Napomínal i potěšoval

3. neděle adventní

Základ kázání: Lk 3:10-18   Zástupy se Jana ptaly: „Co jen máme dělat?“  On jim odpověděl: „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak.“  Přišli i celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se: „Mistře, co máme dělat?“  On jim řekl: „Nevymáhejte víc, než máte nařízeno.“  Tázali se ho i vojáci: „A co máme dělat my?“ Řekl jim: „Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.“  Lidé byli plni očekávání a všichni ve svých myslích uvažovali o Janovi, není-li on snad Mesiáš.  Na to Jan všem řekl: „Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější než jsem já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.  Lopata je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat a pšenici shromáždil do své sýpky; ale plevy spálí ohněm neuhasitelným.“   A ještě mnohým jiným způsobem napomínal lid a kázal radostnou zvěst.

Introit: Navrať se k nám, Bože, naše spáso, učiň konec svému rozlícení. Ukaž nám, Hospodine, své milosrdenství, uděl nám svou spásu. (Ž 85,5.)

1. čtení: Iz 58,1-10

Písně: 267,1-6; 357; 267,7-10; 360; 679

Milí bratři a sestry,

co potřebují posluchači kázání? Slyšet radostnou zvěst – evangelium a nebo napomínání? Někdy se slovo „kázání“ rovnou užívá ve smyslu napomínání. Říká se, „to si zas doma vyslechnu kázání!“ Nemáme to rádi. Proto bychom se asi shodli, že chceme slyšet především radostnou zvěst a potěšování. Víme však sami, co opravdu potřebujeme? A nebo důvěřujeme, že to ví někdo jiný – totiž Bůh sám a spoléháme, že z jeho slova přijmeme to, co nás nasytí a připraví k životu? A nezáleží na tom, jestli je to zrovna víc potěšování nebo napomínání.

Jan Křtitel „ještě mnohým jiným způsobem napomínal lid a kázal radostnou zvěst.“ Z toho, co píše Lukáš, nevíme, čeho bylo víc, nebo jestli to bylo v rovnováze. Nicméně se zdá, že v zástupech, které za Janem přicházely k Jordánu, byli lidé lační slyšet jasné pokyny k tomu, co mají dělat, aby unikli přicházejícímu hněvu. A tím hněvem nebylo nic menšího než Boží soud. Ano, Jan kázal o tom, že Boží soud se blíží a vyvázne z něho jen někdo. Jen ti, kteří ve svém životě jako dobré stromy ponesou dobré ovoce. „Co jen máme dělat?“, ptaly se jej zástupy.

Chceme my vědět, co máme dělat? Ptáme se po tom, když jdeme do kostela? Když slavíme advent? Jsme tak, jako ti lidé v zástupech u Jordánu, ochotni měnit zavedený způsob života, pokud neneseme dobré ovoce? A rozpoznáme, jaké ovoce neseme? Myslím, že se v tomto podceňovat nemusíme. Tak jako ti lidé tehdy, i my jsme jistě v mnoha ohledech neklidní, protože sami nejsme spokojeni s tím, jak žijeme. Když se ohlédneme, nevidíme za sebou mnoho dobrých plodů – a jak je asi může posuzovat Bůh?

„Co jen máme dělat?“, ptají se ti, kteří se právě nechali pokřtít! Pochopili, že to nestačí. Křest pokání na odpuštění hříchů ještě automaticky odpuštění nedává. To je jen první krok. Už teď z toho kázání plyne veliký nárok a my máme obavy, jestli to zvládneme. Protože to jistě nebude jednoduché, abychom se líbili Bohu – Nejvyššímu soudci. Kdo na to stačí? Kde ve svém životě začít, abychom vydali dobré, Bohu milé, plody? Vždyť my musíme každý den do práce a ta naše práce není vždycky konáním, které je Bohu milé. Někdy je to dokonce profese, která dobrému životu na zemi moc neprospívá, nebo dokonce škodí! A pak doma a ve volném čase, kolik toho uděláme, že bychom to mohli pokládat za dobré plody, které jsou k Boží oslavě? Není nám z toho úzko?

Je záruka odpuštění v tom, že něco děláme?

Co navrhoval lidem Jan? – „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné a kdo má co k jídlu, udělej také tak.“ Je to splnitelné? Je to náročné? – Náročné by bylo, kdyby měli dát své jediné oblečení a všechno své jídlo. Ale lidé se mají rozdělit. Zůstane jim polovina. To snad možné je! A plody to přinese, vždyť ti, kteří dosud neměli co obléknout, se zahřejí a hladoví se nasytí. To odpověděl Jan obecně všem. Tohle se týká všech; nás všech, kdo se ptáme, „Co máme dělat?“

A pak tu jsou ty profese, které byly a jsou zvlášť problematické: celníci a vojáci. Lidé, kteří byli ve službách násilí a dokonce cizí moci – Římanů. Je pozoruhodné, že přišli ke křtu. I oni však chtěli změnit svůj život a beze strachu se postavit před Přicházejícího z Výsosti. „Mistře, co jen máme dělat?“ – Odpověď kazatele a křtitele je překvapivá. Nežádá vrcholné výkony, askezi a sebe ponižování. „Nevymáhejte víc, než máte nařízeno.“ „Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.“ – Jinak řečeno, dělejte svou práci, ale dělejte ji tak, že nebudete lidem škodit! I celníci a vojáci jsou na světě potřeba. Ale ne vyděrači a násilníci. Znamená to však jistě, odlišit se od jiných celníků a vojáků, pro které je naprosto běžné, že si berou víc ve svůj prospěch a že zneužívají svých zbraní k vlastnímu obohacení. To vy nedělejte! Je to moc, nebo málo? Vysoký požadavek? – Všimněme si ještě jakého je charakteru. Zástupy lidí obecně, i ty, kteří v širokém spektru profesí pracovali na jeho úplném okraji, všechny Jan upozorňuje na jedno: na bližního. Změňte svůj život ve prospěch bližních, lidí kteří potřebují pomoc. Bůh po vás nechce náboženské výkony ve smyslu proniknutí do hloubky tajemství, ani abyste se stali poustevníky nebo rovnou mučedníky. Ne, jen se o to, co bylo dopřáno vám, rozdělujte s bližními. Činění dobrého našim bližním je úzce spojeno se vztahem k majetku. To je lidské nejcitlivější místo. Ačkoli Jan nežádá zas tak mnoho, pro mnoho lidí, vlastně pro většinu z nás, je to nárok velmi vysoký!

Jan jistě svým kázáním burcoval a měl na lidi veliký vliv. Tak velký, že se začali domnívat, že již on, Jan Křitel, je tím Mesiášem, který má přijít. Vždyť kdo jiný dokáže pohnout davem, aby z něho vystoupili jednotlivci a začali žít jinak, nově, aby měnili své životy ve prospěch bližních? Pokud je tomu tak a my jsme se setkali s Mesiášem, tak mu vzdejme poctu! Bez výhrad se mu odevzdejme. My opravdu potřebujeme záchranu, nemůžeme v tom zůstat sami. Nestačíme na to! A tu je kandidát, který nám pomůže. Vkládali do Jana takové naděje, jaké lidé snadno vloží do někoho, kdo přijde s účinným programem, kdo ví jak na to, aby se život tady na zemi změnil k lepšímu. Za tím programem může být leccos. Však také lidé jsou ve všech dobách ochotni za mesiáše/svého vysvoboditele uznat leckoho. A takovým mesiášům to obvykle lichotí a přijmou rádi svou roli spasitele lidstva.

Jan však není leckdo. On se ani na okamžik nechtěl hřát na výsluní popularity a slávy. Hned toto očekávání lidí potlačuje a ukazuje na někoho jiného: „Přichází někdo silnější než já, nejsem hoden, abych rozvázal řemínek na jeho obuvi …“ Přichází silnější, mocnější, který má větší význam než já – můj vztah k němu je jako vztah otroka k pánovi, ba ještě méně, protože ani té nejnižší otrocké služby mu nejsem hoden. Nepřehání Jan? Ne. Skutečně k významu toho, který přichází, nemůže Křtitel nic přidat, ničím mu přispět. Jan křtil vodou, která pouze člověka namočí a obrazně tak odhalí všechno, co šaty schovávají – lidské pokřivení, vyhublou lásku, nadváhu hříchů. Se svým oblíbeným kazatelem a křtitelem můžete všechno to, co přinášíte jako své viny a nedostatky, hluboce vyznávat, důvěrně probírat a rozebírat a pokoušet se o nápravu. To také bylo Janovým úkolem a on jej dělal dobře. Ale věděl, že to nestačí a ve svých posluchačích nechtěl živit marné naděje, že on jim dovede pomoci. Ne, Jan jen připravoval cestu Pánu, tomu který má moc také odpuštění vyhlásit a udělit, protože on k tomu má pravomoc od Boha, od Nejvyššího. V něm, a v žádném jiném, je pomoc a záchrana. „Přichází však někdo silnější než já…“, odpovídá Jan na všechna očekávání. Odpovídá tak i nám, kteří chceme vědět, co pro svou záchranu před nadcházejícím hněvem, máme dělat. Co jen máme dělat? Skoro to zní jako, „co si máme počít“?

Vždyť slyšíme, že ten silnější je opravdu soudcem a tak jako hospodář si poradí s obilím, když vezme do ruky lopatu a do sýpky shromáždí zrna, která pro svou váhu padnou na zem, zatímco prázdné plevy vyfouká vítr a budou jednoduše spáleny, i On si k sobě shromáždí jedny a druhé odmítne. Kdo může obstát před takovým soudcem? Nic se nedá předstírat. Pravděpodobně i sám Jan Křtitel čekal přísného a nestranného Pána, Boha, kterého ve vší moci vylíčil již prorok Izajáš. Vedle tohoto „silnějšího“ je Janův křest vodou pouhou „vodičkou“. „On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“

Jistě, křest vodou souvisí se křtem Duchem. Janova příprava cesty pro přicházejícího Pána nebyla a není zbytečná. Pokání a křest na odpuštění hříchů jsou nezbytným začátkem nového života s Bohem. To nepřestalo platit ani dnes. A přece je tu rozdíl. Již se stalo to, co Jan prorokoval a co zástupy lidí očekávaly. Již přišel ten silnější, který však jako silák nevypadal, protože se narodil v jeslích a zemřel na kříži. Již přišel ten mocnější, který však se od začátku obracel k lidem, aby svou mocí pomohl jim a nakonec se jim vydal do rukou docela, aby jejich hříchy, to co my jsme napravit nemohli, on vzal na sebe a za nás se nechal připravit o život. A dnes, v adventním období, zvěstujeme, že přichází ten nejvyšší, v němž Bůh „dal lidem poznat spásu v odpuštění hříchů“, Vzkříšený Pán Ježíš Kristus! O něm zpíval Janův otec Zachariáš ve svém Benedictus. Křest Duchem svatým je Ježíšovým křtem. V jeho jménu může kazatel a křtitel vyhlásit odpuštění hříchů každému, kdo za ním přichází ve své bezradnosti. – To je tak radostná zvěst, že převáží všechna napomínání a přinese úlevu všem sevřeným otázkou „Co jen máme dělat?“ Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že naším soudcem jsi ty, k jehož jménu jsme ve křtu byli připojeni. Dej, ať na tobě poznáváme, co máme dělat a jak se připravovat. Amen.