Jk 5:13-16  zpívá Pánu!  Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně.  Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno.  Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.

Písně: 625; Ž 23; 481; 677

1. čtení: Sk 3,1-11

Milí bratři a sestry!

Jakubův dopis končí. Jakoby ještě honem chtěl dopsat něco, nač by se nemělo zapomínat. A tak přidá pár posledních povzbuzení a ptá se laskavě: „Vede se někomu z vás zle?“ Vždycky někdo takový v kostele sedí. A asi tam nesedí nikdo, komu se nikdy zle nevedlo, kdo je pořád zdravý a nic ho netíží, žádné viny, nikdo bez chyb, komu se občas nedaří…

Tu dává apoštol jednoduchou radu: nesnaž se unést svá břemena sám, vyřešit svou zlou situaci z vlastních sil – „modli se!“ Obrať se k Bohu Otci, k Bohu všemohoucímu a milosrdnému a laskavému a všechno zlé mu vypověz. Třeba se stydíš o tom mluvit s lidmi – stejně by ti nepomohli. Třeba ti vůbec chybí slova a už jen naříkáš – i s tím se k Bohu obrať.

Znáte asi ten příběh, jak bezdětná Chana takto naříkala ve svatyni – a jak to pomohlo! Uslyšela tam povzbuzující zvěst, uvěřila jí a domů odešla v pokoji a s nadějí.(1.Sam 1) Ale Slovo Boží tu není jen pro chvíle, kdy je nám zle. – Sice to tak bývá – že si na Pána Boha vzpomeneme, až když je nám těžko. Ale Bible a apoštol má pro nás radu i pro chvíle, kdy nám je dobře – ano, kdy nám je do zpěvu. „Tak zpívejte“, píše nám. – Máme na to celý zpěvník – v něm 150 žalmů a stovky dalších písní a ještě Dodatek a komu to nestačí – tak ještě dětské zpěvníčky a mládežnický Svítá. „Zpívejte Pánu“ – Bohu k slávě i sobě pro radost – děkujte a chvalte – protože Pán Bůh to rád slyší a druhé tím povzbudíme.

A teď se s Jakubem vraťme k těm našim životním těžkostem a hlavně té nejčastější: nemoci – to nás jistě zajímá – co nám radí. A tu slyšíme: Ať si nikdo nemyslí, že na svou nemoc či nemoc někoho blízkého musí zůstat sám. Že musí v sobě nalézt sílu ji zvládat nebo dokonce, že to má vzdát a už jen tiše trpět. Že před Bohem je důležitý jen náš duchovní stav, nikoli tělesný.

Kolik máme v Bibli příběhů o uzdravení! Copak se Ježíš nemocným vyhýbal? On byl jimi obklopen – mrzáky, slepými, hluchými, malomocnými, nervově chorými, duševně chorými, posedlými… Ježíš ví, jaké zlo je lidská nemoc. Lituje nás a s nemocí bojuje – staví na nohy, vyhání démony, očišťuje a vysvobozuje. Je tam, kde člověk trpí – i v nemocnici, u lůžka či na operačním stole – nejsme sami, nejsme od něj daleko, když se nemůžeme hnout z postele a dojít do kostela. On přichází za námi. Slyší tu naši modlitbu a odpovídá. Naplňuje nás svým Duchem, který nás ujišťuje, že nevoláme nadarmo. Třeba nám připomene místa v Bibli, která nás povzbudí.

A za druhé – přichází k nám v našich milosrdných bližních. Četli jsme, jak apoštolové, sotva bylo po letnicích, vykonali čin uzdravení. Nepřehlédli chromého na cestě do kostela, neřekli: My musíme teď hlavně kázat a shánět peníze na sborový provoz a diskutovat s židy – ne, zastavili se a věnovali se nemocnému.(Sk 3) To je služba církve – a bez ní by nebyla církev církví, kdyby nechodila za nemocnými. Kdyby se z ní stal spolek jen pro zdravé a silné a schopné, kdyby zapomněla na utrpení a bolest.

Kdo je nemocen – nemusí se bát – „ať zavolá starší církve“. K nemocným nemá chodit jen lékař a ošetřovatelka, ale i farář i presbyteři. To patří k vaší službě. Nejen přímluvné modlitby, které pronášíme tady v kostele – a jistě je to tak správné. Ale i ty návštěvy. My jsme dnes v našich sborech často zahlceni jinými starostmi a činností. Musíme udržovat a opravovat budovy, chodit na brigády, chystat pohoštění: Také nás zdržuje plno papírování, musíme jednat s úřady, plynárnami, pojišťovnami a bankami – a tak to začíná vypadat, že nejlepší presbyteři by měli být právníci a ekonomové, manažeři a účetní – a vidíte: tady se mluví o něčem úplně jiném – o návštěvě u nemocného. Kdysi fungovala ve sborech křesťanská služba, dnes máme sklon nechávat to na Diakonii – na to ji přece platíme, aby se – za nás – o nemocné a bezmocné starala. Jenže to nestačí. Když se octne v nemocnici někdo z bratří a sester, jak rád vás uvidí, když za ním zajdete. Když s ním promluvíte či zazpíváte, projevíte trpělivost a chvíli nasloucháte jeho nářkům a strachům.

Ono je v tom i pro nás něco užitečného, ba výchovného: Nemoc nás učí být citlivějšími, laskavějšími – kdo nikdy nestonal a něčí nemocí se netrápil, dovede být tvrdý a nechápavý – nechce vidět, že člověk také nemusí na vše stačit, že může klesnout a zůstat ležet odkázán na pomoc druhých. Blízkost nemoci nám připomíná, jak jsme my všichni slabí a pomíjitelní. Ale nemá nás to vést k pochybnostem, zda nás Bůh neopustil nebo dokonce netrestá. Nemá to zviklat naši víru – že se třeba správně nebo dost často nemodlíme, že nejsme dost dobří. Pro takové chvíle nám zní, že Ježíš Kristus ty naše nemoci vzal na sebe a stal se nejopovrženějším ze všech lidí (Iz 53,4) – aby námi nikdo v našich nemocech nemusel opovrhovat a abychom my žádným mdlým, ubohým, vysíleným člověkem nepohrdali. Jsou lidé, kteří se za svou nemoc stydí. Nechtějí o ní mluvit, uzavřou se do sebe se svou bolestí, chtějí být raději sami. Ale to k uzdravení nepomůže. Nechtěli jsme nikoho obtěžovat a nedovolili, aby se s námi pomodlil – a nakonec tak ztratíme víru i naději. Proti tomu radí Jakub: Zavolej, zavolej starší a ze všeho se jim vyzpovídej – svěř se, překonej pyšnou uzavřenost, zdrženlivost a vylij srdce před bratrem či sestrou, aby to vše slyšel a pak to s tebou a za tebe předložil v modlitbě před Boha. Abychom se však mohli za někoho modlit, potřebujeme především vědět, že je nemocen. – Dejte o tom vědět, pozvěte k sobě. Dejte si pomoci. Vždyť „modlitba víry zachrání nemocného.“ – Myslí tím Jakub přímo uzdravení nebo jeho spásu a vzkříšení – v případě, že přece zemře? Text připouští obojí možnost. A obojí platí: Bůh uzdravuje – ale i to je jen dočasné – přece však má pro nás připraveno budoucí vzkříšení.

K tomu patří odpuštění hříchů: Tak uzdravoval Ježíš – přinášel záchranu nejen z nemoci, ale především z hříchů a vin. Teprve pak se člověku přestane vést zle. Proto nemá nemocného navštěvovat jen lékař, ale i bratři a sestry ze sboru, aby se za něj modlili a také mu pomohli napravit vztahy k Bohu i k lidem. Víte dobře, jak se uleví, když může někdo otevřeně vyznat, čeho se dopustil – třeba i v dávné minulosti – co ho tíží a co nedokázal sám napravit. Vynutit to nelze, ale dát k tomu příležitost, povzbudit k takovému vyznání – to patří určitě také k pastoraci. Vždyť kolik je dnes nemocí duševních – depresí, závislostí – právě takto nemocní potřebují, abychom jim byli nablízku, mluvili s nimi – i o jejich pokažené minulosti, křivdách, dluzích, které už nesplatí… A zvěstovali jim: Cokoli, všecko může být a bude odpuštěno. Nestojíme tam jako Jobovi přátelé pátrající po tom, zač je dotyčný trestán, nejsme v roli soudce či v roli spravedlivého, který sám nemá co vyznat. Teprve když i my sami vyznáme své viny a přijmeme odpuštění, platí o nás: „velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého“. Spravedlivý je člověk, který své viny nezakrývá, ale vyznává a dochází odpuštění a dává se o tom ujistit ve společenství bratří a sester.

A ještě ten olej – proč Jakub radí mazání olejem? To není poslední pomazání umírajícímu – tady se mluví o tom, kdo se má uzdravit. – Za starých časů byl olej prostě lék. Představte si třeba rozpraskanou, vysušenou kůži a nehojící se rány – nebo jaká je to úleva, když někomu namažete bolavá záda. Dnes je toho po ruce víc. A Jakub by dnes řekl: jen užívej léků a obrať se k medicíně – i to je Boží dar a pomoc. Nepohrdej prostředky, které ti Pán Bůh nabízí. Buď za ně vděčný a vděčně o nich zpívej s žalmistou: „Ty olejem mou hlavu pomazuješ i kalich můj sám štědře naplňuješ…“ To téměř připomíná slavnostní královskou hostinu, jak se o tom psalo ve Starém zákoně. Ale tady je její závdavek dopřán i nemocnému, třeba již dlouho ležícímu na lůžku. To proto, ukazuje nám Jakub, že i ten nemocný, ubohý člověk má vědět, že je pozván na radostnou hostinu Páně. Jen ať si nikdo nemyslí, že když je nemocný, když už to trvá dlouho a zdá se, že to nikdy nepřestane, že ho Pán Bůh opustil, že dveře radosti Božího království jsou mu  uzavřeny. Olej Božího království – jeho radost – je tu i pro něj! – To dosvědčí bratři a sestry, kteří se budou s nemocným modlit.

Modlitba: Hospodine, s radostí přijímáme bohatství tvých darů spásy, zdraví, radosti, které jsi svěřil Kristově církvi. Chválíme tě za to z celého srdce! Amen.