Mt 8:1-13  Když sestoupil z hory, šly za ním velké zástupy. Tu k němu přistoupil malomocný, padl před ním na zem a řekl: Pane, chceš-li, můžeš mě očistit. On vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: Chci, buď čist. A hned byl očištěn od svého malomocenství.  Tu mu Ježíš pravil: Ne abys někomu o tom říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj dar, který Mojžíš přikázal– jim na svědectví. Když přišel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho:  Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.  Řekl mu: Já přijdu a uzdravím ho.  Setník však odpověděl: Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven.  Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému‚jdi, tak jde; jinému‚pojď sem, tak přijde; a svému otroku‚udělej to, tak to udělá.  Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho následovali: Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho.  Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském;  ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů.   Potom řekl Ježíš setníkovi: Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.  A v tu hodinu se sluha uzdravil.

Introit: Hospodin je spravedlivý ve všech svých cestách, milosrdný ve všech svých skutcích. Hospodin je blízko všem, kteří volají k němu, všem kdo ho volají opravdově. Vyplňuje přání těch, kdo se ho bojí, slyší, když volají o pomoc, a zachrání je. (Ž 145, 17–19)

Písně: 442; 675; 507; 693; 436

První čtení: Žalm 86,1-11.17

Milí bratři a sestry,

již několikrát od vánoc jsme si při kázání vykládali, kdo je ten, který se narodil v Betlémě. Kým je pro nás Pán Ježíš. Ano, kdo je Ježíš pro tento svět. Děláme to k našemu povzbuzení a k utvrzení naší víry v něho. Koho jsme v něm tedy poznali? Co o něm vyznáváme? – Ježíš je ten očekávaný Mesiáš, on je Kristus. Teď jsme to vyslovili. Překvapuje to ještě někoho? Překvapuje to tady v tomto kostele někoho z nás? Asi ne. My už Ježíše známe a nedivíme se. Nejsme překvapeni. Nejsme rozechvělí a hlasitě neprojevujeme své nadšení. Naše víra je spíše seriózní záležitost. Žádné čerstvé vnitřní hnutí, které by se navenek projevovalo nějakými mimořádnými způsoby. My jsme neuvěřili na stadionu. Ale v evangelických rodinách, nebo v některém církevním tradičním společenství. Naše víra je ukázněná a vážná věc. Ceníme si toho, že ve víře máme jisté zázemí, oporu a také určitý životní styl.

My už zkrátka nečekáme žádné zázraky. Ba, když někdo vypravuje, že se mu zázrak stal, je to pro nás jaksi podezřelé. To se přece dnes nestává. Dostáváme se rychle do jakéhosi odstupu od člověka, který je o zázraku přesvědčen a radostně o něm mluví. Nás to spíš vyrušuje.

Vždyť my už o to Ježíše ani nežádáme. Že by ten Kristus, na kterého jsme z kostelních lavic zvyklí, dělal dnes to, co kdysi v Galileji? Že by nás nějak překvapil a projevil se třeba tím zázrakem? Nečekáme, že on by překročil tradičně vytvořené hranice mezi možným a nemožným. Jako by mezi církví a Kristem byla tichá dohoda, že on ctí přírodní zákonitosti a nic proti nim dělat nebude. Ale také, že ctí naše společenské mantinely a nebude je překračovat. Jako bychom si na sebe zvykli v takovém poklidném pohodlném duchu, který nedělá rozruch a neupozorňuje na sebe. Svým způsobem je nám v tom dobře. Taková tradiční víra má v sobě jistotu klidného života až do smrti. Víme, co přijde. A když nám to pokazí nějaká nehoda – nemoc, rozvrat ve vztazích…, pak to většinou pokorně přijmeme a neseme. Nečekáme zázraky.

Ať je v církvi někdo 50 či třeba 5 let, většinou se tu jeho víra srovná do jakési přibližně stejné formy uvážlivého odpovědného životního stylu. Jsme umírnění křesťané a naše víra je nenápadná, cudná. Nechci, aby to vyznělo ironicky. Nepodceňuji takovou víru, kterou mám sama a kterou mají lidé, jichž si vážím. Lidé, kteří jsou jistou stabilizační a solidní součástí naší společnosti a veřejnosti. Jenom pod vlivem přečteného úpěnlivého žalmu 86 a pak přečteného evangelia, chci nechat tuto naši seriózní víru trochu prověřit, provětrat a hlavně jí dodat odvahu. Dodat odvahu nám všem, že můžeme prosit a čekat víc.

My totiž můžeme čekat něco nového – a to jak od sebe, tak od Ježíše. My se můžeme odvážit překročit hranice, které jsou osvědčené a na které jsme zvyklí. A smíme čekat, že je překročí Ježíš. Právě jsme slyšeli o dvou lidech, kteří věřili, že Ježíš se může zachovat překvapivě, řekněme i nestandardně. Že Ježíš překročí hranice, aby jim pomohl.

Ten první byl žid a zřejmě ctil Mojžíšův zákon. To Ježíš také. V tom nevybočoval. Ten žid však byl malomocný. Tato nemoc jej vlastně svou povahou vystrčila za hranice společenství. On musel žít sám, bez těch, mezi něž by se nejradši zpátky zařadil a žil s nimi tu navyklou umírněnou víru. Jenomže to nešlo. Přišla nemoc a udělala z něho outsidera. Osamělého nešťastného člověka. A tu přichází, obklopen zástupy posluchačů, Ježíš. Jakou odvahu musel mít ten nemocný člověk, že se před davem lidí osmělil a narušil předvídaný běh událostí! Zastavil totiž všechny a všechno svou vlastní žádostí. Padl před Ježíšem na zem a řekl: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“ Všimněme si, jak uvažuje: „Chceš-li“, tak to půjde. Záleží to jen na tobě. Jako by tím dával najevo, že si je vědom, co žádá. Něco neobvyklého, co není v normě. Nedivil by se, kdyby Ježíš kolem něho jen přešel. Ale chceš-li, můžeš. To je víra. Stačí. Slyšíme, čteme, že stačí jej o to požádat a důvěřovat, že Ježíš může pomoci. A on opravdu chce. Skoro jako by na to čekal. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“ A hned byl očištěn od svého malomocenství.

A ten druhý: setník, velitel nad stovkou podřízených vojáků. Co však je nenadálé: nebyl to žid. Ten člověk stál za hranicemi církve. Venku. Neměl jaksi nárok od Ježíše něco chtít. Ale on uvěřil, že právě u Ježíše jediného je nablízku pomoc. V Kafarnaum, ve městě, kde Ježíš bydlel, na něho asi čekalo spousta příbuzných a známých. Ti na něho měli větší právo. Mezi nimi se musel ten pohan, člověk z venku prodrat a dodat si kuráž a promluvit, přednést svou smělou žádost. A on skutečně tyto překážky překonal: Přistoupil k němu a prosil ho: „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“ A ono to stačilo. Ježíš mu řekl: „Já přijdu a uzdravím ho.“ Pohanský velitel stejně jako předtím ten malomocný si byl dobře vědom, že žádá o něco nevhodného, o něco za hranicí zavedené slušnosti: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo a můj sluha bude uzdraven.“ Taková pokora pohana před židovským mistrem a taková víra v jeho slovo! To je nečekané. Ale on vlastně jen použil stejnou logiku, na jakou byl zvyklý a která fungovala ve vojenském životě. Setník přijal Ježíše jako vrchního velitele nade všemi a nade vším. Jeho rozkaz stačí na to, aby se věci daly do pohybu – zlé síly se musí podvolit a nemocného pustit ze své moci. Stačí jeho slovo. Třeba na dálku. Setník tomu věří.

Nebylo to naivní od jednoho i od druhého, myslet si, že Ježíš něco takového udělá? Že naruší tradiční pořádky a vyhoví prosbám těch, kteří v něj věří tak bláznivě? – Že se dotkne malomocného, na kterého se sahat nesmělo? Že se bude zabývat pohanem, který nepatří mezi jeho lid a že na dálku uzdraví dokonce jeho otroka?

Možná právě tato dávka naivity do křesťanské víry patří. Možná tato bezmezná důvěra a očekávání, že Bůh se mne ujme, zastane a pomůže mi, je to, co Ježíš nenašel v Izraeli. To, co chybí církvi i dnes – víra vykročit a hledat Boha i za hranicemi, které jsme si tu pro sebe i pro něho vystavěli. Prý je dnes mnoha lidem Ježíš sympatický, ale církve jim sympatické nejsou. Ježíš tu však nekritizuje život uvnitř církve jako takový. Vždyť uzdraveného člověka poslal přesně podle židovských pořádků zpátky do církve. Měl se ukázat knězi, zda je opravdu čistý a zda se může znovu zapojit do bohoslužeb. A nad velkou vírou pohanského setníka radostně cituje proroctví, že právě takoví jako on ze světa přijdou k jednomu stolu s těmi, kteří již jsou uvnitř. Budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem. A my můžeme rozumět: i s těmi, kteří již dávno byli pokřtěni a léta chodí do kostela a ke stolu Páně.

A přece tu Ježíš otevírá něco nového, co jsme v církvi již zapomněli a neodvažujeme se v to doufat. Že ani po našem třeba letitém křesťanství a při zavedeném životě v církvi nemusí nutně být zničena ta naivní víra, s jakou se Ježíš setkal, když sestoupil z hory a přišel do Kafarnaum. Taková víra malomocného žida a nebo pohanského důstojníka. Taková víra, která vede k vyznání: „Pane, nejsem hoden, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a můj služebník bude uzdraven.“ Právě tato slova se přece dostala do samotného středu bohoslužeb. Křesťané se je odedávna – v mírné obměně – modlí před večeří Páně. I my se je modlíme. Takový vliv na lidskou mysl ta slova měla, že dodnes nezevšedněla.

Evangelista nás tímto zaznamenaným dvojím setkáním pod horou povzbuzuje k důvěře v moc Ježíše Krista. K důvěře, že on může a chce pomoci i tam, kde my už nic nečekáme. Že to však možné je, nám někdy musí připomenout lidé, kteří se radují z Ježíšovy pomoci venku, za zdmi církve. Vždyť i ten největší zázrak – zázrak kříže a vzkříšení – se udál právě za hradbami svatého města Jeruzaléma. Když pro Boží zázraky není místo uvnitř, Bůh je koná venku. Ale v žádném případě nás nenutí, abychom pro jeho pomoc utíkali ven z církve. On přece chce přijít pod naši střechu. A copak nepřichází? Copak se tu nedějí zázraky? Copak na naše přímluvy Bůh naše bližní neuzdravuje? My snad nejsme mnohokrát uzdravováni? Bližní nám neodpouštějí? A my jim? Nedochází snad ke smíření? Nedochází ke změně chování a jednání? Nesetkáváme se snad zázračně s láskou a přátelstvím tam, kde jsme to již nečekali? Prosbu: „Pane, chceš-li, můžeš…“ smí vyslovit každý z lidí. Amen.

Modlitba: Pane, prosíme tě, dej nám odvážnou víru obracet se vždycky k tobě a prosit tě pokorně o pomoc. Nejsme tě hodni, a přece prosíme stále znovu abys řekl slovo. Amen.