Mt 18:10-14   Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých. Pravím vám, že jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce. Co myslíte? Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která zbloudila? A podaří-li se mu ji nalézt, amen, pravím vám, bude se z ní radovat víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily. Právě tak je vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul jediný z těchto maličkých.

Introit: Hospodin jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku. Na pastvách zelených pase mne, k vodám tichým mne přivodí. Duši mou občerstvuje, vodí mne po stezkách spravedlnosti pro jméno své. (Ž 23,1-3)

Písně: 178; Ž 86,1-3; 311,1-2.5-6; 161

1. čtení: Ezechiel 34,1-12

Poslání: Jakubova ep. 5,19

Milí bratři a sestry,

o tom, jaké vztahy ve společenství církve jsou podle Boží vůle, pověděl Pán Ježíš toto podobenství. To není řečeno – jako v předchozích nedělích – přímo o Božím království. Ale s Božím královstvím to souvisí velmi úzce. Ježíš nám objasňuje, jak nebeský Otec pečuje zvláště o některé lidi, aby se do království dostali. Jde totiž o lidi mimořádně ohrožené. Mluví o nich jako o „maličkých“, o „nepatrných“. Bůh si v nebi nechává trvale připomínat jejich jména. Tak bychom mohli chápat tu andělskou službu. Je zajištěno, že Bůh je má stále na zřeteli. Věnuje jim svou pozornost. Oni potřebují zvláštní péči. A nás Ježíš varuje, abychom snad nebyli tomu na překážku. To je vážné upozornění.

„Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých.“ Říká Ježíš. A pak svým učedníkům poví podobenství o hledání zbloudilé ovce. A poví je tak, aby jeho posluchači tomu jednání pastýře mohli vyjádřit souhlas. „Co myslíte? Má-li někdo sto ovcí a jedna z nich zabloudí, nenechá těch devadesát devět na horách a nejde hledat tu, která zbloudila?“ „Co myslíte?“ – Nu ano. Pochopitelně. Dobrý pastýř to tak udělá. Záleží mu na každé jedné ovečce ze stáda. A když jedna chybí, je pro něho v tu chvíli důležitější než zbytek stáda, protože ten je v bezpečí. Všechny ostatní ovce nechá třeba v ohradě a sám se vydá do volného kraje v horách. A hledá, pátrá, dokud ovci nenajde. Může to trvat velmi dlouho. Musí počítat s námahou a vlastním nepohodlím, nebo i s nebezpečnými situacemi. Ovce může vězet v trnitých keřích, ležet pod skálou. Poraněná, takže bude nutné ji nést na ramenou. I to si musí připustit … Pastýře zmáhá únava, možná bolesti v nohou nebo zádech, hlad a žízeň. Ale vytrvá, dokud neuspěje a ztracenou ovci nenajde. „A podaří-li se mu ji nalézt, amen, pravím vám, bude se z ní radovat víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily.“

„Co myslíte?“ – Bratři a sestry, co myslíte? Dovedete si představit, že by pastýř nalezenou zbědovanou ovci v tu chvíli potrestal? Že by ji snad dokonce nyní, když ji nalezl, odepsal a nechal tam? Bez pomoci? Jen by se odvrátil od té nezbednice a zase by šel domů za těmi hodnými ovcemi, které nebyly neposlušné? Které si nevyhodily z kopýtka? – To by bylo nesmyslné. Proč by byl vynaložil tolik námahy a proč by překonával tolik překážek na cestě za tou ztracenou, kdyby měl tohle v úmyslu? Pastýř šel hledat ovci jistě proto, aby ji vrátil zpátky do bezpečí, ke stádu, domů. Aby jí bylo zase dobře a on sám, aby se mohl radovat!

A to také udělal. Radoval se mimořádně – tedy víc než každý den ze svých ovcí, které byly doma. Nyní to byla radost mnohem větší. Protože už zmizel strach o tu jedinou, která byla sama v pustině a která by bez pomoci mohla snadno zahynout. Je nalezena!

„Právě tak je vůle vašeho nebeského Otce, aby nezahynul jediný z těchto maličkých.“ Tu je vysvětlení podobenství. Jeho přesah do naší reality. „Aby nezahynul jediný z těchto maličkých.“ Kdo jsou maličcí? To jsou zbloudilí, ztracení bratři a sestry ze sboru. Tak tomu rozuměl evangelista Matouš, když Ježíšovo podobenství ve svém spisu zařadil právě na toto místo do 18. kapitoly.

Pastýřem je Ježíš sám. Tento Ježíš, od kterého se jeho učedníci před krátkou dobou dověděli, že jde do Jeruzaléma, ne proto, aby převzal královskou moc, ale aby se tam nechal zabít. A tak mají rozumět, že jeho pastýřská cesta za zbloudilými lidmi je nejen svízelná a trnitá, ale dokonce je nutné, aby se on sám, na místě ztracených, nechal zabít. Už od něho však také slyšeli, že po třech dnech bude vzkříšen (16,21). Všechno se obrátí. Ježíšova oběť má tedy smysl. Proto má smysl vidět i lidský úděl změněný. Je to možné! Na konci jeho trnité cesty je připravena veliká radost a oslava. – Na to však učedníci jakoby neslyšeli. Petr se snažil Ježíše od cesty utrpení odvrátit. A na zvěst o vzkříšení nereagují nijak … vlastně se zajímají jen o to: „Kdo vlastně je v království nebeském největší?“ (18,1)

Proto je Ježíš vyučuje i tímto podobenstvím, aby převrátil jejich i naše lidské zaběhané představy o tom, kdo je velký a kdo malý. Kdo je důležitý a kdo méně důležitý. A bere v ochranu ty, kdo jsou v křesťanských sborech a společenstvích velice snadno považováni za okrajové, nespolehlivé, pobloudilé a podobně. Proto tak nápadně často dává najevo svůj zájem o tzv. maličké (nepatrné). Jednou postavil doprostřed dítě, aby ukázal, jakými se máme znovu stát my vyspělí dospělí. Jindy se skláněl nad nemocnými a uzdravoval je. Nejvíc však budil a budí údiv, když zval ke svému stolu takové hříšníky, jakými byly celníci – kolaboranti a ziskuchtivci, nebo nevěstky, nemravné ženy. Když jim – nešťastným z vlastního údělu, jim, obracejícím se k němu jako k jediné naději – věnoval pozornost, rozprávěl s nimi a odpouštěl jim hříchy. A nejen že oni přicházeli za ním. On sám je vyhledával. Sám se k nim obracel a vracel jim důstojnost a otevíral nový život.

To všechno podle jeho porozumění jsou lidé, kteří zbloudili. Sešli ze správné cesty a bloudí jako ovce po horách. Ani to nemusejí být tak nápadné příklady pobloudění, jako ty jmenované. Na okraj našeho společenství se mohou dostat i lidé na pohled slušní. Jen třeba s nějakým šrámem z minulosti. Řekla bych, že již v prvních sborech byly rozdíly, které my dnes také známe. To podobenství totiž míří i do řad křesťanských sborů. Nejen do kolektivu prvních učedníků. Míří také mezi nás.

Možná se mezi námi najde někdo, kdo byl v roli ztracené ovce. Kdo se dostal do situace, kdy sám už se nemohl vyškrábat nahoru a nikdo z lidí mu nepřišel na pomoc. Jen ten dobrý Pastýř, který jej vzal do náručí a zachránil. Komu Ježíš Kristus změnil život. Takový člověk už také ví, co je opravdová radost.

Ale patrně většina z nás je v roli těch 99 ovcí, které nejsou v bezprostředním ohrožení. Také se radujeme, ale spíše jen mírně. Opatrně. Rozhlížíme se kolem sebe… Co nás má na tom zajímat? Třeba zase ta Ježíšova otázka: „Co myslíte?“

V případě nalezené ovce přitakáme. Radost nad nalezenou je na místě. Svěřené stádo má být zase kompletní. Tak je to správné. Přejeme pastýři tu radost. Ale když je to o lidech? Co když je to o nás a našem sborovém společenství? I nám je adresováno Ježíšovo napomenutí na začátku a vysvětlení na konci podobenství: „Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých.“ … Právě tak je vůle vašeho nebeského otce, aby nezahynul jediný z těchto maličkých.“ O to tu jde. Jak k člověku – k provinilému a nalezenému člověku přistupuje Bůh. My si vztah Boha a hříšníka často představujeme jako vztah Soudce a provinilce. Soudce musí vynést rozsudek. Rameno spravedlnosti hledá, posléze dopadne a konečně potrestá! A zní nám nesmyslně, že by Bůh mohl dopadnout a nepotrestat. Ježíš nás však učí znát svého nebeského Otce jinak. K hříšníkovi přistupuje jako lékař k nemocnému. A nebo jako zde pastýř ke zbloudilé ovci. „Maličcí“, lidé z okraje jsou ti, za kterými se Pán Ježíš Kristus podle vůle svého Otce vydal a kterým věnuje stále hlavní pozornost.

„Dejte si pozor, abyste ani jedním z nich nepohrdali.“ V očích Kristových jsou „maličcí“. Ale ne jako ty roztomilé malé děti. O roztomilost tu vůbec nejde. Nýbrž jako ti, kteří jsou přehlíženi, protože se provinili. Tím se liší. V očích slušné většiny se zapletli. Mají škraloup, jak se říká. Třeba žili na úkor druhých. Zapřeli, zradili, zneužili, opustili … – To je zlé. A když jsou konečně usvědčeni, co nyní – nepotrestáni? Nepotrestáni, protože místo toho jsou nalezeni a obráceni k Ježíši, dobrému Pastýři. Vyhledal, oslovil a věnoval jim pozornost. Měl s nimi trpělivost. Dlouho. Předlouho. Šlo to s nimi těžko, svízelně … dlouho nerozuměli, vzpírali se jako svéhlavé ovce na okraji propasti. Ale teď jsou zachráněni a přivedeni zpět do společenství svých bratří a sester. A to je změnilo. On věnoval všechnu svou energii a svou námahu na jejich záchranu. Dosáhl ji. Na místě je veliká radost! Ne trest. Je snad někdo, kdo by Bohu tu radost nepřál?

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, jen tvá láska dovede dělat divy a proměnit zlé lidské srdce v dobré. Nauč nás, abychom láskou nešetřili a přáli druhým radost u tebe stejně jako to přejeme sobě. Děkujeme ti. Amen.