Iz 11:3-5  Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka. Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost.

Introit: Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy. Neochabne, nezlomí se, doku na zemi soud nevykoná. I ostrovy čekají na jeho zákon. Iz 42,1–4

Písně: 438; děti 631,1.5; 277; 288; VP-409.397; 420

První čtení: Ř 3,21-26

Kázání Joachima Bundschuha, faráře v partnerském sboru v Kelsterbachu

Milý sbore,

máte doma adventní kalendář? Pokud ano, pak asi také denně otvíráte okénko, které odpovídá dnu v kalendáři. A najdete tam třeba čokoládový bonbón – ale existují i kalendáře, které mají za okénky texty nebo obrázky. V každém případě je to vždycky nějaké drobné překvapení.

Dnes už bychom otevřeli 15. okénko, už se kvapem blížíme k vánocům. Já samozřejmě nevím, co jste kdo měli za okénkem svého kalendáře, ale rád bych tento příměr využil a spolu s vámi se podíval za okénko našeho společného německo-českého adventního kalendáře. Je to kalendář trochu zvláštní: nemá jen jedno okénko, za těmi prvními dvířky jsou další a pak ještě další. Musí se jít do hloubky. Když tohle využijeme, poslouží nám k přípravě na jeden z nejdůležitějších svátků naší víry, na vánoce. Pojďme na to.

Když tedy otevřeme to horní okénko pro dnešní den, najdeme tam tři verše z 11. kapitoly knihy proroka Izajáše. Jsou to verše 3–5. Nejprve vám tedy přečtu, co tam stojí a co je prvním adventním překvapením pro dnešní den:

Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka. Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost.

Pravda, je to trochu jiné překvapení, než co bychom čekali za okénkem adventního kalendáře. Žádná vánoční říkanka z reklamy nebo předtištěných vánočních přání. Je to text trochu složitý, nejspíš jste si ho napoprvé nezapamatovali, nerozplývá se na jazyku jako kousek čokolády. Mluví se v něm o někom, kdo tu ještě není – kdo teprve přijde. A o tom, co tento člověk udělá. To se dá z těch pár řádků vyčíst. Abychom to zjistili, musíme v tom okénku otevřít další dvířka, a tak odkrýt další, druhou vrstvu.

Najdeme tam obrázky, takové momentky. Působivé, rád bych vám je přiblížil: jsou na nich roz­hněvaní lidé, chystají se demonstrovat. Od plic vykřikují protestní hesla. Tak jako v Chile, v Bolívii, ve Francii nebo také v Madridu. Hlasitě se zasazují o spravedlnost. A je tady zároveň poznat, co je to za člověka, o němž je řeč v našem textu: je to někdo, komu jde o spravedlnost.

Lidé z těch pohnutých obrazů, které jsem právě začal líčit, demonstrují proti vykořisťování, proti nespravedlnosti, proti falšování voleb, proti tomu, aby byl svět dál drancován a přehříván. Chtějí svět lepší, spravedlivější. Chtějí dobrou budoucnost pro své děti a vnuky. Chtějí i pro sebe svět, na němž by stálo za to žít. Jsou to lidé, kteří slovo spravedlnost stojící za naším dnešním adventním okénkem, berou vážně. Kteří se nespokojují s tím, co mají. Jsou to lidé, kteří něco chtějí změnit – tu nespravedlnost, ve které žijí.

Ti lidé v Chile, v Bolívii, ve Francii nebo kdekoli, kde se pro takové cíle demonstruje, nejsou první a pravděpodobně nebudou ani poslední. Jejich předkové dělali francouzskou revoluci, ve jménu ruské revoluce svrhli z trůnu cara, nebo jako zde v Česku či na Slovensku odstranili socialistický systém. To všechno ve snaze o větší spravedlnost.

Jsou to tedy ti, o kterých mluví náš adventní text? Jsou to ti, kteří tu jsou očekáváni? V každém případě všichni tito lidé později prožili něco, co prožívá každý z nás: že se spravedlností je to těžké. Je to něco, co závisí na úhlu pohledu; často záleží na tom, jak, odkud na věci pohlížíme.

Jako příklad si třeba představte rodinu, ve které rodiče těžce pracují, postaví dům a šetří, aby se jejich děti jednou měly lépe než oni sami. Když zemřou, jejich děti podědí všechno, co rodiče měli. To se zdá být jen spravedlivé. Ale vedle bydlí rodina, kde rodiče peníze rozházejí, dům dají do zástavy, a tak svým dětem na konci svého života předají jen dluhy. A teď: je spravedlivé, že jedni zdědí tolik a ti druzí nic než dluhy? Vždyť žádné dítě nemůže za své rodiče, nikdo si své rodiče nevybírá. Kde je tu jaká spravedlnost?

Ono to není tak jednoduché chtít být spravedlivý. A proto nejedna revoluce, která začínala ideály, nakonec postupně ztroskotala: i ta velká komunistická revoluce, která přišla proto, aby zavedla rovnost a spravedlnost, nakonec přerostla do diktatury, v níž rozhodně rovnost a spravedlnost nevládly – to ti starší z vás jistě vědí lépe než já.

Zdá se tedy, že ti, které jsme zahlédli na obrázcích z adventního kalendáře, přece jen nejsou těmi, o nichž mluví biblický text – ačkoli něco z toho, na čem v tom biblickém poselství záleží, pochopili.

A tak v tom našem zvláštním adventním kalendáři musíme postoupit ještě dál a odkrýt třetí vrstvu. Je jich tam skutečně víc. Za tou první rovinou textu se skrývá druhá rovina obrazu. Ty jsme si už prohlédli. Pod nimi je však ještě třetí rovina: v ní jde o samotný smysl. Tam se teď pokusíme podívat, co nám chce náš text a ty působivé obrazy povědět.

Je zřetelné, že ta postava, o které se tu v knize Izajášově mluví, není „z tohoto světa“, ačkoli to není žádný mimozemšťan. Ví, jak my lidé na tom jsme, neboť se o něm říká, že jeho spravedlnost se neřídí podle toho, co je vidět nebo co je slyšet. Taková je naše člověčí spravedlnost. Ta je odkázána na to, co je vidět a slyšet – jen na základě toho se my můžeme snažit o co možná spravedlivý úsudek.

Ten, o kterém je tu řeč, však vidí hlouběji. On zná celou pravdu. Zná skutečné souvislosti. Dobře zná náš svět i nás samotné – nejspíš lépe než se známe my sami. Taková osoba musí přijít zvnějšku. Protože jen ten, kdo přijde zvenku, bude mít opravdu přehled a nebude zapleten do všech těch nespravedlností našeho světa.

Jaký ten očekávaný „někdo“ má být, naznačuje první verš našeho textu: bázní Hospodinovou bude prodchnut. Je to tedy někdo, kdo bude zcela a úplně naplněn Bohem. To naznačuje to prodchnut: dýchá v bázni Boží, je zcela naplněn tímto Božím dechem. Ten, kdo má přinést skutečnou spravedlnost, musí být Duchem Božím prodchnutý. Proto Izajáš ohlašoval kohosi Bohem prodchnutého. Toho, v němž se nám přiblíží Bůh. A který se proto také stará o Boží spravedlnost.

Co to je ta Boží spravedlnost, je tu také oznámeno: bude soudit nuzné spravedlivě, o pokor­ných v zemi bude rozhodovat podle práva. Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka.

Je tedy ohlašován vládce, který udělá pořádek a umí udeřit, rázně zakročit – tedy vládce, který nastolí pořádek a spravedlnost v zásadě zbraněmi světa. Tak bylo Izajášovo zaslíbení po staletí čteno a mnozí mu tak rozumějí dodnes.

Avšak do našeho adventního kalendáře se dostalo jen proto, že před téměř 2000 lety tu byli lidé, kteří najednou toto proroctví uviděli v jiném světle. Ve světle toho, jehož narození si brzy budeme připomínat. Ve světle toho dítěte v jeslích. V něm někteří Židé v prvním století náhle spatřili toho „Spravedlivého prodchnutého Božím Duchem“

A tehdy také začali spravedlnost Boží chápat jinak než do té doby. To je hlavní překvapení v našem dnešním adventním kalendáři – že ten, o kterém Izajáš prorokoval, je jiný, než se očeká­valo. Neboť v tomto dítěti nepřichází vládce, nikdo kdo by se postaral o spravedlnost tak, že udělá pořádek a když je potřeba, rázně zasáhne. Přichází ten, jenž se věnuje lidem, kteří sami rázně zasahovali. Ten, jenž se věnuje lidem, kteří nejsou spravedliví, kteří druhým dávají za uši – krátce: ten, který se věnuje svévolníkům.

Ne že by jim přitakával a pobízel je: „Jen tak dál!“ Nýbrž tak, že jim – že nám – říká, že se můžeme změnit. Že se můžeme obrátit – k Bohu, který nás miluje. To je poselství toho dítěte, když se stalo mužem: radostné poselství, že Bůh není spravedlivý mstitel, nýbrž Bůh, který lidi miluje. Neboť spravedlnost Boží spočívá ve velikém milosrdenství.

V tom, že Bůh nepřestává lidi volat. Volá lidi, kteří jsou nespravedliví a slabí. V tom, že Bůh nepřestává lidem odpouštět. Bůh o nás nepřestává usilovat. Usiluje o to, abychom se ve víře spolehli na to, že on je takový, jak nám ho ukázal Ježíš Kristus: dobrý a milosrdný a právě v tom spravedlivý. Jde o totéž, co se snažil apoštol Pavel vyložit lidem v Římě, když jim psal o ospra­vedl­ňující milosti Boží.

Když teď zase zavřeme to nejvnitřnější okénko našeho adventního kalendáře a podíváme se na ty obrázky za prostředními dvířky, pak samozřejmě pořád ještě uvidíme ty nahněvané lidi, kteří se zasazují o spravedlnost. Jsou to lidé, kteří jsou v právu a nechtějí se smířit s nespravedlností na světě. A to je dobře. Smíme si z nich brát příklad.

Zároveň však můžeme na těchto obrázcích také rozpoznat, že i tito lidé – tak jako my všichni – žijí ze spravedlnosti Boží: z milosrdenství. Z toho, že jim je odpuštěno, a proto i oni jsou – stejně jako my všichni – zváni ke vzájemnému odpuštění. Pokud na to zapomenou – pokud my na to zapomeneme – nebude na zemi žádná spravedlnost. Ani ta pozemská se všemi svými chybami a nespravedlnostmi. Pak by tu bylo jen další násilí a nový útlak.

Zavřeme teď také ta prostřední, druhá dvířka v okénku našeho adventního kalendáře a podívejme se na to, co se nám ukázalo, když jsme otevřeli dvířka první: Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka. Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost.

Když teď nad těmito slovy uvažujeme ve světle vánočních svátků a vztáhneme je na to dítě v jeslích, smíme se ujistit, že žijeme z Božího milosrdenství. A že s vědomím, že jsme odkázáni na odpuštění a milost, se máme snažit pečovat zde na zemi o co možná spravedlivé poměry.

Na adventním kalendáři je pěkné, že okénko, které jsme jednou otevřeli, už tak zůstane. To znamená, že toto slovo z knihy proroka Izajáše, toto volání po spravedlnosti, nás bude dál provázet celým adventem. Abychom se nepřestali zasazovat o pozemskou spravedlnost a spoléhali se na spravedlnost Boží, která se s námi setkává v Ježíši Kristu. Amen.