Mt 13:24-30   Předložil jim jiné podobenství:„S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel? On jim odpověděl:‚To udělal nepřítel. Sluhové mu řeknou: Máme jít a plevel vytrhat? On však odpoví: Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.

Introit: Hospodin za mě dokončí zápas. Hospodine, tvoje milosrdenství je věčné, neopouštěj dílo vlastních rukou. (Ž 138,8)

Písně: 604; 209,1-3; 420; 453

1. čtení: Sofoniáš 1,1-7

Milí bratři a sestry, milé děti,

Pán Ježíš mluví v podobenství – abychom snáze pochopili, jak je to s tím, co není vidět. Mluví o nebeském království, a to není na zemi vidět – vždyť je nebeské, ale přitom na zemi začíná, do země je zaseto jako semeno do hlíny na poli. Nebeský Bůh má k zemi takovou důvěru, že zde své království nechá vyrůstat tak bezbranně, jako je bezbranné semínko, s kterým se může všelicos stát, než vzejde a vydá úrodu. Však o tom také Ježíš mluvil v podobenstvích, že některá semínka vyklovali ptáci, jiná zaschla na slunci a jiná udusilo trní. A přece i do takové nejistoty na naší zemi své království zasel. Jeho setba byla dobrá. V podobenství Ježíš říká, že jeden člověk zasel dobré semeno pšenice. Semena nebyla ani trochu plesnivá, nebo jinak nakažená, ani planá, nebyla zaměněná třeba s trávou.

Na začátku se tedy mluví o setbě a na konci o žních. Tam, kde jsou žně, tam je radost a naděje, výhled do dobré budoucnosti. A Ježíš mluví o žních s jistotou, vůbec nepochybuje a ani my nemáme pochybovat, že sklizeň bude. Nic a nikdo nezabrání, aby se dobré a zralé obilí dostalo do hospodářovy stodoly – nic a nikdo nezabrání, aby se to, nebo ti, kteří vyrostou pro Boží království, do něho dostali a byli tak v bezpečí a radosti u svého krále, Pána Ježíše Krista. V přírodě to není úplně jisté, že žně budou. Co všechno se jen může stát od chvíle, kdy lidé na poli zasejí? – Může být příliš sucho, nebo zase záplavy, nemoc nebo oheň. Je mnoho způsobů, jak může hospodář přijít o úrodu. V přírodě to tedy jisté není, ale v životě, v lidských dějinách je to jisté, že přijde žeň, že přijde den a Pán si k sobě do nebeského království vezme ty, kteří jsou jeho a pro jeho království vyrostli. Na naší zemi Boží království dozajista roste a také doroste. I když to s ním vypadá tak jako s tím polem v podobenství.

Objevil se někdo, kdo chtěl úrodu zkazit. Ten nepřítel jednal v tajnosti a zákeřně. Kdy přišel? – Když lidé spali. Tedy v noci, pod rouškou tmy, neviditelně začal páchat svoje špatné skutky. Nikdo mu nemohl zabránit, aby udělal to, co chtěl. Mezi dobrou setbu pšeničného semena zasel po celém poli také plevel. Obilí i plevel od té chvíle rostly spolu na jednom poli. Pořád je to ještě podobenství o nebeském království? – Ano. Je to o tom, že i Bůh má nepřítele, který od začátku, kdy začalo Boží království klíčit, také on má svoji setbu, která již také klíčí. Po nějakou dobu se to ani nepozná. Tak dobře se nepřítel maskuje. Jeho rostliny dost dlouho budou vypadat jako rostliny pšenice. Na poli to není hned vidět, co je obilí a co plevel. Všechno to roste pohromadě a slunce svítí na všechno a déšť také padá na to dobré i na špatné.

Tak to trvá až do chvíle, kdy se na pšenici začnou ukazovat klasy. Teprve tehdy, když obilí dozrává, ukáže se, že po celém poli mezi pšenicí je i plevel, setba, kterou zasel nepřítel rozsévače. Kraličtí přeložili, že ten plevel byl koukol. V jednom starším diáři pro nedělní školu je docela pěkný obrázek žlutého obilí, v kterém tu a tam září červené kvítky koukolu. Skoro jako by tím bylo pole ještě pěknější, díky tomu koukolu. I to by mohlo být dílem nepřítele, že jeho plody nás matou svou krásou. Lákají nás svou přitažlivostí, abychom je dokonce obdivovali. Ale ve skutečnosti ten plevel vůbec není nic dobrého. Prý to byly nějaké rostliny, které vypadaly podobně jako pšenice, ale byly otrávené plísní. Takový to byl jedovatý plevel.

Služebníci toho hospodáře už dávno nespali. Pozorovali, co se na poli děje a byli tím velmi rozhořčeni. Šli se zeptat: „Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?“ – „To udělal nepřítel“, odpověděl jim pán. Takového má tedy jejich pán potměšilého nepřítele. Nikdo ho nezahlédl, nikdo ho nemůže obvinit z toho, co udělal. Služebníkům se jejich pán zdá docela bezbranný. Chtějí mu pomoci. Když přišel nepřítel, tak spali, ale teď jsou horliví: „Máme jít a plevel vytrhat?“ – Jenom si to představme, jaká práce by to byla. Na širém poli vytrhávat drobné rostliny plevele. Aby to mělo smysl, musely by je vytrhnout i s kořeny. V létě je půda tvrdá a šlo by to těžko. Na poli je horko. Ale oni jsou odhodlaní – mezi dobrou pšenicí přece plevel nestrpíme!

Myslím, že tomu docela rozumíme. Tomu polnímu podobenství, i Ježíšovi, na co tím naráží v opravdovém životě, ve kterém má růst a zrát království nebeské. Ale rozumíme i těm služebníkům a souhlasíme s nimi. Také nás to zlobí, že se vedle ostrůvků dobrých lidí roztahují i zlí. A vadí nám to, když se objeví v církvi. A oni se objeví, protože tam Boží nepřítel zvlášť rád zasévá svá semena. Někdy se nestačíme divit, že se mezi laskavé jednání bratří a sester najednou vetře závist, nebo sobectví, nebo pomlouvání. Copak by to nebylo dobře, aby ochotní služebníci pročistili to pole, na kterém roste Boží království a vyhnali ty, kteří nám to tu kazí? Mnohokrát si to v církvi křesťané mysleli a myslí. A vymýšlejí, jak by tomu pročištění pomohli. Sestavují různé řády a dokonce i soudy. A nebo zase chtějí udělat tak krásnou bohoslužbu, že by tam nic špatného nemohlo zakořenit. Co na to horlivým služebníkům poví jejich pán?

Hospodář v podobenství je podivuhodně klidný. Zdá se, že se o pšenici vůbec nebojí. Nestrachuje se, že by ji plevel zničil. On to samozřejmě vidí, že plevel ubírá pšenici vláhu, že ji někdy třeba i dusí. Ale žádné čistky a vyhazování služebníkům nedovolí. „Při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici.“ Pán myslí především na pšenici. Ta má všechna zůstat v zemi až do konce zrání. Nikdo ji nesmí předčasně vytrhnout, i když by to bylo v dobrém úmyslu, že se přitom třeba zbavíme tří plevelů. Na to služebníci nepomysleli, že by s plevelem mohli vytrhnout i rostliny pšenice. Třeba to ani pokaždé dobře nerozliší a navíc, kolik by toho pošlapali! „Nechte, ať spolu roste obojí až do žně,“ nařizuje jim pán. „V čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.“ Ta slova jsou nám povědomá. Tak kázal Jan Křtitel o soudu, který vykoná ten, kdo přichází za ním. „Lopata je v jeho ruce. On pročistí svůj mlat a pšenici shromáždí do sýpky, plevy však spálí ohněm neuhasitelným.“ (Mt 3,12) Za Janem přišel Ježíš.

Co však budou dělat služebníci? V tomto podobenství nemají mnoho na práci. Až je nám to divné. Všechno na poli si zařídí hospodář bez nich. Až přijdou žně, a to zase určuje on a nikdo jiný, tak si sám zavolá žence, aby sklízeli. Služebníci, kteří pozorovali pole a chtěli je mít čisté, nebudou těmi ženci. A nebo dnes to rozhodně ještě nevíme, kdo jimi vlastně bude. To není naše věc, kdo bude pomáhat Pánu, až přijde v poslední den a oddělí jedny lidi od druhých, tak jako se odděluje plevel od pšenice.

Tak je to tedy s královstvím nebeským. Nepřítel ho chce kazit. Horliví služebníci by z něho předčasně někoho vyhodili. Ale král má pro své království naději. Je si jist, že to, co sám zasel do lidských srdcí, to dozraje a dočká se žně. A také při žni bude všechno v jeho rukou a ne v rukou nepřítele. Ježíš to může s jistotou říci, protože pánem království je on! Má vládu i nad nepřítelem – to jen dočasně jej ještě nechává jeho rejdům, ale nebude to donekonečna. Ježíš jediný si v tom může být jistý, protože on se s nepřítelem utkal a… nechal se jím pokořit. Nepřítel se jistě cítil být v převaze, když se Ježíš nebránil horlivým služebníkům, kteří jej vyhodili z církve a vydali na kříž. Pak už však nepřítel neměl žádnou zbraň. Už neměl čím bojovat. Vyžádal si Ježíšův život, a víc už nemohl. Nepřítel u Ježíšova hrobu končí. Bůh však nekončí. A v tom je podivuhodnost evangelia! Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých a od té doby již nic nemůže nebeské království na zemi překazit. Vzkříšený Pán vstal z hrobu, a zasel do srdcí svých učedníků dobrou setbu víry. Po té setbě se pak bude ptát, až přijde žeň. Plevel shoří, to zlé už nebude mít nárok na existenci. Ale stodoly nezůstanou prázdné. Dům v nebeském království se naplní. Pán o tom vůbec nepochybuje. My jej můžeme jen prosit, aby nás v ten den nalezl jako dobrou setbu, která vzešla a vydala dobré plody.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že ty jsi hospodářem a pánem našeho sboru a že my nemusíme soudit. Prosíme tě, chraň nás před nástrahami toho zlého a dej, abychom se drželi tebe, který nás provedeš do svého království. Amen.