš rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup, řekl Filipovi: Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?  To však řekl, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce učinit.  Filip mu odpověděl: Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo. Řekne mu jeden z učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra:  Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro tolik lidí!  Ježíš řekl: Ať se všichni posadí! Na tom místě bylo mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc. Pak vzal Ježíš chleby, vzdal díky a rozdílel sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. Když se nasytili, řekl svým učedníkům: Seberte zbylé nalámané chleby, aby nic nepřišlo nazmar!  Sebrali je tedy a naplnili dvanáct košů nalámanými díly, které z těch pěti ječných chlebů po jídle zbyly.  Když lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!  Když Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho provolali králem, odešel opět na horu, zcela sám.

Introit: Ježíš říká: Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit. (J 6,35)

1. čtení: Ex 16,11-18

Písně: 162; 539; 479,1-4; 635; Požehnání

Milé děti, bratři a sestry,

Za 21 dní (3×7) budou velikonoce. Pozná se to nejen podle kalendáře, ale také podle toho, že roste a víc a víc se zelená tráva – přichází jaro a s ním naše naděje, těšení.

Co potřebují lidé nejvíce? – domov? Také potřebují. Zdraví? Také potřebují? Svobodu? Také. Ale nejvíce potřebují chleba, jídlo. Bez chleba se nemohou obejít, hladověli by, až by nakonec hlady umřeli.

A čím víc je lidí pohromadě, tím se nouze o chleba zvyšuje.

Tohle Pán Ježíš ví. Když lidem vyprávěl o Božím království, když je uzdravoval, nechtěl je přitom nechat hladovět. A je to tak dodnes. Nás nechce nechat hladovět. Nechce, abychom přišli o život.

Jak to bylo tehdy na druhém břehu jezera? Lidé tam za ním přicházeli. Ne jednotlivě, ne po hloučcích. Ale v zástupech! Byly jich tisíce! Ježíš byl se svými učedníky na hoře – o samotě, a tu vidí, jak se k němu ty zástupy blíží. A jejich touhu i očekávání bere vážně. Je to to první, co vidí a o čem mluví.

„Přicházejí zástupové … ze všech stran.“ Zpívali jsme kdysi v jedné písničce s dětmi. Lidé jsou na cestě, daleko od domova, bude večer. Co budou jíst? Kdo si s tím problémem poradí?

S Ježíšem jsou jeho učedníci a když jsou to učedníci, mají se učit: Ježíš jim dává příležitost, proto sám položí otázku. Vybral si mezi 12-ti tentokrát Filipa: „Odkud nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“

Vy byste znali odpověď? Odkud/kde vzít chleba? – v obchodě. Ale kde vzít najednou chleba pro zástup 5000 mužů, a asi i žen a dětí … To je těžší. Asi bychom si začali dělat velké starosti. A učedník Filip si je dělá. Odpovídá Ježíši na otázku po svém. Ne „odkud“ vezmeme chleba, ale „za kolik“. To je to první, co nás lidi obvykle napadá. Jaké my máme možnosti a kolik máme v peněžence. Že nás to bude hodně stát, když máme druhým něco dát. A tady by toho bylo hodně … za hodně peněz.

Jak se může Pán Ježíš tak ptát? Odkud nakoupíme chleba, aby se všichni najedli? – Zkoušel Filipa. To je tu napsané. Jestli to vypočítá jako příklad? O to nešlo, Ježíš se přece ptal „odkud?“ vezmeme chleba. Měl by to Filip vědět? Měli bychom to my vědět? Filip neví, ale do počítání se dá: „Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se všichni najedli.“ Ty peníze – plat nádeníka za rok – by možná byl schopen mezi lidmi sehnat. Možná by udělal sbírku. Jako my dnes uděláme pro potřebné zástupy v uprchlickém táboře v Iráku – můžete tu dvoustovku někdo hned donést do košíčku.

Ale jako ten Filip, i my víme, že to nestačí. Nouze a hlad jsou příliš velké. Filip i kdokoli jiný musí uznat a vyznat: My nemáme. Nemáme odkud vzít, abychom nasytili všechny.

Ale ozve se jiný učedník, bratr Šimona Petra – Ondřej. Má informaci, že mezi těmi davy je jeden mládeneček, chlapec – vlastně ještě dítě a ten má s sebou jídlo. Ale jistě ne kamion s potravinami. Je to až legrační, protože ten mládeneček měl asi na cestu svačinu, kterou mu dali doma: pět chlebů a dvě rybičky. Doslova „rybičky“. Na přikousnutí k těm chlebovým plackám. Tak jako my si k chlebu dáme kousek sýra nebo másla, tak oni měli sušené rybičky. „Ale, co je to pro tolik lidí!“ – I Ondřejovi to připadá málo. (namalujte)

Co udělá Ježíš? Když lidé potřebovali, tak je uzdravoval. Teď mají hlad … I když nejenom teď a dnes. Chceme žít i zítra. Chceme žít vlastně pořád. Tu velkou touhu po životě každý člověk v sobě má. A proto hledá, kde, odkud se nasytit, odkud se ujistit, že neumře navěky.

Ježíš řekl: „Ať se všichni posadí!“ – „Na tom místě bylo plno trávy.“ Protože už byly blízko velikonoce a s tím naděje, očekávání Božích darů. Když vám někdo řekne, „posaďte se“, tak také čekáte, že dá něco na stůl, že se najíte. A Ježíš se začne chovat jako hostitel. Bude hostit, ale z čeho? Odkud?

My už jsme to četli, takže to víte. Ježíš opravdu od toho mládenečka přijal těch pět chlebů a dvě rybičky a poděkoval za to Bohu, tak jako se to před jídlem dělává. Pak začal rozdělovat. A dával, kolik kdo chtěl! – Ne jen drobeček, aby to vyšlo, ale kolik kdo chtěl! Lidé se nasytili. To znamená, že už neměli hlad, byli plní. A bylo toho tolik, že to stačilo, ba bylo jídla nazbyt. Mít nazbyt, mít navíc – to my známe. To pak někdy vyhazujeme, co zbude na stole a přijde to nazmar.

To však Ježíš nedovolí. Chléb od něho nepřijde nazmar. Teď mají co dělat učedníci. – To co od Ježíšova stolu zbývá, začnou sbírat, jak jim poručil. Nasbírají hodně – plných 12 košů! To by mohli přijít ještě další zástupy, i na ně by se dostalo. Co to znamená?

Že v Ježíšových rukou stačí i to málo, co my máme a nabídneme. Když dáte něco do jeho rukou – jako ten mládeneček 5 chlebů a 2 rybičky – on to požehná, on tím poslouží mnoha, tisícům dalších. Tam, kde sami nestačíte a nevíte, jak na tomto světě pomoct, protože nouze je veliká, dejte, co máte jemu. A bude to stačit.

Když Pán Ježíš udělal znamení, pak lidem ukazoval: tam, kde jsem já, tam je Pán Bůh a blízko je jeho království. Už dnes vám něco z Božího království dávám, abyste to prožili – již tady na zemi.

Za chvíli to řekne svým učedníkům přímo:

„Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“

Ale lidé v zástupech tehdy rozuměli znamení po svém: to nasycení znamená, že na svět přišel velký prorok. Asi mysleli na Mojžíše, který také zástupům na poušti dával chleba – a bylo to z nebe. Takže Ježíš je snad jako Mojžíš? Nebo jako král David, který také dovedl obstarat chleba pro svou družinu, když byl na úteku? – A chtěli ho chytit a provolat králem.

To však Ježíš nechce, ani nepotřebuje. Proto od nich odešel. Uniknul jim. Zůstal sám. Sám bude i tehdy, až se nechá ukřižovat a napsat na svůj kříž „Ježíš Nazaretský, král židovský.“ To se stane o velikonocích.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že ses stal naším chlebem a že nás sytíš k životu věčnému. Amen.