V jedné vodě s hříšníky

Základ kázání: Mt 3:13-17 3

Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. 14 Ale on mu bránil a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“ 15 Ježíš mu odpověděl: „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá.“ Tu mu již Jan nebránil. 16 Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. 17 A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.

Písně: 651; 264; 273; VP-462; 273
1. čtení: Jer 23,5-8

1. adventní neděle, křestní

Introit: Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše je zvedněte vchody věčné, ať může vejít král slávy. Kdo to je Král slávy? Hospodin zástupů, on je Král slávy!Ž 24,9n

Milí bratři a sestry,
představme si to jako velké hnutí lidu, jako vnitřní pohyb v národě, který sebou nechal hnout, dal se do pohybu směrem k vodě a k očištění od hříchů. Jan Křtitel probouzel svým kázáním velkou pozornost. Jeho volání: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo Boží království!“, uslyšelo mnoho Židů v Jeruzalémě a celém Judsku. Lidé vyznávali své hříchy a dávali se od Jana v Jordánu křtít. Masové hnutí. Jan z moci své prorocké autority však měl ke křtu i výhrady. Když se u Jordánu objevili také farizeové a saduceové – vzory i dozorci židovské zbožnosti, tak odhalil jejich přetvářku a varoval je, že samotným výkonem křtu se nevyvléknou z odpovědnosti před Bohem. Křest není magie. S tím musíme souhlasit i dnes. Není to automatická záchrana před Božím hněvem. Křest bez pokání, bez ovoce které toto pokání nese, nemá smysl. Je tedy pravděpodobné, že Jan tehdy ty farizeje pokřtít odmítl.

„Tu přišel Ježíš …“ Jeho odhodlání bylo jednoznačné. Jan mu však bránil. „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“ U Ježíše měl však jiné důvody odmítnout jej než u pokryteckých farizeů. Dával mu najevo: Já potřebuji tebe, ne ty mne. Jan Křtitel byl v rozpacích. Ano i my, církev, jsme na rozpacích. Proč chtěl být Ježíš pokřtěn? Vždyť on pokání činit nemusel. On se nedopustil hříchů. Nepotřeboval smýt hříchy ze svého těla. Jediný z lidí křest na odpuštění hříchů nepotřeboval! Tak proč na křtu dokonce trval?

„Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechnu spravedlnost.“ (doslova řec.) „Tu mu Jan již nebránil.“ – Na to Jan slyšel. Porozuměl. Ale slyšíme na to my? Pro nás je to asi složitější. Co je to za spravedlnost, která musí být naplněna? Proč to Bůh žádá? Co je ještě třeba navíc? O čem Ježíš mluví a Jan Křtitel připustil?

„Připusť to nyní“, aby spravedlnost byla naplněna tím, že bude pokřtěn Ježíš. Tak je to myšleno. „Nyní“ – je jedinečná přelomová chvíle v dějinách, v celém stvoření, v kosmu. „Nyní“, když Jan dovolil Bohu a Ježíše pustil mezi nás. Tím ta rozhodující chvíle nastala! Dočkali jsme se! Jan Křtitel se dočkal. Lidé u Jordánu se dočkali. Každý z nás, se dočkal, protože toto „nyní“ je spojeno s Ježíšovým sestoupením dolů do vod, které připomínají náš zmar, naši smrt, ale i provedení smrtí a vystoupení z ní. Toto „nyní“ zcela změnilo úděl lidstva. Ježíš byl pokřtěn jako jeden z hříšníků a od té chvíle zde na zemi Boží spravedlnost naplňoval. Tak to Bůh žádal. Bez Ježíšova sestoupení do hlubin našich hříchů by nikdo spravedlnost před Bohem neobnovil a Boží hněv neodvrátil.
Jan zrušil svou námitku: „Ty, Ježíši, křest nepotřebuješ“, protože pochopil: „My tě potřebujeme mít mezi sebou. Bez tebe bychom byli po vystoupení z vody zase na všechno sami. Bez tebe jsme zneklidněni, když v adventu slyšíme o přicházejícím Božím soudu.“ – Proto Jan připustil, aby se Ježíš solidarizoval se všemi, kteří mají strach a hledají pomoc. Kteří jsou ochotni zkusit všelicos, aby byli očištěni a vysvobozeni před záhubou. Kteří berou vážně Boha, který má právo hněvat se na člověka, když se zpronevěřil poslání být Božím obrazem a spravedlivě spravovat tuto zemi, i milovat své bližní jako sebe. Copak takové obvinění by někdo ustál? Měl by kdo na ně odpověď? Sám by ze soudu vyšel bezúhonný?

Ježíš se nechal započítat mezi nevěrníky, mezi hříšníky. Stal se jedním z nás. Za pár týdnů si to připomeneme jeho narozením do lidské rodiny, do lidských pochybných poměrů. Dnes však jsme s ním u Jordánu, kde začíná svou pouť pro naši záchranu, naši spásu. A začíná ji právě tak, jako začínáme svůj vědomý život před Bohem my. Začíná ji křtem. A jeho první slova, která evangelista uvádí, jsou: „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechnu spravedlnost.“ „Dovol, abych byl pokřtěn spolu s hříšníky.“
Dožaduje se toho, aby nám mohl pomoci. A i proroku Janovi to chvíli trvalo, než tak nepochopitelnou věc pochopí a připustil. Copak Bůh by nemohl obnovit svůj řád na zemi, svou spravedlnost jinak? Jan zřejmě počítal s katastrofickým scénářem pro tuto zemi. S bolestnou trestnou nápravou všech lidí. Ale nyní je tu Ježíš – který přece měl křtít Duchem a ohněm – a ono to má vypadat takto? Že své nápravné dílo na zemi začne tak, že se zařadí mezi hříšníky a dobrovolně vezme na sebe náš úděl? Tak soudí svět, že nechá odsoudit sebe za něco, co neudělal? Že tak klesne a ponoří se s námi do vší naší špíny? Tohle přijmout, stálo Jana vnitřní boj, tak jako každého z nás to stojí. Je Bůh takový? Chce to takto? Jako jeden z nás, který se obětuje a vezme naše břímě na sebe? A ještě nás musí přesvědčovat, abychom jej takto přijali? Nás pyšné, kteří se holedbáme, jak nikoho nepotřebujeme a že Bůh není naše berlička? Kéž bychom to připustili v tomto smyslu jako Jan Křtitel. Pochopili, že Bůh se s námi v Kristu solidarizoval, aby spravedlnost mohla být naplněna. – Ano, tak to Bůh chce. Tak to Bůh žádá pro naši spásu. Takto na svém Synu provádí svůj soud nad světem!

Další řádky evangelia to potvrzují. Bůh na sebe nenechá dlouho čekat: Nastává zlom a s tím nová skutečnost pro všechny lidi a pro všechno tvorstvo. „Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho.“ Vystoupení z vody se děje klidně, až majestátně. Předtím se musel Ježíš pokořit a připustit to nejdřív sám, že se nechá započítat mezi hříšníky, pak přemluvit Jana a nechat se vodou omýt. Před zraky všech hříšníků.
Nyní je pokřtěn a „hned vystoupil z vody“. Hned Bůh prokazuje, že je to jeho dílo, co se tu dává do pohybu. Boží Duch na Ježíši spočine tak pokojně, jako se snáší na zem mírumilovná, nevýbojná holubice. Nebojuje s odlišnou Ježíšovou vůlí udělat to tady na světě po lidsku. Tak jak to čekal Jan Křtitel a my asi také, že Bůh ve svém Synu rozpoutá ničivou bouři a smete všechno a všechny, kdo stáli v cestě Jeho království spravedlnosti a pokoje. Kdo by tu pak zbyl? Tohle bychom chtěli připustit? Díky Bohu, my můžeme připustit jen to, co jako první udělal Jan Křtitel: pustit Ježíše mezi nás a přijmout křest, který on prodělal a tím mu dal i nový obsah.

O něm a ne o nějakém superhrdinovi má církev stále znovu slyšet Boží ujištění, hlas z nebe: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“ Bůh nám představuje svého jediného Syna. A dává nám poznat, že Boží spravedlnost se naplnila v tom, jak jedná se svým jediným Synem: nechá jej, aby solidárně nesl hříchy a nás hříšníky si zamiloval tak, že sestoupil i do smrti a do hrobu, který patřil nám. Jeho prolitá krev na kříži skutečně očišťuje a osvobozuje. Jeho vystoupení vzhůru určuje i náš pohyb zezdola nahoru, vzhůru k Otci, ke vzkříšení. Díky tomu smíme my dnes být křtěni jeho křtem, který znamená víc než křest Janův.

Tohle je opravdu nečekaný začátek soudu světa. Bůh je s námi v naší bídě, hříchu a ohrožení smrtí. Ve svém Duchu je průvodcem pokřtěného. Vzkříšený Pán ujistil své učedníky, že je již neopustí. To je smysl jeho křtu, k němuž po svém vzkříšení posílá své posly do celého světa. Aby nikdo z lidí nezahynul, ale přijal život, který on dává. „Křtěte je ve jméno Otce, Syna i Ducha svatého a já jsem s vámi až do skonání světa.“ To je křest, kterým jsme křtěni my. On chce a může být s námi; ve všem pokušení a ohrožení ve světě. Ale konec světa již není spojen s očekáváním hrůzy a ničivé katastrofy. Pokřtěný člověk, křesťan, Kristovec, smí vyhlížet Pána se vztyčenou hlavou, protože ví, kdo přijde. Dobře jej zná. Bůh od chvíle křtu pohlíží na každého Kristova učedníka nebo učednici skrze svého milovaného Syna. Amen.

Modlitba:

Bože a Otče našeho Pána Ježíše Krista, pokorně před tebou vyznáváme, že jsme lidé hříšní. Neumíme si pomoct. Naše spravedlnost nevede k lásce a pokoji na zemi. Prosíme tě, smiluj se a odpusť nám. Otevíráme před tebou svá srdce, v tichosti myslíme na svá provinění na své nesplněné sliby. … Prosíme i naše bratry a sestry, aby nám odpustili naše dluhy lásky vůči nim.
Každý kdo se mnou takto vyznáváš a prosíš, pověz nahlas:
Vyznávám a prosím.
Pro Kristovu oběť na kříži je nám zvěstována milost. Smíme slyšet pozvání: Pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi a já vám dám odpočinutí. Dnes toto pozvání patří i té, která touží do nové Kristovy smlouvy křtu teprve vstoupit. A také všem pokřtěným, kteří touží stolovat s Ním u jeho stolu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *