1. neděle adventní – 29. listopadu 2015

Lk 1,67-79   Janův otec Zachariáš byl naplněn Duchem svatým a takto prorocky promluvil: Pochválen buď Hospodin, Bůh Izraele, protože navštívil a vykoupil svůj lid a vzbudil nám mocného spasitele z rodu Davida, svého služebníka, jak mluvil ústy svatých proroků od pradávna; zachránil nás od našich nepřátel a z rukou těch, kteří nás nenávidí, slitoval se nad našimi otci a rozpomenul se na svou svatou smlouvu, na přísahu, kterou učinil našemu otci Abrahamovi, že nám dá, abychom vysvobozeni z rukou nepřátel a prosti strachu jej zbožně a spravedlivě ctili po všechny dny svého života. A ty, synu, budeš nazván prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem, abys mu připravil cestu a dal jeho lidu poznat spásu v odpuštění hříchů, pro slitování a milosrdenství našeho Boha, jímž nás navštíví Vycházející z výsosti, aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje

Introit: Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše se zvedněte, vchody věčné, ať může vejít král slávy. (Ž 24,7)

Písně: 614; 259; 276; VP-682.308; 273

1. čtení: Iz 9,1-6

Milí bratři a sestry,

první adventní píseň v našem zpěvníku je „Navštiv nás, Kriste žádoucí“. A v jiné zpíváme „Navštívils nás, bídné, sluhy ve vězení“ a jinde zase „Nebeský náš vítej, hosti“. Vzácný host, návštěva z nejvyšších míst, to je událost, kterou očekáváme v adventu. Tak o tom církev po staletí zpívá. Tak o tom zpíval ještě před vznikem církve kněz Zachariáš, otec Jana Křtitele. A dávno před ním to předpověděli proroci. Vždy to byly písně radostné, plné chval, které vyjadřovaly, jak se na tu vzácnou návštěvu všichni těší.

Ale není to jen tak, že se o této vznešené návštěvě dá radostně zpívat. Vždyť by to vlastně mohlo být docela jinak: Jen si představte, že byste u vás doma čekali nějakého vysoce postaveného pána, že by vás měl navštívit třeba někdo z vlády nebo nějaká královská osobnost. Neměli byste spíš trému a úzkost? Neměli byste plno obav a starostí, jak před tím vzácným hostem obstojíte vy a vaše domácnost? A teď slyšíme, že Bůh navštíví svůj lid. Ohlašuje se nám tu ta nejvyšší a nejvzácnější návštěva, jaká se vůbec na této zemi mohla kdy ukázat. Ani se příliš nedivíme, že tu starou lidovou píseň „Navštiv nás, Kriste, žádoucí“, Mistr Jan Hus předělal tak, že první sloka končí slovem o hrůze z té nebeské návštěvy.

Jak bychom se nebáli, když má přijít sám Pán pánů a Král králů? Ale zpívali jsme ta slova jako prosbu: „Dej nám se v srdci poznati, bez hrůzy tebe čekati.“ Věříme, že když nám bude opravdu dáno toho hosta poznat, nemusíme se děsit jeho blízkosti. Ale musí to tak zařídit On sám. Zjevit se tak, abychom se ho nepolekali; ukázat svou vlídnou tvář. O to jej prosíme.

A právě tak se to stalo. Když přišel na zem ten, jemuž náleží titul Nejvyšší a Pán, přišel jako malé děťátko, kterého se skutečně nikdo nemusel bát. Kdo uposlechl pozvání pastýřů „Pojďme až do Betléma a podívejme se, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil“, ten uviděl dítě v jeslích – „V jesličkách leží, kvílí, panující na nebi“ (píseň) – Pán nebes i země, ten slíbený vzácný host přišel jako dítě. Bezbranný novorozenec, je ta vzácná návštěva. Abychom se nemuseli ostýchat jeho majestátu a děsit jeho přítomnosti, aby lidé mohli přistoupit až k němu a dobře si ho prohlédnout a poznat jej. Tak docela obyčejně, skromně, v chudobě přišel Bůh na svět. Jako jeden z lidí – aby nám ukázal, jak nám chce být blízko, jak nás má rád.

Host, který přišel, je plný slitování a milosrdenství, plný lásky a trpělivosti. Nepřišel nás zahanbovat a obtěžovat, ale obdarovat a potěšit. On ovšem ví, jací jsme, jak málo si jeho návštěvu zasloužíme a jak špatně jsme na ni připraveni. Ale nepřišel nás za to trestat, nýbrž nám pomoci, zachránit nás. Není na místě se lekat, ale jako Zachariáš, a před ním Marie, zpívat. Adventní období je plné zpěvu a hudby. V tomto zůstal jeho smysl dobře uchován. I na nás dospělé přechází něco z toho dětského těšení na někoho, koho máme rádi, před nímž se nemusíme třást strachy.

Ale přes tuto skromnou podobu, přes chudobu a bezmocnost dítěte, je to on, Pán nejvyšší a host nejurozenější. Z rodu královského, výhonek Davidův. A nejen to. Zachariáš nás ve svém chvalozpěvu na to upozorňuje, abychom to tak chápali. Používá titul „Vycházející z výsosti“. Tím ovšem naznačuje, že není zas tak docela jednoduché toho hosta poznat, jak se zpívá v koledách. V tom podivném titulu je jednak obsaženo slovo „výhonek“, slabý proutek vyrážející ze suchého pařezu – proutek z pařezu Jišaj, tedy z rodu Davidova, a na druhé straně světlo vycházející v zářivém lesku, „hvězda jitřní“, „slunce spravedlnosti“.

To všechno jsou obrazy známé z písní a obsažené v tom starém Zachariášově chvalozpěvu. Spojují se v něm dávné prorocké předpovědi a náznaky Starého zákona, které se všechny splnily při příchodu vánočního hosta. Zářivý jas Boží slávy v něm pronikl na smutný tmavý svět. Světlo vzešlo bydlícím v temnostech: těm, kteří žijí ve strachu a nepřátelství, ve stínu smrti. Těm vzešlo světlo naděje, světlo poznání, takže se jim otevřely oči a oni vidí, co dříve neviděli: Bůh je věrný. Dodržel slovo, splnil sliby, poslal pomoc. Přišel, navštívil svůj lid. Lid, který sídlil v temnotě, který sám byl propadlý hříchu a smrti. Přišel za ním plný lásky a slitování. Přišel jako host, který přináší náruč dárků. A ne nějakých obyčejných, ale těch nejvzácnějších statků, jako jsou smíření, odpuštění a záchrana. Takového hosta jistě každý rád uvítá a nikdo se ho nebude bát.

Bratři a sestry, to my všechno známe. Vyprávění o pastýřích a nemluvňátku v jesličkách a jeho významu. Ale přesto nám možná není docela jasná jedna věc: Zachariáš, otec Jana Křtitele, mluvil o příchodu Páně a pak se narodil Pán Ježíš. Ale na co čekáme my? Mluvíme v adventních kázáních o minulosti nebo o přítomnosti a budoucnosti? Přišel už ten slíbený host nebo teprve přijde? Není to tak, že si každý advent jen tak hrajeme, že ho čekáme a že má přijít, a pak slavíme jeho narození a vlastně je to 2000 let stará historie? – Co se tím myslí, když zpíváme „Navštiv nás, Kriste, žádoucí“ a „dej nám se v srdcích poznati“?

Je to tak, že ten vzácný host už opravdu přišel a my si každé vánoce vděčně připomínáme, v jaké podobě se Pánu Bohu v jeho milosti zalíbilo poslat ho na svět. Abychom viděli v tváři narozeného Syna Božího, jak velice milostivý a slitování plný je náš Bůh. Ale adventní očekávání pro nás ještě neskončilo. To není jen těšení se na vánoce a evangelium o narození Ježíše Krista. My čekáme ještě jiný příchod, v budoucnosti. Spasitel přijde znovu, v poslední den, aby dokončil své dílo a zjevil své království. Přijde v celé slávě a v plném světle svého majestátu. Na tento příchod ještě čekáme. A slovy Husovy písně se modlíme: Dej nám skrze Ducha svatého, abychom tě dovedli čekat bez hrůzy a strachu, abychom tě ve svém srdci znali. Věřili a spoléhali na tvou lásku a milosrdenství a proto tě s nadějí vyhlíželi jako nejmilejšího hosta. Hosta, který přijde a zůstane s námi a my s ním. Hosta, který se stane hostitelem, který náš starý domov promění a všecko učiní nové. Ve vší slávě a záři to bude stále On, tentýž, který ležel v jeslích a visel na kříži. Tentýž, v němž k nám vždy přichází Boží láska a milost. Tentýž, který nás už dnes zve ke svému stolu, abychom zakusili něco z toho, co nás čeká, až zasedneme k hostině v jeho království.

Ale počítat s jeho láskou a milostí, to neznamená vůbec se na jeho příchod nepřipravovat. Myslet si, že na nás nezáleží a že stačí, když pěkně oslavíme svátky a jinak si budeme žít po svém, jako by o nic víc nešlo. Advent, to přece není jen úklid, nákupy a pečení cukroví. Advent je příprava na příchod našeho Pána. Proto jsme si připomněli ten Zachariášův chvalozpěv a v něm – to tu ještě zdůrazněno nebylo, funkci jeho syna Jana, zvaného Křtitel. Zatím i o něm se tu mluví jako o dítěti. „A ty, synu/dítě, budeš nazván prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem, abys mu připravil cestu a dal jeho lidu poznat spásu v odpuštění hříchů…“ Příští neděli tu o Janovi budeme mluvit víc. Dnes jen tolik, že on připravoval lid na příchod Páně v bdělosti a pokání. I nás má Janovo slovo v adventu burcovat z ospalosti. Den Páně se blíží a ten, kdo uprostřed dosavadní tmy má odvahu zvednout hlavu a cele se spolehnout na Pána vycházejícího z výsosti a mířícího dolů k nám, ten se nemusí strachovat, ale může rozpoznávat spásu v odpuštění hříchů. A se Zachariášem, zbaveným němoty z nevěry (L 1,20), z plna hrdla zpívat: “Pojď již tedy, Pane milý, pojď na tebe čekáme. Pojď, nad přeslavný tvůj advent vzácnějšího nemáme…“ Amen.

Modlitba: Pane přijď, prosíme, a naplň sliby, tak jako jsi to dosud vždy činil. Ani my bez odpuštění hříchů nemůžeme vítat tvé království. Proto tě o odpuštění prosíme. Připomínáme si tvé utrpení a smrt na kříži a dovoláváme se této oběti pro své vykoupení. S lítostí myslíme na svá provinění, na své nesplněné sliby, na zlá slova, na bratry a sestry, které jsme zklamali. To všechno před tebou nechceme zamlčet, chceme to vyznat a prosit tě o pomoc v odpuštění a ve smíření s bližnímu.

– „Vyznávám a prosím.“ Amen.