S Ježíšem na lodi – Mt 8,23-27

Mt 8:23-27  Vstoupil na loď a učedníci ho následovali. Vtom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách; ale on spal. I přistoupili a probudili ho se slovy: Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!  26 Řekl jim: Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní? Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho.  Lidé užasli a říkali: Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?

Introit: Hospodine ty vidíš a nejsi hluchý, Panovníku, nebuď mi vzdálen! Probuď se, postav se za mé právo, za mou při, můj Bože, Panovníku. O tvé spravedlnosti bude pak hovořit můj jazyk, každý den tě bude chválit. (Ž 35)

Písně: 667; Ž 107,1-4; 107,5-6; 200

První čtení: Ž 46

Milí bratři a sestry,

obraz církve jako lodi známe dobře. Je názorný a srozumitelný. Ale samozřejmě, jako všechny obrazy, je to jen obraz. Nevystačíme s ním pro celou skutečnost. Přečtený oddíl z evangelia o plavbě učedníků s Ježíšem dává obraz do pohybu.

Začněme tedy znovu od začátku a v souvislostech, jaké nám tu evangelista Matouš nabízí. Ježíš v předešlé řeči mluví o tom, co znamená následovat jej. Že je to značně nezajištěná existence. Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil. (8,20) Někteří sympatizanti se tím nechají odradit hned a dál už za Ježíšem nejdou. Jsou tu však učedníci, kteří to slyš a Ježíše následují. Poutnická nezajištěnost je neodradí. Ani je nezastaví přirozená rodinná pouta a povinnosti. Jdou za ním. Následují Ježíše. Vstoupí za ním na loď. Toho rozhodnutí a toho činu je nikdo nezbaví. Kdo chce na loď, musí na ni vstoupit. Neúčastní se plavby, dívá-li se jen ze břehu. Nemůže zažít to, co se na lodi děje, zůstane-li venku. A nastoupí-li, pak ne proto, že by jej zlákal cíl cesty, nebo její atraktivnost. Podstatné je, že učedníci vstupují na loď, protože je tam Ježíš! Kvůli němu. I ta loď je málo důležitá ve srovnání s tím, kdo je jejím velitelem, kapitánem. Tím hlavním je, že na lodi je Ježíš. On vlastně dělá loď lodí.

On dělá církev církví. Tak smíme tento srozumitelný obraz vyložit. Není podstatné, o jakou tu jde denominaci, jak vypadá, jak je velká a početná, nebo krásná na pohled. Podstatné je, kdo ji vede. Církev dělá církví Ježíš, kterého nazýváme Pánem a oslovujeme jej „Pane“. Když si toto uvědomíme i v našich ekumenických vztazích, hodně nám to pomůže zbavit se předsudků vůči některým společenstvím; třeba kvůli jejich farářům nebo kvůli podobě bohoslužeb, či kvůli morálním požadavkům a třeba i kvůli platebním povinnostem, které jsou v různých denominacích rozmanité. Nejdůležitější je rozpoznání, jestli tam lidé následují Ježíše, jestli on je Pánem jejich společenství, nebo následují–li něco či někoho jiného.

Tak tedy učedníci vstoupili na loď za Ježíšem. Každý z nich má jistě své očekávání. Stejně jako my, když vstoupíme do církve, do konkrétního sboru Kristovy církve. Opora? Bezpečí? Povzbuzení? Vedení? Alespoň něco z toho očekáváme, ne-li všechno. Jak dlouho trvá, že je všechno jen pěkné, že se nic zlého neděje? Jak dlouho trvá klidná plavba lodi–církve tímto světem, dějinami? Podle evangelisty to skoro vypadá, že sotva učedníci vstoupí za Ježíšem na loď, už se ta loď houpe. Sotva člověk vstoupí do církve, už jsou tu překvapení a nějaké nepříjemnosti, které toto cestování s Ježíšem přinese. Něco jistě učedníci čekali. Ježíš jim přece o určitém nepohodlí a překážkách předem pověděl. Leccos jsou ochotni snášet. Stojí to přece za to, když jej mají nablízku. Blíž, než když s ním ještě nebyli na jedné lodi. Ale tohle, co je tu popsáno, je na ně příliš!:

Vtom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách. Na Genezaretském jezeře, položeném mezi vysokými horami, se prý nečekaně může změnit počasí a přihnat se velká bouře. Pro velikost jezera se mu říká moře. A kdo o tom něco ví, má před bouří na moři respekt nebo rovnou hrůzu. Je to něco, co člověk nemůže ovlivnit a často není v jeho silách se před běsnícím živlem ochránit. Zvládnout loď tak, aby neztroskotala. A to je zřejmě situace, které jsou najednou vystaveni učedníci. Ne nějaký přechodný poryv větru, ale trvalý silný vichr. Ne několik stříkanců a vln přes palubu, ale nápory vody, takže hrozí potopení lodi. K čemu tento obraz přirovnat? – K útokům nepřátel církve na její existenci, na její budovy, na děti, které chodí na náboženství, k pronásledování pro víru …? Nebo k ďábelským pokušením zevnitř, když člověk dá v srdci místo tomu zlému a postupně se nechá ovládnout tak, že ničí sebe i druhé – ve zlomyslnosti, sobectví a v chamtivosti, nebo nevěře či v žárlivosti? Takovým říká evangelium „posedlí zlou démonií“. A nebo církev, lodičku Páně, ohrožuje ještě něco jiného? Zlé časy? Živly v přírodě? Moře nebo vítr jsou v Bibli, ve Starém zákoně, také nebezpečnými nepřáteli, a vlastně představují mocnosti, které na stvoření a jeho řád útočí neosobně. Strach z nich dobře vyjadřují žalmové modlitby. Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu. (Jon 2.6; Ž 18; 69) I křesťané mnohokrát poznali tu tíseň a bezbrannost vůči takovému ohrožení. Zde je pro bouři užito slova seismos, které připomíná otřesy a katastrofy spojené se zhroucením tohoto věku; s posledním soudem (Zj 6,12).

Tím vším se nám chce říct, že je to skutečně vážné, do čeho se lodička církve může dostat. A ti, kdo jsou v ní, si najednou připadají na všechno sami, bezbranní, opuštění. Kde je Pán? Proč to dopustil? Proč už nezasáhl? Proč nás v tom nechává? A co je teď na tom lepšího, že jsme jej následovali, než kdybychom zůstali na souši s ostatními lidmi? Nejsme na tom všichni stejně zle? Nebo dokonce, nejsou na tom křesťané hůř? A tu musíme připustit, že ano. Že mnohokrát na tom byli křesťané hůř než zbytek obyvatelstva. Kromě všeobecné bídy, válek či hladu se na jejich hlavy nejednou snášely výčitky a pohrdání typu: „Kde je ten váš Bůh? Proč vám nepomůže?“ Mnozí se pod takovým tlakem hroutí a od Pána se odvracejí.

To však neudělají učedníci na lodi, jak o nich dnes čteme. Ti se obracejí k Ježíši: I přistoupili a probudili ho se slovy: „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“

A Ježíš jim odpovídá: Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní? Nekřivdí jim Ježíš? Skoro lépe tu rozumíme učedníkům než jemu. Proč jim říká, že jsou malověrní? – To si učedníci musejí od Ježíše nechat líbit, takové pokárání. To si musí nechat od Pána říct každý křesťan, který propadá strachu tolik, že se mu zdá, že zahyne bez Boží pomoci. Učedníci se chovali, jako by byli opravdu sami. Jako by to nebyla Ježíšova loď, do které přistoupili. Jako by tu Ježíš ani nebyl.

Rozumíme jim. Nejednou člověk začne pochybovat, jestli Pán na všechno vůbec stačí a je schopen pomoci nám. Vyvést loď církve ze smrtelného ohrožení. Někdy se zdá, že Pán usnul, unaven světem a ani, když to s námi hází a ničí nás to, s ním to nehne. Ba, někdy se nám to tak jeví v daleko menším nebezpečí, než byli tehdy učedníci. Jsme ustrašení a malověrní třeba, když máme existenční starosti typu: „co budeme jíst, pít, co si budeme oblékat?“ Nebo „nevzali jsme chleba a je tu moc lidí“. Nebo, když se setkáme s nemocí, či zradou blízkého člověka. Tehdy propadáme malověrnosti. Už se nám zdá zbytečné žít jako poutníci na cestě do Božího království. Raději bychom byli zabydlení a zajištění tady na zemi a když to nejde, hněváme se. Na vedení církve, že to nedomluvilo se státem, aby nás vzal pod ochranu. Na spolubratry a sestry ve sboru, že nejsou dost obětaví a chytří, abychom zde v naší obci něco znamenali. Děti na rodiče a rodiče na děti, že je dost nezabezpečili.

Malověrnost, to je malá víra. Necelá víra. Víra, která v nepohodlí slábne a v ohrožení se zmenšuje a zmenšuje. Zbývají jí jen pochybnosti, strach a hrůza z toho, co přijde. Taková malověrná církev není přitažlivá pro své okolí. Lidé z ní odcházejí a noví nepřicházejí. Sama se už znovu o misii nepokouší, protože nevěří, že by měla co nabídnout. Jako bychom to slyšeli: „Neumím mluvit, neumím vysvětlit, co je evangelium, nemám podporu v rodině, jak mohu druhé vést, když sám jsem tak zmatený?“ Co křesťanům, pasažérům na lodi zvané církev, v takových chvílích ještě zbývá?

Přece něco. Zbývá volání z posledních sil: Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!

A tu se ukazuje, že Pán slyší, že Pán je nablízku, stále s námi na jedné lodi. A je připraven zasáhnout a lodičku zachránit. Vstal, pohrozil větrům i moři; nastalo veliké ticho. Ticho místo řevu bouřícího moře. Hospodinovým slovem jako hrází drží pohromadě mořské vody, vodstva propastí uložil v zásobnících (Ž 33,7n). Připomíná nám modlitba upokojeného žalmisty, když se jej Hospodin zastal. Tak to platí stále znovu. Nastává veliké ticho, odpočinutí 7. dne. Když Bůh zasáhne, zažene chaos, uspořádá své stvoření a zachrání ty své. Totéž se děje na Ježíšovo slovo.

Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?

Kdo se tak ptá? Učedníci? To asi ne, vždyť ti jej správně oslovují „Kyrie“– Pane. Vědí, kdo je Ježíš. To se ptají lidé zvenku, kteří pozorují zmítanou loď. A náhle vidí, že se upokojila a klidně dál pluje a nic z ní není slyšet tak výrazně a hlasitě jako modlitby k Pánu a svědectví o moci toho, který nás neopouští a má moc nad každým nepřítelem a nebezpečím, i nad tou poslední bouří tohoto věku. On je na palubě, protože to je jeho loď. Po něm se lidé ptají. Amen.

Modlitba:

Pane, zachraň nás! Spas nás!, voláme, protože je nám úzko a sami sobě nevěříme. Dej, ať provždy věříme tobě, ne polovičatě, ale cele. Pane Ježíši Kriste, s tebou jsme v bezpečí navždy. Amen.