Lk 8:1-15  Potom Ježíš procházel městy a vesnicemi a přinášel radostnou zvěst o Božím království; bylo s ním dvanáct učedníků a některé ženy uzdravené od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalská, z níž vyhnal sedm démonů, Jana, žena Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnohé jiné, které se o ně ze svých prostředků staraly. Lidé se k němu scházeli ve velkých zástupech a přicházeli z mnoha měst. Mluvil k nim v podobenství: Vyšel rozsévač rozsívat semeno. Když rozsíval, padlo některé zrno podél cesty, bylo pošlapáno a ptáci je sezobali. Jiné padlo na skálu, vzešlo a uschlo, protože nemělo vláhu. Jiné padlo doprostřed trní; trní rostlo s ním a udusilo je. A jiné padlo do země dobré, vzrostlo a přineslo stonásobný užitek. To řekl a zvolal: Kdo má uši k slyšení, slyš.  Jeho učedníci se ho ptali, co to podobenství má znamenat.  On řekl: Vám je dáno znáti tajemství Božího království, ostatním však jen v podobenstvích, aby hledíce neviděli a slyšíce nechápali. Toto podobenství znamená: Semenem je Boží slovo.  Podél cesty– to jsou ti, kteří uslyší, ale pak přichází ďábel a bere slovo z jejich srdcí, aby neuvěřili a nebyli zachráněni. Na skále– to jsou ti, kteří s radostí přijímají slovo, když je uslyší; protože v nich však nezakořenilo, věří jen nějaký čas a v čas pokušení odpadají.  Semeno padlé do trní jsou ti, kteří uslyší, ale potom je starosti, majetek a rozkoše života dusí, takže nepřinesou úrodu.  Semeno v dobré zemi jsou ti, kteří uslyší slovo, zachovávají je v dobrém a upřímném srdci a s vytrvalostí přinášejí úrodu.

Introit: Oči všech s nadějí vzhlížejí k tobě a ty jim v pravý čas dáváš pokrm, otvíráš svou ruku a ve své přízni sytíš všechno, co žije. (Ž 145,15n)

Písně: Ž 33; 177; 417; 678; VP-462; 550

1. čtení: Exodus 16,11-21

Milí bratři a sestry,

Celý ten přečtený oddíl se točí kolem poměrně známého Ježíšova podobenství o rozsévači. Co je známé, už nás ani neudivuje. Ale zkusme se na to podívat jakoby novýma očima. Třeba nejdřív pohledem toho rolníka, který rozsévá. Není to divné, jak to dělá? Proč drahocenné semeno hází na takovou půdu, kde je dost pravděpodobné, že bude zašlapáno, nebo uschne či udusí ho trní? Jistě, sem tam nějaké semínko padne mimo pole; vítr je zanese, to se může stát. Ale Ježíš to vypráví, jako by takových nevýnosných míst bylo hodně a ten rolník jde, rozhazuje a rozsévá, rozsévá a rozhazuje. Ze tří čtvrtin vyjde vložená investice vniveč. Nevnucuje se nám otázka, co je to za velkorysého, ba až marnotratného hospodáře? Hlavně, aby se všude jeho setba dostala. Tak postupuje dál a dál.

A pak konečně přijde informace o dobré zemi, v níž semeno zaklíčilo, rostlina vyrostla a uzrála. Nic ji nevytlačilo, nezničilo. Toto zaseté semeno přineslo 100% úrodu. Nic z něj nepřišlo nazmar! To přináší rozsévači užitek i radost. Něco se přece povedlo! Hodně se povedlo!

Jak je to s podobenstvím? Ježíš v něm připodobňuje setbu a úrodu na poli k setbě Božího slova do lidského srdce a k úrodě víry. Tématem dnešních bohoslužeb jsou naše díky za to první; díky za úrodu na polích a v zahradách. Alespoň jednou za rok – když už je všechno sklizeno, je dobré s vděčností Pánu a dárci poděkovat. Ale navíc, na tom srozumitelném jevu, jakým je úroda ze země, z níž jsme živi – si smíme uvědomit, že nežijeme jen chlebem ale také Božím slovem. „Semenem je Boží slovo“, vysvětlil Ježíš učedníkům. To na první pohled, nebo poslech, není zjevné. Bez zvláštního zaujetí a zaměření se to nedá ověřit. Podobně jako v tom podobenství, ze ¾ to lidé nechápou. I když to od Ježíše slyšeli. Dokonce to byly zástupy lidí, které ho doprovázely od města k městu, od vesnice k vesnici a naslouchaly mu. Oni měli možnost s Božím slovem se setkat. Ale nezakořenilo v nich, v pokušení se nechali snadno stáhnout na zlou stranu… Nebo zakořenilo, začali v církvi dokonce žít, ale přišly starosti, kterým dali větší váhu. S Boží pomocí ve starostech nepočítali. Nebo zase radosti, požitky – „majetek a rozkoše života“, jak jsme četli – takže nakonec z jejich víry nic není. Nepřinesli úrodu.

To podobenství vlastně vypráví o Pánu, kterému na jedné straně lačně naslouchaly zástupy, ale jeho pouť po zemi podporovalo několik žen, na jejichž milodarech on byl závislý. Jeho dílo – i když tolik lidí mu popřálo sluchu – nakonec skončilo nezdarem. V jeho domovině, Nazaretu, jím pohrdli a usilovali jej shodit ze skály (4,16–30). Když uzdravil 10 malomocných, jen jeden se vrátil Bohu poděkovat a to byl Samařan (17,11–19). A tak dále. V jeho cestě na kříž rozpoznáváme naplnění žalmového nářku: „Moji druzi odtáhli se pro mou ránu, moji nejbližší opodál stojí. Ti, kdo mi o život ukládají, nastražili léčku…“ (Ž 38,12n) Jeho setba v mnoha případech vyšla nazmar. V tom se podobá tomu zvláštnímu rozsévači v podobenství. A na něm vidíme, jaký je náš Bůh: nepochopitelně velkorysý, až marnotratný. Plýtvá na nás svou péčí, láskou, starostlivostí, trpělivostí… Nepřestává roznášet, doručovat nám spásu – i když ze ¾ je mu dokonce s posměchem hozena pod nohy.

Ale! Vedle tohoto naprostého neúspěchu také víme – z evangelia – o nepředpokládaném, úžasném divu: Marie uvěřila andělskému zvěstování, pastýři u jeslí šíří radostnou zvěst, Simeon a Anna chválili Boha při pohledu na narozené dítě, Petr a další učedníci jej následují, chromí se stavějí na nohy, slepí, hluší a další nemocní jsou uzdravováni, hříšníkům je odpuštěno a vyznávají Ježíše jako Pána, celník Zacheus změní svůj život, a tak dál až po zločince, který visel vedle Ježíše na kříži a ještě před smrtí přijal evangelium; až po římského důstojníka pod křížem, který vyznal: „Ten člověk byl spravedlivý.“

A to nám, milí přátelé, chce Lukáš povědět: obojí platí vedle sebe. Neúspěch, zmařená setba – i obrovský úspěch a užitek víry. Bůh nepřestal rozsévat své slovo. Jak stojí v podobenství: je tu ještě „jiné semeno“. Myslí se tím další. Ještě zbývá z té setby. Ještě to rozsévač nevzdal. Ještě na nás Bůh nepřestal působit, pracovat pro nás, starat se i o naše srdce. Nejen o náš žaludek, ale i o to srdce – o naše bytí, které má ještě jiný smysl než jen naplnění břicha, obnovení energie, pochutnání na dobrotách.

Dnes bych ráda, aby tato paradoxní zpráva o rozsévači a rozsévání Božího slova byla konkrétně a výrazně vyslána i k Jakubovi, který má být za chvíli pokřtěn. Boží slovo je jako ta mana z nebe, sesílaná hladovým Izraelcům na poušti. Bez ní bychom zahynuli. Díky ní se nasytíme. Ale – a to je zvláštní při této potravě z nebe – vždy jen pro jeden den. Schovávat do zásoby to nejde. Zkazilo by se to. (Ex 16,20) Ale Pán posílá každý den znovu – zářivou, voňavou, výživnou potravu díky níž každý den prožiješ k jeho slávě a sobě i bližním k užitku a radosti. A budeš-li se tak živit každodenně, budeš-li pilně sbírat, co shúry napadá pro nás na zem, pak díky této Boží výživě doputuješ až do té zaslíbené země, do radosti, do Božího království. Užitek a úroda ze zasetého semene tak přinese 100% zisk. To je to zaslíbení evangelia!

Modlitba: Pane náš, Ježíši Kriste, dej, ať zachováme v dobrém a upřímném srdci to, co ty do něj velkoryse a milostivě vkládáš k našemu nasycení, k naší záchraně. Chválíme tě za to! Amen.