„I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce.“ Izajáš 11,1

Introit: Toto praví Hospodin zástupů: Hle, přijde muž jménem Výhonek, vyraší odspodu; ten zbuduje Hospodinův chrám. Ano on zbuduje chrám Hospodinův a bude obdařen velebností. Bude sedět na svém trůnu a vládnout a bude na svém trůnu knězem; mezi obojím bude pokojná shoda. (Za 6,12n)

Písně: 273,1-3; děti 631,1.5; 366; 265,1-3; VP-398; 273,4

První čtení: Jer 33,10-16

Milí bratři a sestry,

„I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce.“ To je naděje! Nadějeplné zaslíbení přinesené do situace velmi neutěšené. Izrael byl už dlouho ohrožován a deptán asyrskými vojsky. Patří se však říct, že ten úpadek a neštěstí Izraele nebylo náhodou. O Asyrii prorok mluví jako o metle, nebo holi, kterou Hospodin bije zpronevěřilý národ. Je to trest po dlouhé době napomínání a trpělivosti s hříchy lidu. Hospodin však již nebude snášet lidskou nespravedlnost a svévoli, která nebere konce. Boží dílo v zemi je v troskách. Všechna naděje je pohřbena. Nikde světlo, ani záblesk!

A tu najednou překvapivé slovo: „Ale, vzejde proutek…!“, volá na ně Izajáš. Co to bude? Proutkem se také dá trestat… Někteří si však začnou vzpomínat. „Kořen Jišajův“? To přece ukazuje k otci krále Davida. Toho krále vybraného podle Hospodinova srdce. A to nebyl mstitel, nýbrž král, který se dovedl kvůli Hospodinu i pokořit a činit pokání.

Ale vy byste mohli říct: Proč nás ta dávná historie staletí před naším letopočtem má zajímat? Dávno a ještě k tomu daleko, někde v Palestině. Dnes odtamtud chodí zprávy podobně neutěšené. A právě proto! Proto, že se situace podobá jedna druhé a v národech se střídá útlak a bezpráví s maličkým nebo větším pooddechnutím, tak potřebujeme tuto naději slyšet a opakovat si. Protože v církvi a s církví to vypadá dnes podobně: Jsou místa ve světě, kde je těžce pronásledována a vyhlazována totalitní mocí, často spojenou s náboženstvím. A u nás? Nepodobá se již na mnoha místech církev tomu obrazu, který pro poslední časy předpověděl Ježíš?: „Tehdy mnozí odpadnou a navzájem se budou zrazovat a jedni druhé nenávidět; povstanou lživí proroci a mnohé svedou, a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých.“ („Mt 24,10–12) To se však mělo dít pod vlivem velkého pronásledování a příkoří. Dnes u nás církev nikdo nepronásleduje. Mohla by růst a nést ovoce. A přece jí to tu nesvědčí. Leckteré sbory a farnosti jsou víc než kvetoucí zahradě podobné usychajícímu pahýlu, pařezu. A my to cítíme na sobě – zvláště jak stárneme, tak chápeme, že odumírání organismu je věc nezadržitelná. A tak tuto zkušenost někdy přenášíme i do církve. Všelijaké strachy o její existenci v době samofinancování nás deptají víc než komunistická moc kdysi. Ne že bychom nemohli nic dělat. Ono to spíš vypadá, že nevíme, kam dřív skočit. Stále se něco děje. Jdeme z jednoho do druhého. Ale kolik naděje v těch aktivitách je? Kolik lidí to potěší? A tak vyhlížíme něco lepšího, co by to mohlo změnit. I když je ve světě temno, ve víře vyhlížíme svítání, světlo. To jsme ještě nepřestali a docela nezapomněli. Ještě je nám to povědomé. Stačí otevřít proroctví Izajášovo: „I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce.“

To tedy děláme i dnes na samém začátku adventní doby. Například ten způsob prorokova vidění nám může být inspirací: Prorok se nenechá strhnout k většinovému vidění situace. K obecnému nadávání na poměry. Ke škarohlídství, že nic už nemá cenu, protože chátrání a zánik všech dosavadních solidních hodnot je neodvratné. Ohlašuje, co vidí on – a to je zázrak! Tam kde fyzickýma očima vidíme jen trouchnivějící pařez, beznaděj a zoufalství, hřích a jeho smrtelné následky, Izajáš ve víře vidí něco docela jiného. „Ale, vzejde proutek…!“ A ohlašuje Hospodinovo slovo, které je a vždycky bylo životadárné; nadějeplné zaslíbení.

Že se takovému poslu všichni vysmějí? A volají na něj: Buď přece realista! Co by dnes z dávno překonaných slov staré Bible mohlo vzejít? Copak o trouchnivé dřevo církve se může moderní člověk opřít? A baví to vůbec někoho? Raději jdi a zasaď něco nového. Něco, co strhne davy! Za čím půjdou masy! – Ale na to nedbejme.

Sledujme Izajáše, který se věrně drží Božího zaslíbení. Trvá na tom, že Hospodin je věrný a ještě nikdy svůj lid neopustil. Ano, i v tom trestání je nám nablízku svou láskou. Otec, který s láskou vychovává i pomocí oné metly v podobě Asyřanů. Nebo někoho jiného. Ale pozor! Teď ohlašuji: „Vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce.“ Zde prorok navazuje na Boží slib v době beznaděje a bezradnosti. Z rodokmenu, který je už jako osekaný, neplodný, pařez k ničemu, snad jej už odepsali, už od něj nic nečekají – z něho vyjde proutek, výhonek. Není mrtev a vyřízen, i když mnozí synové tolik selhali a hřešili. I když i na něj dolehl soud, zbyl z něho jen pařez, bez kmenu, bez ratolestí, bez života. Nepřátelé se posmívají nad jeho zkázou. A mnozí věrní jsou otřeseni, že Pán Bůh dopustil takovou zkázu i na rod Davidův. Ale z pařezu Jišajova vyjde proutek. Ne proto, aby byla zachována davidovská dynastie, ale proto, že Hospodin je věrný. Své zaslíbení plní a splní. Své slovo nebere zpět. Jeho věrnost se prosadí, obstojí. Ani tam, kde nepřítel triumfuje, není Boží dílo zatlačeno na slepou kolej. Boží milost není vyprázdněna. Proto se lze na ni spolehnout.

Onen zaslíbený proutek a výhonek nebude jen nějaký Davidův syn, narozený jen proto, aby rod nevymřel. Nebude to jen další – třeba na chvíli slavná – epizoda v dějinách Izraele. Ne. On poroste a vyroste až ve strom, který ponese ovoce. (Ez 17,23)

Co to znamená? – Sám obraz stromu o tom vypovídá. Nebude tu pro sebe. Ovoce přece je neseno někomu jinému, k jeho užitku. A je schopen je nést jen ten, který je živý, silný, životadárný. Takový potenciál má ten výhonek, nová ratolest teprve rašící na starém pařezu. Ale Izajáš již to vidí! Ten proutek je poslušný svému životadárci – Hospodinu. Až vyroste, jeho ovoce bude milé především Bohu samému. Výhonek bude činit Boží vůli. Izajáš to poví později také takto: „Zdárně vykoná, k čemu byl poslán a čím byl pověřen.“ (Iz 55,11) Nebude přitom myslet na sebe, ale na Hospodina. Bude to k jeho slávě. A bude poslušný v celém svém poslání: z jeho ovoce budou mít užitek také lidé. Vyroste ve strom – a tu si vzpomeňme na nedávné podobenství o maličkém hořčičném semínku, z něhož byl nakonec strom, který poskytoval ochranu a bezpečí mnoha tvorům. Stejně i zde, kdo se k tomu stromu uchýlí, najde útočiště.

A ještě něco: Obraz stromu, který poskytuje ochranu a bezpečí, je v Písmu obrazem královské vlády. Onen zaslíbený výhonek z rodu Davidova bude kralovat a v jeho království bude útočiště a ochrana. On bude za lid i bojovat, aby je ochránil. Bude za ně i trpět, aby je zachránil. Zemře za ně, aby je vykoupil a k životu přivedl a shromažďoval. Nebude myslet na sebe, ale na lid. Nebude žít pro sebe, ale pro lid a pro Hospodina. Celé jeho dílo je zaměřeno na lidi, na jejich prospěch, blaho, život. Takové přinese ovoce: Bohu a lidem. Bude konat, vykoná a dokoná Boží dílo.

A proto nezůstane osamocen. Kolem něho jako kolem životadárného centra se shromáždí nový lid, který se k němu přimkne jako ratolest ke kmenu. A on, ten Výhonek je bude pást, střežit, chránit a vodit. Vychovávat, tak aby byli v tomto světě viditelnou nadějí.

A to se stalo. To nelze popřít. Tím Výhonkem, který vzešel v temnotách dějin, a vyrostl v mocný životadárný strom, byl a je Ježíš Nazaretský, ten ukřižovaný i vzkříšený Pán! Jeho nový lid, církev – pokud nezapřela a věrně nesla světlo evangelia – se v dějinách mnohokrát stala místem naděje všem, kteří už žádnou naději neměli.

A my to Izajášovo volání k naději smíme slyšet i dnes. „I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce.“ Hospodinova zaslíbení nikdy nevyšla naprázdno. Bůh plní své slovo i navzdory lidskému zapomínání nebo i navzdory nevěře. Zaslíbení starému Izraeli se rozrostlo do šíře celého lidstva. K životu pro všechny. Začíná advent – doba naděje. Spasitel je blízko. Přichází, aby nad námi kraloval a naučil nás žít.

Modlitba s vyznáním vin:

Náš Pane a Bože, generace před námi vyhlížely tvůj nový příchod. Také my tě vyhlížíme. Přiznáváme však, že také s obavami, ne vždy soustředěni na tebe. Náš hřích nás hned ochromuje, hned zase vede k falešnému sebevědomí. Nevíme si rady. Proto ti nyní děkujeme za evangelium, žes nás ujistil svou věrnou láskou a prosíme tě o odpuštění našich vin. Svatý Bože, odstraň všechno, co nás od tebe odděluje – všechnu pýchu a nevěru přikryj svým slitováním. Vždyť tvá oběť na kříži má tu moc, všechno i s námi učinit nové, tobě přijatelné a milé. Vyslyš naši prosbu:

Pane, smiluj se nad námi! – opakujme.

I vůči svým bližním máme obtížené svědomí. Před bratry a sestrami nyní vyznáváme, že naše láska i ochota sloužit, pravdivost i pokora nám chyběly, když byly potřeba. Prosíme o odpuštění, jestli jsme někomu ublížili, zklamali, …

Kriste, smiluj se nad námi! – opakujme.

Slovo milosti: Dobrořeč, duše má Hospodinu a nezapomínej na žádná jeho dobrodiní. On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje, vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním. Dobrořeč, duše má Hospodinu! (Ž 103)

Vyznání víry: Věřím v Boha Otce …