Mt 18:21 – 19:1  Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát? Ježíš mu odpověděl: Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.    S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků.  Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který mu byl dlužen mnoho tisíc hřiven.  Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu.  Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: Měj se mnou strpení, a všecko ti vrátím!  Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil.  Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel ‚Zaplať mi, co jsi dlužen!  Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!  On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh.  Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo.  Tu ho pán zavolal a řekl mu: Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil;  neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?  A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. –  Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.

Připomenutí Dne reformace, bohoslužby se slavením večeře Páně

Introit: Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená. Proto se bát nebudeme, byť se převrátila země a základy hor se pohnuly v srdci moří. (Ž 46,2n)

Písně: Ž 46; 635; Ž 143,1-2. VP-682 + 308; 477,1.5.6

První čtení: Žalm 32

Milí bratři a sestry,

druhá část podobenství; to je asi to, co známe nejlépe. To je náš svět a popis, jak se v něm žije. Souhlasili byste, že ten člověk, který tvrdě vymáhal dluh na svém kolegovi, jednal běžným způsobem? Ano, tak je to ve světě zvykem. Dluhy se mají platit. Dluhy se vymáhají, když se nesplácejí. Co je na tom divného? Částka, kterou ten člověk dlužil – 100 denárů – byla srovnatelná s rodinnými úsporami za jeden rok. Něco představitelného. Něco vymahatelného. Je možné, že by to ten věřitel jednoho dne opravdu dostal zpátky.

Jenomže ona je tu i první část podobenství a závěr. A kdo to slyší v jednom celku, nemůže už říkat, že to, co je běžné ve světě, je jediná možnost vyřešení dluhů. A že to platí i v Božím království. Podle toho, jak Ježíš podobenství vyprávěl, je zřejmé, že jeho dvě části spolu souvisí. A my je tak máme vidět. První případ ovlivňuje ten druhý. I když by se mohlo zdát, že jde o dva různé světy. Srovnejme je vedle sebe.

1. První královský služebník zpronevěřil svému pánovi nepředstavitelný obnos peněz. Přímo pohádkovou sumu; víc než rozpočet jednoho státu. Možná vám to připadá nemožné. Ale tak se to mezi lidmi povídá. Však velcí zloději existují. Ovšem takové peníze nemohl nikdy vrátit. Zbytek života by mu nestačil, aby je sehnal. – Zatímco ten druhý služebník svému kolegovi dlužil sto denárů. Už jsme řekli, že tohle byla suma představitelná. A vymahatelná. To je první srovnání.

2. První služebník měl být potrestán, ale velmi prosil svého pána: „Měj se mnou strpení a všecko ti vrátím! – Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil.“ A tento služebník se však záhy ocitnul sám v roli věřitele. Ještě své nečekané osvobození musí mít v paměti. Pochopitelně. Taková věc se nedá zapomenout. Ale on se chová, jako by zapomněl. Jako by to veliké odpuštění na něho nemělo vůbec žádný vliv. „Sotva vyšel … chytil svého spoluslužebníka za krk a křičel: zaplať mi, co jsi dlužen!“ A i když ten člověk padl na zem a prosil úplně stejně jako ten první před chvílí: „Měj se mnou strpení a zaplatím ti to!“ – on se neustrnul, on nechtěl odpustit. Ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. Druhé srovnání.

Dva světy. Dva rozdíly. Král daroval člověku odpuštění ve vrchovaté míře a ono se na něm nijak neprojevilo. Nepředal je dál, když sám byl v roli věřitele vůči svému spoluslužebníkovi. Ty dva světy se neprotnuly. Služebník se nenechal inspirovat rozhodnutím svého pána. Byl tak nedovtipný? To si lze těžko představit. Byl tak tvrdý. Vůbec ho nenapadlo, že by jednání krále měl napodobit a opakovat nyní on. Že by odpuštění velikého dluhu mělo mít vliv na to, že on sám teď bude odpouštět.

Co se tedy stalo? Co taková tvrdost přinesla? – Nejprve zármutek spoluslužebníků, kteří to vše viděli a srovnávali ty dva případy. A pak se se svou lítostí svěřili svému Pánu. A pán jednal. Jak? Nechal se inspirovat tím, jak jednal služebník, kterému tak mnoho odpustil. Zavolal si ho zpátky a své odpuštění vzal zpátky. „Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou? A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh.“ – Dluh nezaplatitelný. To byl konec. Odpuštění, které se nerozdává dál, je vzato zpátky.

Něco nám ta provázanost připomíná? – „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ To je modlitba Páně, kterou Ježíš své učedníky naučil. Jde o totéž. Slovo dluh a vina je tam totiž v původním jazyce stejné. „… jako i my odpouštíme našim dlužníkům.“ Chápeme, že nejde jen o peníze. Jsou i jiné dluhy, které na sebe nabalíme před Bohem. A různé dluhy, které mají ti, s nimiž denně žijeme, vůči nám.

Jenomže my tyto dvě prosby také často oddělujeme. Také jsou to pro nás dva světy, které nijak nesouvisejí. Modlíme se sice ta slova modlitby Páně. Prosíme pro sebe: „odpusť mi!“ Chodíme do kostela, zpíváme a vyznáváme viny. Ale přijde nám na mysl, že to souvisí také se situací venku, až potkáme bratra nebo sestru, kteří prosí o odpuštění nás? Nevymluvíme se z toho? Nezadržíme odpuštění pro ně, zatímco pro sebe jsme je samozřejmě přijali? – Je to tím, že od Hospodina čekáme odpuštění tak jako tak? Vždyť co by si na nás vzal? Stejně mu nemůžeme splatit, co dlužíme. Nebo snad můžeme? Svou věrnost a oddanost? Svou vděčnost? Úctu? Poslušnost? Na to všechno On od nás má právo. Dluh vůči Bohu člověk však zlikvidovat neumí. – Ale Bůh vůči nám to umí. To víme. Lze to však brát i lehkomyslně, už jsem to tak slyšela: že to je vlastně Boží profese odpouštět nám hříšníkům, nám dlužníkům. Tak co by Bůh z toho měl, kdyby nás nakonec zatratil? – Nemyslíme si to potají také?

V tom se však mýlí každý služebník, který si jako ten první z podobenství myslí, že jeho pán si ty dva případy nepropojí. Že jemu to bude jedno, jak se ten omilostněný bude chovat ke svému spoluslužebníkovi. – Ale i ten patří pánu! Stejně jako onen první. I vůči němu mělo být rozhodnuto milosrdně. Když se to však nestalo, pán změnil své rozhodnutí. A nyní zavrhnul a zatratil nemilosrdného služebníka. Copak se tomu lze divit?

„Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“ To řekl Ježíš jako vysvětlení ke svému podobenství.

Tak je to s královstvím nebeským. Jako to bylo v podobenství. Odpouštět, odpouštět, odpouštět … To je náš program, pokud jsme sami přijali odpuštění. Vzpomeňme, chápali jsme zármutek těch spoluslužebníků z podobenství, když viděli, jak ten, kterému byl zachráněn život, vzápětí tvrdě vymáhal daleko menší částku na kolegovi? Jak nevyslyšel jeho úpěnlivé prosby o strpení a nemilosrdně mu život zničil? – Jak to, že nechápeme, jaká jediná podmínka je stanovena od nebeského Otce pro to, abychom mohli vejít do jeho království?

Milosrdenství nebo jinak řečeno – odpuštění. Jediná nenahraditelná věc, kterou od nás Bůh chce. Nežádá dokonalost. Nežádá hrdinské činy. Dokonce nás přijímá ušpiněné dluhy a hříchy vůči němu. Pro to, abychom byli my očištěni, poslal svého Syna Ježíše. Na počátku, dříve než kdokoli z lidí mohl něčím přispět, Pán zajistil Boží odpuštění pro každého dlužníka. Pro každého člověka, neboť nikdo není bez hříchu, ani jediný. Svým učedníkům to zvěstoval před svou smrtí, když s nimi byl u stolu a dával jim pít ze svého kalicha se slovy: „Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.“ (26,28). Každý jednotlivec je tu díky této milosti, která plyne od Ježíšova kříže. Nejprve bylo odpuštěno mně. Z toho žiji. Tato zkušenost spojuje lidi v církvi, činí z nich bratry a sestry, sbor omilostněných hříšníků kolem jeho stolu.

Toto evangelium po dlouhé době znovu objevila reformace v osobě Lutherově. Martin Luther si na začátku se strachem kladl otázku: „Jak obstojím před Bohem?“ Já, jako hříšník a dlužník? A nacházel jen bolestnou odpověď: Ať dělám, co dělám, neobstojím. Nemám šanci. Trest mne nemine. – Dokud se mu při čtení Pavlova listu do Říma nerozbřesklo: Vždyť Pán Ježíš Kristus vzal můj dluh na sebe! Zaplatil za mne sám svým životem. „Draze jsi nás vykoupil!“ Tak to zpíváme u jeho stolu. Bylo to drahé. Pro oběť Božího Syna mně / nám bylo odpuštěno, co bychom nikdy sami nenahradili, nesplatili, nepřinesli. Jen díky němu, jen díky Kristovu kříži, obstojím před Bohem. On tam za mne splatil můj dluh! Tak otevřel dveře do království.

Tím ovšem také nastolil pravidla, která platí pro všechny lidi, kteří tam chtějí vejít: „Petře, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát máš odpustit.“ Odpověděl Pán učedníkovi. Amen.

Svěřme se v tichosti Pánu, ať jeho slovo koná, co už započalo.

Se svými hříchy, s dluhy lásky, s dluhy odpuštění se postavme před našeho

Pána a prosme ho o smilování.

Modlitba s vyznáním vin: píseň 143,1–2 Ó Pane, hojný v smilování