Soud začíná na Hoře oliv

8. března 2015 – 3. neděle postní

Základ kázání: Mk 14:26-42   Když zazpívali chvalozpěv, šli na Olivovou horu.  Ježíš jim řekl: „Všichni ode mne odpadnete, neboť je psáno: ‚Budou bít pastýře a ovce se rozprchnou.‘  Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje.“  Tu mu Petr řekl: „I kdyby všichni odpadli, já ne.“  Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím tobě, že dnes, této noci, dřív než kohout dvakrát zakokrhá, právě ty mě třikrát zapřeš.“ 1 On však ještě horlivěji prohlašoval: „I kdybych měl spolu s tebou umřít, nezapřu tě.“ Tak mluvili všichni.  ¶ Přišli na místo zvané Getsemane. Ježíš řekl svým učedníkům: „Počkejte tu, než se pomodlím.“  Pak vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Přepadla ho hrůza a úzkost.  34 I řekl jim: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!“  Poodešel od nich, padl na zem a modlil se, aby ho, je-li možné, minula tato hodina.  Řekl: „Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš.“  Přišel k učedníkům a zastihl je v spánku. Řekl Petrovi: „Šimone, ty spíš? Nedokázal jsi jedinou hodinu bdít?  38 Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Váš duch je odhodlán, ale tělo slabé.“  Znovu odešel a modlil se stejnými slovy.  A když se vrátil, zastihl je spící; oči se jim zavíraly a nevěděli, co by mu odpověděli.  Přišel potřetí a řekl jim: „Ještě spíte a odpočíváte? Už dost! Přišla hodina, hle, Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků.  Vstaňte, pojďme! Hle, přibližuje se ten, který mě zrazuje.“

1. čtení: Ž 5,1-10

Písně: 605; Ž 42,1-3; 331; 500,1.2.5.6

Introit: Své oči stále upínám k Hospodinu; on vyprostí z léčky mé nohy. (Ž 25,15)

Milí bratři a sestry,

Hospodinův soud přijde z Hory oliv! „V onen den stanou jeho nohy na hoře Olivové … a ta se rozpoltí vpůli.“ Tak prorokoval Zachariáš (14,4) a v povědomí Židů Ježíšovy doby i v povědomí prvních křesťanů toto proroctví asi bylo. Evangelisté, my čteme Marka, navazují na toto biblické pozadí, na svět biblické řeči. A Ježíšovy poslední hodiny před smrtí do něj zasazují. My se tomu učíme rozumět.

Co jsou holé události: Stejný večer, kdy se slavil hod velikonočního beránka, Ježíš u stolu se svými učedníky nabídnul v chlebu a kalichu své tělo a krev obětované namísto beránka. Řekl, že svou krví zpečeťuje novou smlouvu. Potom se odebral na Olivovou horu, vedl rozhovor se svými učedníky, zřejmě již jen jedenácti, a pak o samotě v modlitbě zápasil až do chvíle, kdy se přiblížil zrádce Jidáš a chrámová stráž vedená židovskými představiteli lidu.

Přichází soud v tuto noc, kdy byl zabíjen velikonoční beránek? Začíná soud na Olivové hoře, jak bylo předpověděno? Nad kým? Nad spícími učedníky? Nad Božím lidem, který zaspal své spasení? Nad ukolébanou církví, která všechno vzdala? Ta hora se dodnes vpůli nerozpoltila. Žádné apokalyptické přízraky a zvraty dosud nenastaly.

Ono se stalo něco vážnějšího. Musíme to vyslovit: Bůh svého Syna nechal napospas lidem. Lidské nespravedlnosti, zlobě a krutosti. V tom je zákeřnost zla, že to vypadá, jako by za to nikdo nemohl, nikdo nebyl obviněn a přece všichni, docela všichni byli do zrady Božího syna vtaženi. Bude odsouzen nevinný a Bůh tomu nezabrání. Podivný soud … Evangelista postupně, skoro jakoby minutu za minutou, líčí, jak k tomu došlo, že soud měl dopadnout na Božího Syna místo na nás. Od této chvíle se na světě všechno bude rozhodovat na něm. Na postoji k němu. Na Hoře oliv se to opravdu rozetnulo vedví: Kdo půjde za tímto ukřižovaným Kristem? Kdo jej bude následovat? To je jedna strana. Kdo jej nepřijme, obejde jako bludný balvan v cestě, nebo se proti němu dokonce postaví. To je druhá strana.

Učedníci s ním za zpěvu žalmů vyšli od stolu. Byli si sebou jisti. Toto je jejich Pán a Pastýř. Za ním půjdou do všeho. Ale Ježíš jim vzápětí říká: „Všichni ode mne odpadnete, neboť je psáno: Budu bít pastýře a rozprchne se stádo. Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje.“ Taková řeč je jim nepříjemná. Myslím, že Petr i ostatní reagovali hlavně na její první část. „I kdyby všichni odpadli, já ne!“ Tak se holedbá. Skoro se nechce věřit, že by si uvědomoval, že se blíží smrt. Ježíš však ví, jak to dopadne. To nečteme kvůli jeho mimořádné schopnosti. To čteme kvůli sobě: vědět, jak to opravdu dopadne s Ježíšovými učedníky a následovníky. I s námi by to tak bylo? Nebo už je? Odvážíme se sami sebe zeptat? – „Dříve než kohout dvakrát zakokrhá, právě ty mne třikrát zapřeš.“ Na to Petr ještě kurážněji: „I kdybych měl spolu s tebou umřít, nezapřu tě.“ Je tu tedy ta možnost. Umřít. Že tu bude muset někdo umřít. Blízká je smrt. A Ježíš říká, vy odpadnete, selžete, zapřete mne.

Není v tom však ani kapka posměchu nebo pohrdání nad až dětsky odhodlanými muži. Když jejich pozornost obrací ke Galileji, tak tam s nimi počítá. S těmi, kteří opravdu od něho odpadnou a po jeho smrti se ze strachu rozprchnou jako ovce bez pastýře. Obrací jejich pohled do budoucnosti, tam, kde oni už žádnou budoucnost nečekali.

Měli bychom si to přiznat: Církev, která počítá již jen s mrtvým Bohem, s Bohem, který ve světě už nemá co říct a nemá v něm místo, taková církev nepočítá doopravdy ani s budoucností. Mluví jen o slavné minulosti. Ale pro budoucnost ztratila naději. Na to však i nám Ježíš říká a říká to jako živý vítěz nad smrtí: „Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje.“

To je přece to, co člověk, který druhého zklamal a zapřel, potřebuje slyšet: že spolu mají ještě nějakou budoucnost. Neříká se tu, že chyba a provinění půjde vzít zpátky. Že já Petr, Ondřej, atd. budu mít nějakou opravnou možnost. Ne – „po mém vzkříšení vás předejdu do Galileje“ – znamená: Již tam budu na vás čekat, abyste měli kam se vrátit a mohl jsem vás opět k sobě shromáždit. Když Ježíš ukazuje lidskou vinu – „třikrát mne zapřeš“ – je to cesta k vysvobození od té viny. Jeho obvinění je ku pomoci. Ne opravit nebo napravit. To už nejde. Ale odpustit! To je naše spásné východisko v Ježíši Kristu. A to souvisí s Božím zvláštním soudem, který na Hoře oliv právě začíná. Již předem smí citlivé ucho zaslechnout zaslíbení, že s ním budeme na vítězné straně. Galilea, místo počátku a pozvání: „Následuj mne!“ Připomínka prvního oslovení, první víry. Z rybářů ryb učiním rybáře lidí! Pro nás: Připomínka křestní smlouvy.

Tito rybáři – učedníci nyní „přišli na místo zvané „Getsemane.“ Ježíš tam část učedníků nechal – dál už s ním jdou jen tři nejbližší. Jsou to právě ti, Petr, Jakub a Jan, kteří byli svědky jeho božské slávy na hoře proměnění. Nyní, na této hoře soudu mají být svědky Ježíšova ponížení. Tito svědkové však jsou zváni, aby byli i účastníky a spolupracovníky v zápase, který jejich Pána čeká. Ano, je jim dána důvěra. Právě oni, kteří se mohli chlubit, že nahlédli hlouběji do božských tajemství a svou vírou si byli jistější – jsou svědky těžkého zápasu víry jejich Pána. „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!“ – To je lidsky pochopitelná prosba. Ježíše tak mohli podpořit. Ale oni usnuli. Může nám to být divné, proč vlastně nevydrželi kvůli Ježíši vzhůru? Spánek je však podoben smrti. Zmocní se člověka tak, že jej vůlí nemůže ovládnout. Je tohle selhání, o kterém mluvil Ježíš před chvílí? Nebo jsou lidé bezmocní proti temné noci, která útočí na naše smysly i všechna předsevzetí?

Svými zbraněmi smrt teď útočí i na Ježíše. „Přepadla ho hrůza a úzkost.“ To není divadlo. To je tlak smrti doopravdy. Chce jej ochromit a odvést od Boha. „Poodešel od nich, padl na zem a modlil se, důvěrně volal k svému nebeskému Otci: „Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne jak já chci, nýbrž co ty chceš.“ – Oč se tu vlastně Ježíš modlí? Aby nemusel umřít? Pomýšlel i na jiné možnosti svého odchodu? V židovské tradici byl přece Henoch nebo Eliáš, kteří byli prý přeneseni přímo do nebe. Ne. Toho tu není žádný náznak. Chce-li, aby Bůh, je-li to možné, odňal ten kalich, pak nejspíš pomýšlí na kalich Božího hněvu, který má vypít místo těch, kteří se provinili. (Jer 25,15). Přímo do jejich rukou upadnout. Hrozné je upadnout do lidských rukou! „Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků.“ Prohlásí za chvíli Ježíš a nechá na sebe tyto ruce vztáhnout. Nebude to však jejich soud, co Ježíš očekává. Bude to soud, který nad lidstvem připravil Bůh. Jeho milovaný Syn jej však má unést sám.

Modlil se třikrát. Třikrát se také vracel k učedníkům a pokaždé je zastihl spící. „Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Duch je odhodlán, ale tělo slabé.“ Tak je napomínal. Bdělost ke slyšení toho, co nám chce Bůh říct, a modlitba jako lidská odpověď. To jsou zbraně proti pokušení vzdát to a nechat se přetáhnout na stranu proti Bohu.

Kdo tu v Getsemanské zahradě Ježíše podpoří? Nikdo s ním nezůstal bdělý. Duch je odhodlán, ale tělo slabé, řekl o učednících. Ale možná bylo i jeho lidské tělo slabé vůči úkolu, který měl na sebe vzít. Přijmout Boží hněv nad lidskou vzpourou a zradou. Unést strach ze smrti z rukou hříšných lidí. A unést snad i pochybnost, jestli touto obětí chce Bůh opravdu spasit svět. Co vše je v jeho otázkách v Getsemane vyjádřeno? Jestli poraženého, ukřižovaného Ježíše lidstvo přijme jako Mesiáše, byť to bude po jeho vzkříšení? Stín jeho kříže a cesta utrpení vždycky půjde s těmi, kteří budou jeho evangelium zvěstovat. Žádné zázraky. Víra v Ježíše Krista nebude stát na zázračných uzdraveních, zbohatnutích, náhle vyřešených problémech. Vždycky však bude stát na oběti, službě a poslušnosti, tichosti a milosrdenství.

„Po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje“, zní evangelium dnešního pašijního čtení. Jestli jsme si přiznali, že jsme podobní těm třem stále znovu usínajícím učedníkům, pak smíme slyšet, že Bůh počítá s naším selháním. V Ježíši Kristu se Bůh „na to zařídil“, abychom my, když selžeme, nebyli sami bez něho. Jako rozprchlé ovce bez pastýře. My usínáme a opravdu jednou usneme spánkem těžkým. Ale nebojme se, spánek smrti není mocnější než Bůh. Zatímco člověk spal, Bůh pracoval na nové společné budoucnosti. Zatímco nás přemohl spánek, Pán zápasil v Getsemane za nás. Soud začíná. Dopadá však na toho, který v modlitbě bděl a od Boha jej přijal slovy: „Ne má, ale tvá vůle se staň.“ Amen.

Modlitba: Pane, v hodině, kdy jsi byl vydán do rukou hříšníků se přiblížila spása nás hříšných. Ve tvé opuštěnosti a bolesti se chystá naše odpuštění. Jak jen ti děkovat? Amen.