Svědek pravdy

J 18:33-38   Pilát vešel opět do svého paláce, zavolal Ježíše a řekl mu: „Ty jsi král židovský?“  Ježíš odpověděl:“Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli jiní?“  Pilát odpověděl: „Jsem snad žid? Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Čím ses provinil?“  Ježíš řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud.“  Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“   Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ Po těch slovech vyšel opět k Židům a řekl jim: „Já na něm žádnou vinu nenalézám.

1. čtení: Jer 23,1-6

Písně: 100;259; 308,1-10-15; 163

1. Soud, před nímž stál Ježíš Kristus, si dnes v podání evangelisty Jana připomínáme v souvislosti se soudem, který před šesti sty lety soudil Jana Husa a odsoudil ho k popravě, jejíž výročí připadá na zítřek.

Husovým upálením jako odbojného kacíře vyvrcholil spor, který pražský kazatel a universitní učitel vedl se svou církví více než pět let. Začalo to jako spor o svobodu kázání Božího slova. K tomu se Hus cítil povolán nejen vnějšně, tím že byl ustaven rektorem Betlémské kaple, zvláštního ne-farního kazatelského kostela, ale především vnitřně, Kristem samým. A proto se rozhodl neuposlechnout zákazu kazatelské činnosti mimo farní a klášterní kostely, který vydal se záměrem potlačit šíření viklefského učení v Čechách papež Alexandr V. na konci roku 1409. Podle Husa byl tento zákaz Kristova náměstka ve zřejmém rozporu s příkazem Kristovým, čímž pozbyl autority a závaznosti, neboť autorita církevních představitelů je vždy jen odvozená od skutečné hlavy církve, jíž je Kristus. Kristem, jeho činy a slovy, je proto možno a nutno všechny další autority v církvi poměřovat. Hus se proti zákazu a příkazu vydat ke zničení Viklefovy knihy, který v Praze tlumočil pražský arcibiskup, odvolal k papeži, když ten zanedlouho zemřel, odvolal se znovu k jeho nástupci Janu XXIII.

Husovou pří se začaly zabývat různé papežské komise a Hus si nepočínal nijak poddajně. Neuposlechl předvolání do Říma, čímž si vysloužil klatbu. Spor se ještě vyhrotil, když papež Jan vyhlásil křížovou výpravu proti svému soupeři, Řehoři XII., a získával na ni peníze prodejem odpustků. Hus na universitě i jinde tento postup ostře odsoudil – a bylo úplně zle. Z Říma přišlo zostření klatby, tedy Husovy exkomunikace, vyobcování ze života církve. Proti tomu se Hus – veřejným prohlášením – zase odvolal, tentokrát k soudci nejvyššímu, Ježíši Kristu samotnému, „jenž zná, obraňuje i súdí, oznamuje i daruje bez nedostatku každého člověka spravedlivú při“ (Soukup, Hus, 129).

To bylo skutečně podivné gesto, které vyvolalo odpor i posměch. Husovými soudci na koncilu, který byl k nápravě rozdělené církve svolán do Kostnice a kam se nakonec i Hus vydal, aby se obhájil, bylo patrně považováno za provokaci. Z hlediska právního něco takového, pokud je to míněno skutečně vážně – a Hus to nepochybně vážně mínil – vůbec nedává smysl. Jak by se měl takový odvolací soud uskutečnit? Jak by měl toho, kdo se odmítl podrobit lidské autoritě církevní, skutečně soudit nositel autority Boží, Kristus sám?

Ano, jak? To je docela vážná otázka, kterou nejspíš Hus chtěl církvi – ve své bezvýchodné situaci – položit. A to je ovšem otázka, která se se vší naléhavostí, ačkoli třeba ne tak vyhroceně, klade i nám: jak konkrétně je Kristus naším Pánem a soudcem? Je to jen takové zbožné mluvení, za nímž se skrývá to, že někdo vlastně vždycky rozhoduje Kristovým jménem – papež, koncil, synod, pan farář…? A nebo je to přece jen ještě nějak jinak a Kristus nějak přímo svoji vládu, své rozhodování a vliv v církvi vykonává – takže je možno se k němu odvolat?

2. Tuto otázku klade Pilát Ježíšovi při jeho procesu. Ty jsi král Židů? A znovu: Jsi tedy přece král? Je Ježíš král? A jak?

Když se Pilát ptá poprvé, zaznívá v tom nepochybně zájem politický. Ježíš má být souzen, a Pilát tedy zjišťuje jeho vinu. Má Ježíš ambici vládnout, osvobodit svůj národ od nadvlády Říma, který tu prefekt Pilát zastupuje? Považuje se Ježíš za Mesiáše – toho, od něhož Židé očekávali pomoc a nápravu, která měla spočívat v tom, že nastolí dobrou vládu? Chce Ježíš lidem (Židům) vládnout? Je tedy politický rebel, proti němuž by ovšem Pilát musel zakročit?

Ježíš nejprve odpovídá protiotázkou: Říkáš to sám od sebe, nebo jen opakuješ, co ti o mně pověděli jiní? Ptá se po Pilátově postoji – tedy přesně na to, čemu se Pilát po celou dobu snaží vyhnout. Hned svůj odstup zdůrazňuje: Jsem snad Žid? Je zřejmé: od začátku tento proces považuje vlastně za jakousi vnitřní záležitost tohoto podivně náboženského národa, s níž sám nechce nic mít. Evangelista tuto Pilátovu snahu o distanc, o nestranný, nezúčastněný postoj v celém tom oddílu, jehož část jsme četli, odhaluje jako falešnou: vůbec se mu to nedaří, a jakoby se to ani nemůže podařit. Pilát pro čtenáře evangelia ztělesňuje omyl těch, kteří si myslí, že se jich otázka Ježíšova panství netýká, že to je jen nějaký vnitrožidovský, vnitronáboženský spor. Na Pilátovi evangelista ukazuje, že snaha o postoj nezaujatého pozorovatele vůči Ježíšovi je iluzí.

Další Ježíšova odpověď ovšem na první poslech zní, jakoby tu iluzi potvrzovala: Moje království není z tohoto světa. Ne, Ježíš není Pilátův politický sok, usurpátor vlády nad Palestinou. Ježíš se nehodlá zařadit, a už vůbec ne vecpat mezi vládce a autority našeho světa, do našich struktur a hierarchií. Má se tedy Pilát uklidnit? Znamená to, že pokud si Ježíš nějakou vládu osobuje, je to záležitost čistě duchovní a mimosvětská a s tímto světem, jeho vládami, soudci a mocemi nemá nic do činění?

Tak tomu máme sklon rozumět, tak tomu církev opakovaně rozuměla a delegovala Boží království – neboť o něm je tu řeč – do jakéhosi zásvětna, snad nějaké posmrtné existence. Jenže naslouchejme pozorněji, Ježíš tu neříká: „moje království není na tomto světě nebo pro tento svět,“ nýbrž: „není ze světa“. To znamená: nepochází odsud, nemá tu svůj původ. A proto není určeno způsoby tohoto našeho světa. Jaké způsoby to jsou, říká Ježíš docela prostě: kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji biřicové by bojovali… To je přece určující na každém království, na každé vládě, podle toho se pozná, odkud je: podle toho, jak se prosazuje, uplatňuje. Ty pozemské vlády – ta Pilátova stejně jako všechny jiné, stejně jako ta Zikmundova v době Husově, a nakonec i ta Sobotkova v době naší – ty se opírají o své biřice, „ne nadarmo nosí meč“, jak to napsal apoštol Pavel (Ř 13,4). Ty si svoji autoritu musí (alespoň občas) vynucovat, někdy i vybojovat. Moji biřicové by bojovali… říká Ježíš – ale nebojovali, protože Ježíš žádné biřice nemá.

Nemá – to platí zásadně! Občas se někteří lidé stavějí na pozice Božích bojovníků a jak známo, činili to velmi razantně (a také docela pochopitelně, dotlačeni k tomu) i Husovi následovníci, kteří se zvali jeho jménem. I na jejich adresu platí: Kristus žádné biřice nemá. Když se jeden z jeho učedníků, podle Janova podání sám Petr, pokusil takovým Kristovým bojovníkem se stát při Ježíšově zatýkání, Ježíš mu jeho akci rázně zatrhl. V tomto smyslu Kristovo panství není z tohoto světa a bude vždycky s mocenskými centry a strukturami našeho světa, byť to byly i struktury správy a souzení v církvi – v napětí. A v tomto smyslu bylo také Husovo odvolání ke Kristu skutečně tahem mimo šachovnici, něčím, co žádný právní pořádek nemůže pojmout.

3. Nicméně, jak už jsme řekli: Ježíš tím není z tohoto světa neříká a nechce říci, že by si vládu a moc nenárokoval a že by se tohoto světa netýkala. To Pilát dobře vycítil a vyjádřil to svou druhou otázkou: Jsi tedy přece král?

Ano, Ježíš je král, je panovník, nárokuje si vládu a autoritu. Důležité však je, jak. A protože jeho království nefunguje tak, jak všechna ostatní království, všechny ostatní vlády fungují, může být samo to slovo „král“ zavádějící. Ty říkáš, že jsem král, odpovídá teď Pilátovi. To je tvůj výraz a tvoje představa. K té se Ježíš vyjádřil pouze negativně: jaké jeho království není. A jaké tedy je? Když to má Ježíš říci pozitivně, úplně se tomu pojmu vyhýbá a místo o své vládě mluví o svém svědectví: Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.

Nepřeslechněme to přišel jsem na svět. To, co Ježíš je a co působí, se týká světa, našeho světa, i když to není ze světa, nýbrž od Boha samého. To bylo Ježíšovým poselstvím: Boží království se přiblížilo, v něm se přiblížilo. To království, které není z tohoto světa a které tak těžko zapadá do jeho – našich – pořádků, nám nezůstalo cizí a vzdálené. To, co platí v nebi, platí v Ježíši také na zemi.

Ale znovu: jak to platí? Jak se tady, mezi námi, tady, kde vládne a rozhoduje Pilát a kostnický koncil a všelijaké naše moderní vrchnosti – jak se tady uplatňuje dobrá Boží vláda? Když to má Ježíš nějak popsat, tak si z toho, co známe, co si umíme představit, vybírá funkci svědka: Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Království Boží nám přiblížil, ale ne jako král – to říkáš ty, Piláte, to je vaše představa, to si vy představujete, že ten, kdo chce řídit a vést, musí kralovat, musí mít vždycky nějaké biřice, a nebo aspoň sám pevnou ruku, aby prosadil, co chce. Ale ani ne jako soudce. Jan Hus se ke Kristu odvolal jako k soudci nejspravedlivějšímu, „kterýž ani neklame, ani nemůže být klamán“ (Molnár, Odvolání, 74). A tak to i všichni křesťané o Kristu vyznávají: „…znovu přijde ve slávě soudit živé i mrtvé“. Avšak Janovo evangelium se zřejmě vrací k postojům samotného Ježíše, který zřejmě byl ke všem těmto mocenským obrazům velmi zdrženlivý.

Ostatně, připomeňme si, v jaké situaci tu Ježíš před Pilátem stojí. Jakýpak král? Z toho si bude za chvíli Pilát a jeho vojáci – neboť tento vládce má k dispozici nejen biřice, ale pravidelnou armádu! – dělat legraci! Jakýpak soudce? Vždyť tu Ježíš před Pilátem stojí jako obviněný, který je sám souzen – a bude odsouzen a popraven.

Svědek! Tím Ježíš zůstává i tady – a právě tady. Tím je nezpochybnitelně a konkrétně tady mezi námi, na zemi. Jako ten, který po této zemi chodil, a my máme jeho slova, jeho činy, jeho příběh. To není nic přeneseného, žádná jen teorie, žádná metafyzika. V tom Ježíš nepotřebuje, aby ho někdo zastupoval, aby za něj někdo mluvil. K tomu se lze odvolat, toho se dovolat, jak to učinil Hus.

Ježíše – svědka. Jeho se dovolat, jeho se přidržet ovšem znamená, že člověk může dopadnout podobně jako dopadl Hus. Podobně jako dopadl Ježíš – toho si ostatně Hus byl dobře vědom, jak je zřejmé z dochovaných slov, jimiž komentoval jednotlivé potupné kroky vykonávání rozsudku, od zbavení kněžského svěcení až po připoutání řetězem ke kůlu na hranici (Molnár, Odvolání, 80–81).

4. Boží vláda jako svědectví pravdě. Je to málo? Je to slabé? Dá se takto panovat? Může se tohle království, které tak velice není z tohoto světa na světě nějak udržet, neřkuli prosadit? Co je pravda? ptá se Pilát.

Zvláštní, nečekaná, neuvěřitelná věc: to svědectví, které Ježíš vydal, tu stále je. Kde je konec Pilátovi a té mocné říši, kterou zastupoval? Avšak Ježíšovo svědectví, svědectví evangelia pořád ještě zní. Jako hlas, který si stále znovu nachází své posluchače – ty, kteří v něm zaslechnou hlas pravdy. Pravdy o Bohu, který si nepřišel lidi podrobit, násilím je ovládnout, ale neúnavně je k sobě zvát. Hlas svědectví, které je rozhodující, které rozhodne – už rozhodlo i o nás. I my jsme ten hlas slyšeli.