Mt 20:1-16 Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici.  Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici.  Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu,  a řekl jim: Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé.  Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak. Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: Co tu stojíte celý den nečinně? Odpovědí mu: Nikdo nás nenajal. On jim řekne: Jděte i vy na mou vinici.  Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním! Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár. Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři:Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro! On však odpověděl jednomu z nich: Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den?  Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě;  nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý? Tak budou poslední první a první poslední.

Introit: Nakloň, Pane, ucha svého a slyš, otevři oči své a viz; ne pro spravedlivé své činy ti předkládáme prosby o smilování, ale pro tvou velikou dobrotu. (Daniel 9, 18)

Písně: 183; 694 ref., 368; 146; 195

První čtení: 5. Moj 9,1-6

Milí bratři a sestry,

je to podivné podobenství. Příběh ze života – a zase ne ze života … Napřed se vyprávění rozvíjí docela pravděpodobně: V čas pilných prací před obdobím dešťů najímali hospodáři příležitostné dělníky. Na tržišti čekali ti, kteří se nabízeli k práci. A při tehdejší značné nezaměstnanosti v Judsku nebo v Galileji, o které nás prameny informují, bylo docela dobře možné, že tam v kteroukoli denní dobu zaháleli lidé, o něž pro ten den nikdo neprojevil zájem. Jestliže tlak času byl velký, mohlo hospodáři stát za to, i jen na část pracovní doby, někoho najmout. Až potud všechno může být obraz denního života.

Ale potom je večer, čas denní výplaty. A tu začne všechno probíhat naprosto nepravděpodobně: Nejdříve přijdou na řadu poslední. A k svému úžasu dostanou mzdu, jako by dělali od rána. To se rozumí, že jsou nadšeni dobrotou hospodáře. I ti další jsou spokojeni; pracovali sice déle, ale stejně dostali víc, než čekali. Když však dojde na ty, kdo pracovali od rána, nespokojenost propukne: nedostanou ani o haléř víc než ostatní. To je přece nespravedlivé! Stejná mzda za nestejnou práci? Jak s tím mohou být srozuměni? Člověk tak těžko snáší, není-li po zásluze oceněn! „Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!“ – Skutečně, kdyby někdo takhle odměňoval, brzo bude na mizině. Vynakládat peníze za práci neodvedenou? A navíc takovým jednáním rozvrátí pracovní morálku. Kdo mu zítra přijde do práce už ráno, když může mzdu dostat za pouhou podvečerní hodinu? Musíme přiznat: Ten nespokojenec nám mluví ze srdce. Máme své zkušenosti, kam vede nezasloužené rovnostářství!

Ale Bůh tak jedná – to je překvapení, které nám chce Ježíš oznámit. Předně je naprosto svrchovaný a do své věci si od nás mluvit nedá: „Nemohu si ve svém udělat, co chci?“ Ale ta jeho svrchovanost se neprojeví ve svévoli a bezpráví, nýbrž naopak ve veliké bezpodmínečné lásce. „Já chci tomu poslednímu dát zrovna tak, jako tobě.“ Bůh svobodně, nezaslouženě obdarovává.“

A my máme námitky: tohle se příčí našemu smyslu pro spravedlnost. Přiměřenost výkonu a odměny je přece základním principem práva. Ne nadarmo se spravedlnost odedávna znázorňuje vahami: na jedné misce lidský čin, na druhé odplata. Za špatný čin trest, za dobrý odměna. Ale ty misky musí být v rovnováze! Trest i odměna mají být úměrné tomu, jak se člověk zachoval. Když to tak na světě nechodí, jsme dotčeni a pobouřeni: pak tedy nevládne spravedlnost! A v Boha skládáme naději, že on se zasadí o obnovení práva: lidské bezpráví vyrovná svým soudem. Potrestá ty, kdo na světě znásilnili spravedlnost. Vynahradí křivdy těm, kdo se na světě práva nedovolali. Kdo jiný než on by měl dodržovat přiměřenost viny a trestu, zásluhy a odměny? Jinak přece nastane naprostá demoralizace, mezi dobrem a zlem nebude už žádného rozdílu, každý si bude bezohledně dělat, co mu vyhovuje!

Toto byla skutečně starost zákoníků. Je dochováno rabínské podobenství, v němž jako by autor opravoval Ježíše. Šlo o kázání na pohřbu předčasně zemřelého, nadějného rabína. A kazatel vypráví: Hospodář najal na svou vinici dělníky. Když se po dvou hodinách přišel podívat, jak pracují, všiml si jednoho, který dovedností i pílí předčil všechny ostatní. Odvedl ho od práce a po celý zbytek dne se s ním procházel a rozmlouval s ním. Když večer došlo k výplatě, dostal i tento dělník stejně jako ostatní. Druzí se bouřili a namítali: Vždyť dělal jenom dvě hodiny! Ale hospodář odpověděl: On za ty dvě hodiny udělal víc, než vy za celý den. – Zde máte jako na dlani celý rozdíl ve zbožnosti zákoníků a Ježíšově. Celá zákonická zbožnost spočívá na předpokladu spravedlivé odměny a trestu. Ježíšovo podobenství je provokací proti zákonické zbožnosti.

Ale také proti naší zbožnosti! Jak my v duchu rádi srovnáváme s jinými, liknavějšími, méně pořádnými, horšími – rozumí se, že vždycky takové najdeme! Nikdo z nás netvrdí, že je bez chyby, že v ničem neklopýtl; ale na dně našeho srdce vězí nevyhladitelný pocit: Bůh přece musí přihlédnout k tomu, že ve srovnání s jinými jsme byli přece jen zbožnější a slušnější.

A zatím je evangelium něco jiného: dobrá zpráva, že Ježíš Kristus přináší zákon lásky na místo zákona práva. Zákon práva je založen na rovnováze směny: něco za něco. Evangelium je zpráva, že Bůh miluje bezdůvodně. Jak smutno je v životě bez tohoto radostného poselství! Jestliže i Bůh k nám přistupuje v podnikatelské mentalitě – odměna a výkon – co bude s těmi, kdo svůj život nezvládli, ztroskotali v něm, prostě jim to nevyšlo? Co bude s nenadanými, nevybavenými, narušenými, postiženými? Co s celníky, nevěstkami a hříšníky? A co bude s námi – jsme si tak jisti, že svou spravedlností a věrností před Bohem obstojíme?

Soběstačná pýcha chce i s Bohem účtovat „má dáti – dal“. Toto jsme vykonali, toto nám zaplať – a nic si nejsme dlužni. Ale kdo se chce s Bohem takto vyrovnat, nikdy nepozná, co je to láska. Jasnozřivě Pán Ježíš odhaluje bezbožnost této zbožnosti: kdo si takhle chce zachovat před Bohem pocit práva – vyhne se jeho lásce: nepocítí svou závislost na něm. Neprobudí se k oddanosti. Neuteče se k Bohu jako dítě do matčiny náruče. Dělá z Boha jen mzdového účetního, který nemá jinou povinnost, než všechno řádně spočítat. Jak smutný je to postoj!

Ale „poslední budou první a první budou poslední.“ Všechno je naopak, všechny naše představy o zásluze a odměně, vině a trestu, jsou rozvráceny. To je pravé evangelium o Boží lásce k nám; která neoceňuje – která miluje i slabého, ztroskotaného a chatrného. Evangelium je zpráva o zázraku, který se stal: o tom, že Bůh se slitoval.

Modlitba: Pane Bože, nebeský Otče, takoví, jací jsme, nemůžeme před tebou obstát. Prosíme tě, vlož svého svatého Ducha do našich srdcí, aby je proměnil a my přijali tvou milost. Pro Pána Ježíše Krista, který s tebou i s Duchem svatým je živ a kraluje na věky věků. Amen.