Očistěte se pro Hospodina!

3. neděle postní

Gn 35:2-3   Jákob tedy řekl svému domu i všem, kteří byli s ním: „bavte se cizích bohů, které máte mezi sebou! Očisťte se, převlékněte si šat,  budeme putovat do Bét-elu. Chci tam udělat oltář Bohu, který mi odpověděl v den mého soužení a byl se mnou na cestě, kterou jsem šel.

1. čtení: Gn 35,1-11

Písně: Ž 92; 517; 385; Ž 138,4

Introit: Hospodinova milosrdenství je plná země. Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem, dechem jeho úst pak všechen jejich zástup.

Milí bratři a setry,

s praotcem Jákobem jsme v kázáních ušli již hodný kus cesty. Nyní se konečně – po usmíření s bratrem Ezauem – vrací do země, kterou Hospodin slíbil Abrahamovým potomkům. Boží požehnání se tímto návratem konečně dostává ke svému naplnění. Kdo by to mohl Jákobovi překazit? Kdo by mohl zkazit radost?

S překvapením zjišťujeme, že jeho děti. Starosti mu dělají jeho děti. Ti vytoužení a milovaní potomkové. Dcera Dína, která se zapletla se synem kenánského knížete a její bratři Simeon a Levi, kteří ji krvavě pomstili. To ovšem padá na hlavu Jákobovu. Takto, násilně, se Jákob/Izrael uvedl u obyvatel země, sotva tam doputoval. Znemožnil se před lidmi, a co hůř, i před Bohem. Nyní trne úzkostí. Co z toho bude? – Nás je málo, kenánských je mnoho. Jestliže se spojí a obrátí proti nám, snadno nás všechny pobijí. Tak jsme se jim zošklivili. Co si máme počít?“ – Ubohý Jákob toho má plnou hlavu a plné srdce strachu.

A do toho jako blesk zazní slovo Boží, to mocné a osvobozující slovo Boží: „Vystup do Bét-elu!“ Mysli na Boha, který se ti ukázal, když jsi také pln strachu a špatného svědomí prchal před pomstou bratra Ezaua. Už jsi zapomněl? Zřejmě zapomněl. Proto se nyní tak bojíš. Rozpomeň se! Pohlédni zpět k Bohu! Ber Boha vážněji než své nepřátele, než své starosti, než svůj strach. On je větší než to všechno. Když nevíš, kam utéci, k němu se uteč! K němu se smíš utéct vždycky. On je tvoje útočiště a síla, ve všelikém soužení pomoc vždycky hotová! Přestaň se trápit tím, co provedli tvoji synové … Přestaň se děsit pomsty, kterou chystají rozlícení Kenánští. Vzhůru do Bét-el, do domu Božího. Vzhůru srdce, vzhůru hlavu – k Bohu! To smíme dělat i my vždycky, když se dostaneme do úzkých a bojíme se. Obrátit se do Bét-el, do domu Božího. Obrátit se k Bohu, který se nám ukázal v Ježíši Kristu jako ten, který nám odpouští, který nás miluje, který je nám věrný. Tak tedy to je to první: Vzhůru do Bét-el, do domu Božího, k Bohu!

Ale co se děje dál? To co se děje dál, nazýváme pokání. Pokání jako naše lidská odpověď na dobrotu Boží: Jákob si v této své nouzi, když chce a může hledat útočiště u Boha, pojednou uvědomuje, jak to v té jejich rodině vypadá. Oni mají vedle Hospodina ještě cizí bůžky. Oni se nespoléhají celým srdcem jen na Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova. Ale hledají ještě jinde. Vybírají si ty, které viděli v rovinách u pohanů aramejských a asi i zde u pohanů kenánských. Ty bůžky, co Ráchel ukradla svému otci Lábanovi a přinesla je do nového domova ze svého starého pověrčivého života. Proč je pořád ještě mají? Proto, že ani po všech těch letech a bohatých zkušenostech nevěří cele a plně Hospodinu. Zajišťují se ještě jinak. Nedůvěřují mu plně a ve všem všudy. Teď si to Jákob/Izrael uvědomuje: Což jsem to doma neviděl? Vždyť oni, muži i ženy, viditelně nosí náušnice, přívěsky, talismany a amulety a na nich obrazy bohů a nápisy se jmény božstev, které je mají chránit. Viděl jsem to a mlčel jsem k tomu. Snášel jsem to a pokládal za bezvýznamnou maličkost. Ale byla to pověra, byl to projev nedůvěry k Hospodinu, když se potřebovali ještě jinak ochraňovat. Před nehodou a neštěstím, před zlým pohledem, před nemocemi.

Ale jak s tím vším teď můžeme před Hospodina? V kapse bůžky a na krku talismany? Tak půjdeme prosit o pomoc jediného Boha? Což bychom ho tím neuráželi? My od tebe čekáme pomoc a ochranu, ale úplně se na tebe nespoléháme, musíme se zajistit ještě také jinými prostředky.

A tak Jákob velí: „Zbavte se jich! Zavrhněte je! Pryč s nimi, s těmi cetkami a pověrami!“ Jako smetí je Jákob zakopal do země, nebo jako zdechlinu, která šíří nákazu, aby už nemohla škodit. Veřejně a před očima všech: tak konal veřejné pokání a napravoval, co zameškal a zanedbal ve vlastní rodině a při výchově svých dětí a vnuků. V čas nouze toto považoval za nejpřednější. Zbavit se cizích bohů a ukázat, že chce spoléhat jen na Hospodina. A učit tomu celou rodinu.

Potom teprve postupovali zemí dál. Kde zůstal strach? Už ne v srdci Jákoba a jeho rodiny! Děs Boží padl na okolní města a nikdo se neodvážil pronásledovat Jákobovu rodinu na cestě do Božího domu.

Jak si to máme vysvětlit? To Bůh Jákobův zasáhl nějakým záhadným kouzlem? Ochromil Kenánce? Spíše takto: Kanánští z hradeb svých měst sledovali Jákobovce. Čekali, co budou dělat. A oni místo, aby se připravovali na boj, zahazují amulety a talismany! To přece dostávali a na krk si věšeli především bojovníci před bitvou. (Dnes vidíme dělat to třeba sportovce před zápasem, před výkonem. Když svůj talisman nemají při sobě, nevěří si.) Kouzlo těch věcí mělo bojovníky chránit před ranami a střelami, před nehodou. A Izrael činí pravý opak! – Na co se ti bláhovci spoléhají?!, diví se Kanánci. Na svého Boha! A jen a pouze na něj! To ale musí být Bůh! Silný a věrný jako žádný jiný, když se jeho ctitelé a vyznavači nepotřebují spoléhat na žádného jiného. Nestavějí opevnění, ale oltář Hospodinu. Neutíkají do úkrytů, ale na místo, které se jmenuje Dům Boží. Mají-li takového Boha, který jim dává takovou víru a takovou ochranu, pak běda nám! To my proti nim nic nepořídíme. To teď my se máme proč bát a ne oni. A žádný je nepronásledoval a nic se neodvážili proti nim podniknout.

To není ojedinělý příběh ve Starém zákoně. Stejně jednali za Jozuových časů po přejití Jordánu. A také tehdy všichni pohané v zemi Kenánské trnuli hrůzou před lidem, který má takového Boha a tak si očividně může dovolit na něj plně spoléhat.

A to je, moji milí, to poslední, co z té dlouhé řady Jákobových příběhů máme slyšet. To platí i dnes pro nás: Ať se bojí ti, kteří nemají nic než své modly, pověry a bůžky, které si sami vymysleli a vytvořili. Své peníze, své postavení, své zbraně, svůj blahobyt… Ti se strachu o sebe nezbaví. – Ale my se bát nemusíme. Ani o sebe a své rodiny, ani o svou církev a sbor. Držíme-li se celým srdcem Hospodina, tak aby to lidé v okolí, naši spoluobyvatelé, viděli, pak budou i oni naši víru respektovat. Pak budeme směle moct jít do domu Božího a žádný se nás netkne. Budeme-li však rozkolísaní, budeme-li hledat pomoc na všech stranách, pak nás ovšem nikdo nebude brát vážně. Ani nás, ani našeho Boha. A nakonec zajdeme na strach.

Mohli bychom si o tom dlouze vykládat, proč evangelíci ztratili vážnost v našem národě a proč obecně křesťané mají tak malý respekt v evropské společnosti. Uhýbají korektně před každým jiným, jen aby nemuseli vyznat: Náš Bůh a Pán je jedinečný! Kristus nám i za škody stojí! Jemu jedinému chceme sloužit a jeho mít na prvním místě!

Jákob, novým jménem Izrael, to nakonec veřejně vyznal. Naposledy pohleďme na tohoto poutníka, na praotce lidu Izraele a učme se každý z jeho příkladu: Zbavíš-li se rozkolísanosti, nedověry, cizích bohů, pak s tebou bude Hospodin na cestě, kterou půjdeš a bude s tebou jeho pomoc a požehnání. Jako byl se svým lidem v dalších příbězích Starého i Nového zákona, tak je a bude s námi na naší cestě.

Modlitba: Pane, dej ať se cele spoléháme, že ty bojuješ za nás. Amen.