Mt 15:21-28 Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu. A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá. Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: Zbav se jí, vždyť za námi křičí!  On odpověděl: Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: Pane, pomoz mi! On jí odpověděl:„Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům. A ona řekla: Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů. Tu jí Ježíš řekl: Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš. A od té hodiny byla její dcera zdráva.

Introit: Budou se bát Hospodinova jména pronárody, tvé slávy všichni králové země, protože Hospodin vybuduje Sijón, ukáže se ve své slávě a k modlitbě bezmocných se skloní, jejich modlitbami nepohrdne (Ž 102,16–18)

Písně: 336,1-6; 367; 327; 250

První čtení: Gn 32,23-33

Milí bratři a sestry,

již podruhé v krátké době čteme o tom, že na Ježíše někdo volal „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Před dvěma týdny jsme to slyšeli z úst slepého čekajícího na pomoc při cestě do Jeruzaléma. Dnes tak na Ježíše volá nějaká žena, matka, která prosí o záchranu své zle posedlé dcery. „Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův! Má dcera je zle posedlá!“ Nejprve se tedy zastavme u toho oslovení. Voláme tak k Ježíši o pomoc my? „Pane“, to ano. Ale „Synu Davidův“? Ne. To jsem ještě neslyšela. Proto si musíme vysvětlit, co to znamená.

V titulu „Syn Davidův“ se spojují vzpomínky i očekávání na krále Izraele, krále od Hospodina. Vzpomínky na Davida, zastánce lidí vytlačených na okraj. A očekávání, že takový král znovu od Hospodina přijde jako Mesiáš a vybojuje svobodu a pokojný život. U něho budou moci najít ochranu a pomoc právě lidé, kteří jinde zastání nemají. Rovněž na sobě „Syn Davidův“ ponese rysy vůdce Izraele, který se bude vytrvale držet Hospodina i ve chvílích zlých, dokonce i ve své vlastní slabosti. A nepustí se jej ani v pokušení. Podobně jako kdysi praotec Jákob, který statečně zápasil s Hospodinem o požehnání a nenechal se odradit, nepustil se jej. Nevzdal boj ani, když přitom byl zraněn. Hlavní pro něj bylo, aby on a ti jeho nezůstali bez Hospodina.

Tohle všechno si musíme připomenout, když dnes čteme, že jakási žena volala na Ježíše o pomoc právě těmito slovy: „Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův!“ Zajímavé je, že tak jako pro nás jsou dějiny Izraele – praotce Jákoba i krále Davida – dějinami nevlastními, avšak vírou přisvojenými, tak tomu bylo i pro tu ženu. Neměla vůbec žádné předpoklady; jen touhu získat Ježíšovu pozornost a pomoc. Evangelista Matouš napsal, že ta žena byla „kananejská z těch končin.“ Nebyla tedy Izraelitka. Nebyla z lidu Božího. Naopak, pocházela z prostředí, před kterým byl Izrael vždy varován, protože bylo nebezpečné, pohanské, Hospodinu nepřátelské. Židé se jim měli vyhýbat jako nečistým. Nestýkat se s nimi. A to potvrzoval i sám Ježíš. Své učedníky vysílal jako posly, ale přitom je nabádal je: „Na cestu k pohanům nevstupujte … jděte raději ke ztraceným ovcím lidu Izraelského.“ (10,5). A tento svůj postoj a přesvědčení potvrdil i při této příležitosti, jak si ještě připomeneme. Tak tomu bylo až do vzkříšení…

Zároveň však na své pouti, právě před chvílí, vzdoroval farizeům, kteří vytýkali učedníkům, že dost nedodržují příkazy Zákona o čistotě. Snad aby Ježíš prakticky ukázal svůj názor, že člověka neznečišťuje to, co přichází zvenku, ale to co je nečisté v srdci, snad proto: „Odešel odtud až do okolí Týru a Sidónu.“ To byla polopohanská města, kde bydleli právě Kananejci, jako byla tato žena. Bylo patrně výjimečné, že tam Ježíš šel, ale právě toho si musíme dnes všimnout: I když se v celé události drží až striktně židovského pravověrného stanoviska o vyvolenosti Izraele před jinými národy, přece nakonec právě tu kananejskou ženu bude chválit pro její velikou víru! A my se neubráníme pocitu, že její víra je dávána za příklad. Hned od začátku se ukazuje, že ta žena odhadla Ježíše velmi dobře. A že právě od ní se můžeme učit Ježíše poznávat. Ne od učedníků, ale od té žadonící, vytrvalé a vůči Ježíši se ponižující a pokorné Kananejky. Proto se tento příběh v době postní v církvi čte. Pro její příklad.

Nyní se již opravdu nebraňme překvapení nad tím, jak se choval Ježíš a jak se chovali jeho učedníci. Žena tedy prosí, volá: „Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův!“ – „Ale on jí neodpověděl ani slovo.“ Ježíš mlčí. A jeho učedníci? „Zbav se jí, vždyť za námi křičí!“ – I kdyby to v překladu znamenalo „Zastaň se jí, vždyť za námi křičí!“ – jak to někteří překladatelé kvůli spornosti toho slova mají – přece to znamená stále jedno: Vyřiď to rychle, ať tuto nepříjemnost máme za sebou a jdeme dál! Trápení té ženy je nijak nedojímá. Vždyť je to pohanka! Nepatří mezi nás. Nemá nárok. – To není neznámý postoj ani mezi námi křesťany. K některému lidskému utrpení hluší nejsme a můžeme se přetrhnout, abychom tam pomohli. Vůči některým menšinám ano, ale vůči jiným vůbec ne. Jako by to najednou nebyli lidé. Vždyť nejsou naši! Nesdílejí naši kulturu, naše dějiny, naše vize do budoucnosti atd. To říkám jen proto, že tuto obecně lidskou vlastnost nevymazalo ani působení evangelia a musíme se mít stále hodně na pozoru, abychom to rozpoznali a nepropadli takovému třídění lidí na hodné a nehodné pomoci. A hlavně! Abychom Ježíše přitom nepoužívali jako samozřejmý prostředek pomoci, když nám se to zdá vhodné. „Zbav se jednoho! Vyhov druhému!“

Ukazuje se však, že tohle nepůjde rychle vyřídit. Ježíš takto nefunguje. A jeho reakce jistě není určena jen té ženě; možná skoro víc právě učedníkům. Nejdřív mlčí. A když promluví, odpovídá jim. Ale tak, že ona to slyší. Ona to má slyšet a nechat si to líbit. A ona si to líbit nechá. Pokorně přijme a přitaká k tomu, co Ježíš připomíná. Že je poslán ke ztraceným, výslovně ke ztraceným z lidu izraelského, k těm, kteří bloudí jako ovce. Těm má být pastýřem. Něco tady odevždy platilo a Ježíš to tak pro sebe opravdu přijal. Je to tvrdé vůči jiným lidem, kteří do vybraného houfu ovcí nepatří? Zdá se to tak být. A patrně to tak máme i slyšet.

Ta žena se však neurazila. Naopak, ještě víc se k Ježíši přiblížila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“ Neříká, udělej to a to. Nechává na něm, jak jeho pomoc má vypadat. Ona má jen srdce plné starostí o dceru, kterou trápí nějaká zlá posedlost. Nezjistíme, co to bylo. Ale něco, s čím si matka ani běžní lékaři nevěděli rady. Něco, co dceři kazilo život a její matce přinášelo utrpení, když k ohrožení svého dítěte musela jen přihlížet. „Pane, pomoz mi!“

A tu přichází nový odpor. Žena musí snést ještě další ponížení. Ale zase: je to jen konstatování, jak se věci mají. Jak to všichni do té doby chápali: Je tu vyvolený, Bohu zvlášť blízký lid, který je na prvním místě. Ježíš jej přirovnává k dětem v rodině. A pak jsou tu ti druzí, kteří do rodiny nepatří a na domácnosti jen okrajově participují. Jsou jen z okraje: jako psi, doslova štěňata, která se motají pod stolem pánů. I to zní našim uším tvrdě, že. „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej štěňatům.“ – Tak ona a její dítě jsou přirovnáni ke psům? Takhle přece Ježíš normálně nemluví. Nechceme tohle od něho slyšet! Máme jej od malička spojeného s laskavostí a nesmírným milosrdenstvím vůči prosebníkům. Jak jen tohle sneseme?

Ta žena – která opravdu měla vážný důvod obrátit se o pomoc k Ježíši, jinou pomoc nehledala – ta to snesla. Nejenže vydržela. Ona dokonce přitakala, k tomu, co jí pověděl. „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“ – A to bylo všechno! Co tím vlastně myslela? – Jistě, nechala si líbit, že její rodina patří do pohanského světa – jenže, Ježíše předtím nazvala „Synem Davidovým“ i pro sebe! Copak ten, který je známý pro své veliké slitování, by neměl něco nazbyt i pro ty, kteří přicházejí z venku? I ty drobty Božího milosrdenství stačí na to, aby její dceru zachránily. Nemusí zrovna sedět u stolu, to nežádá. Ale někde dole, na zemi, tam snad by zůstat mohla a sytit se z toho, co zbývá, co přebývá. Protože od něho je pomoc tak veliká, že přebývá i pro ně. Drobty z pod stolu pánů jí stačí!

„Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera zdráva. – Je to tak nečekané a nepochopitelné po všem, co tu bylo řečeno… I Ježíš je překvapen její velikou, až úpornou vírou. A tak vlastně připouští, že je sám přemožen. Ano Pán se nechá přemoci velikou vírou člověka! Přitom z jeho milosrdenství pro ty, kterým byl dávno zaslíben, nic neubude. Oni nebudou ukráceni. Jako by sám byl překvapen, že i tato Kananejka může mít podíl na jeho milosti. V zápase, v němž stál sám jako Pán zprvu s velkou převahou, se začaly poměry vyrovnávat, až se Pán nechal doslova „udolat“ houževnatostí a vytrvalostí její víry. To je velká víra! Podobná víře praotce Izraele–Jákoba, který raději utržil ránu, než by se Boha pustil a ztratil jej. „Nepustím se tě, dokud mi nepožehnáš!“ „Pane, pomoz mi!“ – Tou prosbou nahlížíme do nezměrné oddanosti víry. Ale také do Boží povahy, v níž je zakořeněna milost, která se dostane k člověku, i když by se zkraje zdálo, že tady nárok neexistuje.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, synu Davidův. Ani my jsme nebyli hodni tvé milosti. Tys však zemřel a vstal z mrtvých i pro nás, lidi z jiných národů a pozval jsi nás ke svému stolu. Chválíme tě za to, že nás sytíš a uzdravuješ! Amen.