A stane se v onen den:

kořen Jišajův, stojící jako korouhev národů,

ten budou vyhledávat pohané

a jeho odpočinutí bude ve slávě.

Svátek mučedníka Štěpána

První čtení: J 3,12-15; Sk 7,54-60

Písně:Ž 72; 289; 286; 281,4-6

Kázání: Jan Roskovec

1. Stane se v onen den… Ta slova Iz 11, která teď v období adventu a Vánoc postupně pročítáme, jsou obrazem naděje, kterou prorok svému lidu v dosti beznadějné situaci stavěl před oči. A my ta slova čteme proto, že se mohou stát také obrazem naší naděje.

Dnes máme slyšet nejprve, že ta naděje je spojena s výhledem k onomu dni. Ta naděje se soustřeďuje k tomu, že přijde jakýsi zvláštní, jedinečný den, který přinese změnu. Den, který nebude jako všechny ty běžné dny, které jeden za druhým, jako korálky na šňůře, tvoří náš život – a které se jako ty korálky jeden druhému podobají. Dny, o nichž platí to Kazatelovo „nic nového pod sluncem“ (Kaz 1,9). V onen den to bude jiné.

Tomu docela dobře rozumíme. Také vyhlížíme ke zvláštním dnům. Říkáme si: jednou se to změní, zlomí, jednou to bude jiné. Lepší. Ale také nás hned napadne: smíme takovou naději mít? Není nakonec ten skeptický Kazatel spíš prostě realista? Už jsme se přece mnohokrát v těch nadějích zklamali. Ano, prožili jsme už všelijaké zlomy a změny – ale změnilo se něco doopravdy? Jaký to den vlastně prorok očekává? Nastal už? Nezmýlil se prorok? Nebo máme ještě čekat dál?

Teď jsme uprostřed vánočních svátků. Svátky, to jsou vlastně také jakési zvláštní dny, odlišené od těch dní všedních. Odlišené tím, že si při nich připomínáme, že se stalo něco významného, něco, co přineslo změnu. „Tento jest den, který Bůh sám, učinil. On buď všude znám! (…) Po tom dni mnozí toužili, až Bůh v uloženou chvíli již z trůnu svého v nebesích nám Syna poslal pro náš hřích“ – tak jsme to zpívali včera (z písně 291). O vánočních svátcích si připomínáme betlémské narození jako významný, přelomový den, jako den, kdy se narodil Spasitel – tedy ten, kdo lidem přináší pomoc, vysvobození.

Ale je to opravdu onen den, k němuž vyhlížel Izajáš a před ním i po něm mnozí další? Ale co to vlastně Izajáš vyhlížel? Co podle něj měl onen den přinést a změnit?

2. Vykresluje to zvláštním obrazem: kořen Jišajův, stojící jako korouhev národů. Opravdu zvláštní obraz! Korouhev národů – to si umíme představit. Korouhev, to je orientační znamení, které dřív používaly hlavně armády, aby vojáci v bitevní vřavě viděli, kde je jejich jednotka, kterým směrem je veden útok nebo také ústup. Proto je hlavní částí korouhve nějaká, pokud možno dlouhá tyč, na které je nasazen rozlišovací znak, tak aby byl vidět zdaleka a ze všech směrů. Prorok tady však říká, že v onen den bude takovou korouhví – a to hned korouhví národů, tedy orientačním znamením viditelným hodně zdaleka! – kořen Jišajův. Kořen? Kořen je přece všechno jiné než žerď, která se dá vztyčit, kořen je vrostlý do země, takže většinou vůbec není vidět.

Vzpomeneme si, že ten Izajášův nadějný výhled začínal slovy o „proutku z pařezu Jišaj a výhonku z jeho kořenů“ (v. 1). To je obraz velikého překvapení: pařez, to je bývalý strom, strom, který byl pokácen, už na něm nic neroste – a pře­ce, najednou na něm cosi vyraší. Najednou se ukáže, že ty kořeny skryté pod zemí nejsou ještě úplně mrtvé. Že z toho bývalého stromu, bývalého rodu krále Davida, který kdysi dávno vzešel z jeho otce Jíšaje, ještě něco může být. Ten zdánlivě mrtvý strom ještě vydá plody.

To je ten obraz překvapivé naděje, který je však na našem místě velmi zesílen a zesílena je i jeho překvapivost. Kořen – korouhví. To, co bylo skryto pod zemí tak dobře, že už se zdálo, že to snad ani není, že je to mrtvé (což je vlastně totéž), se v onen den má stát korouhví národů, orientačním znamením, po němž se budou ptát lidé ze široka i daleka, pohané, tj. ti, pro které nějaký Jíšaj a jeho syn David nebyl žádným pojmem, pro které nic neznamenal. Ti se najednou mají po tomto kořeni doptávat, má pro ně být znamením, za kterým poběží jako vojáci za korouhví svého oddílu.

Rozumíme už tedy, že prorok si onen den, den, který má přinést zvrat a změnu, představuje jako den velikého odhalení: to, co bylo ukryto kdesi pod zemí a zdálo se být pohřbeno v dávné minulosti a vzdálené krajině, je najed­nou před očima všech, takže se o to zajímají i ti, kdo dříve o něčem takovém neměli ani ponětí.

A vracíme se ke své otázce: co to je za den? Nastal už? Bylo lidem, všem národům, celému světu dáno takové znamení v narození Ježíše Nazaretského kdesi v dočasném útulku v Betlémě?

3. Ano i ne. Podle evangelisty Lukáše řekl Ježíšově matce stařec Simeon, že syn, kterého porodila, je dán „k pádu i povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat (Lk 2,34). A shodou náhod byla v době, kdy byl den připomínky Ježíšova narození stanoven na 25. prosince, už v těsném sousedství tohoto svátku slavena památka smrti prvního křesťanského mučedníka Štěpána, o níž vypráví tentýž evangelista Lukáš ve druhé části svého díla (2. čtení). Při tom už zůstalo, a tak si církev v těsném závěsu za sebou připomíná svátek narození Spasitele a svátek jednoho z prvních svědků tohoto Spasitele, kterého víra, že v Ježíši skutečně přišel onen vyhlížený „výhonek z kořene Jíšajova“ přivedla nikoli na výsluní zájmu z mnoha stran, nýbrž ke smrti.

Mezi těmito dvěma událostmi, mezi Ježíšovým narozením v Betlémě a smrtí Štěpánovou, však stojí ještě smrt samotného Ježíše. Jeho poprava na kříži. To Simeonovo proroctví o „znamení, jemuž se budou vzpírat“ míří především sem. Ježíš, jak zdůrazní apoštol Pavel (ten Saul, který podle Lukáše ještě jako „mládenec“ přihlížel Štěpánovu kamenování), je „ukřižovaný Mesiáš“, lidmi odmítnutý, zavržený Spasitel (1K 1). Tohoto Ježíše však Bůh vzkřísil z mrtvých. To je svědectví, na němž stojí křesťanská víra, také naše víra. A naše naděje. To, že se s Ježíšem po jeho smrti setkali jako s živým, si ti svědkové vyložili jako důsledek a projev Boží moci, především jako potvrzení Ježíšovy cesty, jako potvrzení, že to, co Ježíš říkal a konal, se opravdu dělo z vůle Boží, a že v tom se proto ukazuje, jaká ta Boží vůle je, ano ukazuje se v tom, jaký Bůh je, kdo je. Že Ježíš je znamením, potvrzením Boží lásky a její nepřekonatelné moci. Že jeho kříž je místem, kde to bylo ukázáno nejzřetelněji, že je tak jeho „vyvýšením“, místem, na něž je zdálky a ze všech směrů vidět, kdo je Bůh. Že v tom opuštěném, vysílením umírajícím muži, se ukázala Boží „sláva“, totiž Boží znatelná a mocná přítomnost.

Tak to vyjádřil evangelista Jan (1. čtení) a my můžeme říci, že se na to docela hodí ten obraz Izajášův: korouhev, jíž se stane kořen Jíšajův. Cosi skrytého, ano již mrtvého, se stává orientačním znamením. Cosi, co je jako kořen pevně vrostlé do našeho světa, do jeho dějin. To je také vyjádřeno už v tom prorockém obrazu naděje: Izajáš v něm vyhlíží k Bohu, k Hospodinu, který se vrací k tomu, co již jednou učinil. Nesází si vedle toho pařezu zbylého z Jíšajova rodu nějakou zbrusu novou sazenici, nýbrž dává vyrašit výhonku ze starých kořenů. Zůstává věrný tomu, co Ježíš říkal a konal, a vrací se k tomu, i když to lidé odmítli, křísí mrtvého. A to ovšem znamená: vrací se k těm, kteří jsou tomu pařezu také podobni, v nichž už život, naděje, nová perspektiva nezbývá. Tak vzniká to znamení, které jako korouhev mohou objevit mnozí lidé z mnoha stran, i zdaleka.

4. Takže to je, to byl onen den? Vzkříšení a kříž Ježíše Krista? Tak o tom byli první křesťané přesvědčeni, mezi nimi i Pavel, a začali mluvit o čase, který Ježíšovým příchodem nastal, jako o klíčovém, důležitém „nyní“.

A ovšem: z Ježíšova kříže se skutečně stalo znamení, jež se postupně dostalo i na skutečné korouhve vojenských jednotek. Vypráví se o císaři Konstantinovi, který z křesťanství udělal státní náboženství, že jeho příklon ke křesťanství, donedávna ještě pronásledované víry, byl způsoben jakýmsi mystickým zážitkem, v němž mu bylo zjeveno, že kříž je „znamení, v němž zvítězíš“ – a on skutečně vyhrál bitvu. Tím začaly nakonec velmi neblahé dějiny, v nichž se nejprve zdálo, že kříž se skutečně stal oním vyhlíženým znamením, k němuž postupně přicházely další a další pohanské národy. Avšak většinou to nebylo tak, že k němu přicházely – bylo jim, často i dosti násilným způsobem, vnucováno! A skončilo to tak, jak to prožíváme dnes: to znamení je všude možně, ale většinu lidí vůbec nezajímá. Nějaký kořen Jíšajův je jim úplně ukradený. To proto, že si to znamení přivlastnili lidé a kryli jím svoje vlastní zájmy.

Tady je třeba opět ten Izajášův text číst přesně: nikde v něm není ani náznak toho, že by tu korouhev z kořene Jíšajova měli brát do svých rukou a nějak s ní manipulovat lidé. Tu musí národům před očima vztyčit sám Hospodin – jedině tak může platit, že „pohané“ se sami začnou po kořeni Jíšaj doptávat a pídit. V tomto smyslu musíme na tu otázku, kterou jsme položili na začátku odpovědět, že onen den, který vyhlížel Izajáš, je stále v budoucnu a snad to je až ten den poslední. My tu korouhev, to znamení Boží přítomnosti rozhodně nemáme nikam nosit. Nám sám Ježíš v tomto ohledu svěřil jen modlitební prosbu „posvěť se jméno tvé“. Máme-li se sami o něco snažit, tak abychom Boží jméno „neznesvěcovali mezi všemi národy“ (Ř 2,24).

Ale také: jestliže jsme Ježíši Kristu uvěřili, znamená to, že jsme to znamení v něm objevili. Že jsme tu orientující korouhev už spatřili. A tak smíme být ujištěni o tom, že Hospodin je Bůh, který svoje dílo neopouští, který se vrací k tomu, co zde, v tomto našem světě, v těchto dějinách začal. A dovede to ke svému odpočinutí. Dovede nás ke svému odpočinutí. To je naděje v Ježíši Kristu, k níž nás prorok Izajáš obrací.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, na své cestě za námi, na svém sestupu z nebes do ponížení a smrti nám dáváš vidět věci nebeské, ukazuješ nám Boha samého, jeho lásku a věrnost. V našem světě jsi vyrostl jako oddenek z vyprahlé země, přišel jsi jako muž bolesti, kdekdo se tě zřekl. Ale byly to naše bolesti a nemoci, které jsi na sobě nesl, a tvé jizvy nám přinesly uzdravení. Prosíme, otevírej nám oči, abychom viděli znamení tvé slávy v našem světě a abychom se tebou a k tobě dali vést. Amen.