Nedělejte si starost o zítřek – Mt 6,24-34

Mt 6:24-34 Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku. Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou– a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat?  Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.

Introit: Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce. Od své mladosti, a jsem už starý, jsem neviděl, že by byl opuštěn spravedlivý, nebo že by jeho potomci žebrali o chléb. (Ž 37,4.25)

Písně: Ž 103,1-5; 688; 290,1-3; 697; VP-398; 696

První čtení: 1. Král 3,5-14

Milí bratři a sestry,

„Nedělejte si starost o zítřek“ a „Nemějte starost o svůj život“, říká Pán Ježíš ve svém kázání na hoře. A my to jeho povzbuzení slyšme na začátku nového roku 2020. „Nedělejte si starost o zítřek“ a „Nemějte starost o svůj život“. Myslím, že tím vystihuje téma, o kterém přemýšlíme nejčastěji. I krátce po svátcích a po Novém roce. Protože sotva dozněly poslední veselé písně a dohasla zář ohňostrojů, už se zase vrací ten starý známý červ a začíná do nás vrtat a dloubat: Dost bylo radovánek. Teď už zase začíná vážný život. Pořádně se na něj připrav. A starej se, starej se …

A jak se starat? No, brát vážně to, co si dnes život žádá, co si společnost žádá, co si životní úroveň žádá … A plnit to, dostát tomu, doslova „krmit“ ty požadavky, aby byly nasyceny a my jsme měli klid. Jenomže ony tyhle požadavky doby a společnosti a vlastně i požadavky našeho srdce nikdy nasyceny nejsou a nebudou. Potřebují každodenní příděly naší péče, pozornosti, píle, starání. A čím víc jim člověk dá, tím víc ony chtějí. Jsou bezedné. Jsou stále lačné, jako nějaký otesánek. Vyžadují naši péči a starání a také naši víru. Věříme, že v zajištění věcí pro každý den, si zachráníme život. A ty věci pro každý den, to je majetek, to je mamon. V každé době je to stejné. I v té době Ježíšově tomu tak bylo. Proto on o tom mluvil a říkal: „Nedělejte si starost o zítřek“ a „Nemějte starost o svůj život“.

Ježíš nám nabízí obrovskou úlevu: Že my se starat o život a o zítřek – v tom smyslu nekonečného krmení otesánka – nemusíme. Označil totiž mamon za pána. Mamon chce být naším pánem. Činí si na nás nárok. Chce abychom mu věřili jako svému pánu. Ale vy, říká Ježíš, už máte jiného Pána. A není možné sloužit těm dvěma najednou. „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům.“ My se o to bláhově pokoušíme. Ale je to jako když chceme kulhat na dvě strany; slovy proroka Eliáše. To však nejde. Vaše srdce bude vždycky jen u jednoho pána. Podobně, jako se to ukázalo u onoho bohatého mladíka, který sice toužil po věčném životě a chtěl být dokonalý, ale „odešel od Ježíše smutný, protože měl mnoho majetku“. A s tím i mnoho starostí. A „vy se nestarejte!“, vy si nemusíte dělat starosti, říká nám Ježíš. Proč? – Mělo by to vyniknout, když si uvědomíme, jaký je ten první pán, ke kterému zve Ježíš a který si jako první nárokuje naše celé srdce.

Prvním pánem, o němž Ježíš mluví, je Bůh, náš Otec, skrze něhož je všechno stvořeno, který se stará o každou rostlinu i živočicha, takže smíme obdivovat jejich krásu. O nás lidi se však stará mimořádným způsobem: Volá nás k sobě, aby nám pomohl. Smiřuje nás se sebou jako Spasitel, který přišel v Synu. Podstoupil pro nás mnoho bolesti a nakonec i smrt na kříži, aby pro nás získal život. A slovo jeho Syna, Pána Ježíše Krista k nám i dnes zní a stojí proti všem našim slovům o starostech, které máme. Je to slovo o nebeském ptactvu a polních liliích, které mají o tolik menší možnosti starat se o sebe, a přece jsou krásní a nasycení. I když mají tak prchavou existenci, na rozdíl od člověka, přece Bohu stojí za to starat se o každého z nich.

My si však té nabízené Boží péče a lásky vážíme méně než toho, co nabízí mamon. Ten druhý pán je nám nějak bližší. A není divu! Vždyť jsme se pro něj sami napracovali. Byl to náš pot a naše námaha a odříkání, co nás k mamonu přivedlo, čím jsme si jej získali. Milujeme jej jako sami sebe. Stává se naší součástí. Jakpak by nás pak nechtěl celé pro sebe? Láká nás svůdně: Dopřej si! Udělej si radost! Máš na to! – Tak se jako božstvo staví do role dobroděje, od něhož všechno dobré pochází: živobytí a pak i blahobyt, kontakty a pak prestiž a kariéra, společenské postavení, rodina, zdraví … Postupně všechno. – A kde je místo pro slyšení Božího slova? Aniž by si to křesťan uvědomil, dostane se mu mamon pod kůži tak, že se začne rozhodovat podle jeho pravidel. Až jej začne chovat ve vážnosti jako boha. A právě někteří zbožní lidé, kterým se daří, pokládají mamon za Božího pomocníka. Jak jinak by se do církve dostalo známé úsloví „přičiň se sám a Pán Bůh ti pomůže“? Ale sem tohle úsloví nepatří. Je to obráceně: „Hledejte především Boží království a jeho spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“

Srovnáním dvou pánů v Ježíšově kázání vychází najevo, že služba mamonu nám vlastně nedělá radost, nýbrž starost a trápení. A čím déle v ní jsme a čím víc máme a daří se nám, tím víc máme starostí ale i úzkostí a strachů. Snad si nikdo z nás nemyslí, že bohatí lidé jsou automaticky šťastní a bezstarostní. Právě naopak. Strachu a úzkostí, které si pak draze léčí, mají ti mamonem zabezpečení dost a dost. A jejich pán – mamon, nabízí otupující lék ve stále silnějších prožitcích a větším hromadění věcí, které vlastně k životu již nepotřebují. Ale mají s nimi další starosti: Co když o to zase přijdu? Budu to mít i zítra? Co když mi dojdou síly a zdraví? Jak si poradit se závistí a přetvářkou mezi přáteli kvůli tomu, co mám? Odpočinu si vůbec někdy? A mnoho dalších otázek, které se vynořují a nedávají lidem spát a vzdalují je od Boha.

Ježíšovo slovo nás od toho všeho může osvobodit: „Nemějte starost!“ Bůh nám přišel v Kristu na pomoc. Nebeský Otec ví, co všechno potřebujete. Stará se o vás. Ale nejdřív pomyslete na to, v čem je jeho pomoc největší, nejvýznamnější. Bůh nám v Kristu připravil odpuštění hříchů. Zbavil nás zátěže, abychom mohli žít bez této největší starosti. Obléká nás do šatů, které se hodí pro hostinu v nebeském království – to je ten bílý křestní šat, který symbolizoval novou existenci křesťana. V něm nás Bůh vidí jako své milované děti, které byly osvobozeny ze závislosti na sobě samých. Cele vydané do jeho milujících rukou, které nepřestanou pečovat o to, abychom mu byli stále blízko. Ve světle této zásadní Boží pomoci a osvobození, je pak péče o jídlo, pití a oděv docela drobná, podružná. Když se tak stará o nebeské ptactvo a polní trávu, „neobleče tím spíše vás malověrní?“

Zjevně se to v církvi stále opakuje. Jakmile se tu dobře zabydlíme, přestaneme mít odvahu a ochotu k poutnické existenci, jakou měli první křesťané za samozřejmou. Ale již druhé a třetí generaci napsal evangelista Matouš tuto výtku: „malověrní!“ Přestávali důvěřovat, že Pán je natolik mocný, aby se o ně postaral, když se měli o své statky dělit s potřebnými, když se měli vydat na cesty a nést evangelium národům. A tak slábla dobročinnost a ubývalo misie. To jsou znaky křesťanské malověrnosti. Potácení mezi vírou a nevěrou. Víra pak slábne, až se denními starostmi a pečováním o živobytí vytlačí a vytratí úplně.

Ale nebojme se! Spoléhání na majetek vždy znovu v církvi vyvolalo odpor a obrodná hnutí. Duch svatý stále znovu probouzí víru v Ježíšovo slovo. Znovu si povolává lidi a staví je před rozhodnutí, kterému pánu sloužit. Lidi, kteří vezmou vážně, že to opravdu nejde najednou: sloužit Bohu i mamonu. A Ježíš přinesl i rozuzlení jistého napětí mezi staráním a bezstarostností, které se nám zdá být těžko řešitelné. „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starost o zítřek.“ Smíme být vděčni, že jsme od této starosti osvobozeni. Již dávný žalmista vypozoroval, že je to pravda. Že spravedlivého člověka Bůh nikdy neopustí (Ž 37,25). A říká také, jak vypadá takový spravedlivý, např: „slituje se kdykoli a vypomůže půjčkou“ (v.26). Jen si to představme: Taková odvaha – slitování nad dlužníkem, pomoc půjčkou … A neznamená to konec vlastního zajištění. Neznamená to, že člověk zbankrotuje a přivede rodinu do neštěstí. Zkusme si v tom Novém roce alespoň mezi sebou předávat takové zkušenosti. Mnozí ve sboru a v církvi ji již udělali. Tu zkušenost, že kdo hledá Boží království na prvním místě, tak opravdu neudělá škodu. V dlouhodobém horizontu to je (nebojme se toho slova) nejlepší investice do budoucnosti! Každý zítřek bude mít dost svého trápení, říká Ježíš. Nepřidávejte mu ještě další. Nemusíte. Tu žalmistovu zkušenost můžeme vyjádřit my pod vlivem dnešního úryvku z Ježíšova „kázání na hoře“: Není člověka, který by se, již unaven staráním jen o sebe, spolehl na Boží pomoc a to ostatní mu nebylo přidáno. Tedy: Kdo hledá nejprve království Boží, to ostatní bude následovat, bude mu přidáno. Jediný Ježíš, který se o nás dokonale postaral, nás k tomu může vyzvat a jeho jediného stojí za to poslouchat. „A proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život.“

Modlitba: Pane, děkujeme ti za novou naději, kterou do našich ustaraných dní vléváš. Děkujeme, že ti na nás záleží a staráš se, abychom přede vším ostatním zajištěním měli místo ve tvém království. Amen.

Svou víru vyznáváme slovy apoštolského vyznání:

Věřím v Boha, Otce všemohoucího,

Stvořitele nebe i země.

I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného,

Pána našeho, jenž se počal z Ducha

svatého, narodil se z Marie Panny,

trpěl pod Ponciem Pilátem, byl

ukřižován, umřel a byl pohřben,

sestoupil do pekel, třetího dne vstal

z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po

pravici Boha, Otce všemohoucího,

odkud přijde soudit živé i mrtvé.

Věřím v Ducha svatého, svatou církev

obecnou, společenství svatých,

odpuštění hříchů, vzkříšení

těla a život věčný.