„Bude-li Pán chtít“ – Jak 4,13-17

Jk 4:13-17 A nyní vy, kteří říkáte: Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města, zůstaneme tam rok, budeme obchodovat a vydělávat – vy přece nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí! Raději byste měli říkat: Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to neb ono.  Vy se však vychloubáte a chvástáte.  Každá taková chlouba je zlá. Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích.

Introit: Doufej v Hospodina, konej dobro, v zemi přebývej a zachovávej věrnost. Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce. Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat. (Ž 37,3–5)

1. čtení: Žalm 103,1-18

Písně: 443; 611; 515 (B),1-8; 334; 699

Milí bratři a sestry,

snad každý člověk si dělá plány, plánuje svou budoucnost. Ať již je to s nadějemi, co pěkného v životě přijde, co se mu povede. A nebo s obavami, co špatného by se mohlo stát a jeho plány překazit. Pak se snaží tomu předejít, či nějak se proti tomu pojistit. A do tohoto okamžiku vstupuje apoštol se svým kázáním a mluví nám do našeho plánování a našeho samostatného nakládání s životem. Mluví o tom, že je to projev nepokory, ano pýchy, myslíme-li, že jen a jen sami můžeme rozhodnout, co s námi bude zítra, pozítří, za rok. Jako příklad takové nepokory uvádí bohaté obchodníky, na nichž to bylo – a jistě i je – nejzřetelnější, že si plánují rok dopředu, kde a jak budou obchodovat, aby vydělali. Řekneme: „A co mají jiného dělat, když nechtějí, aby se jim podnik zhroutil?“

Rozumějme: apoštol Jakub tu nemluví proti plánování v obchodě a životě vůbec. On varuje před tím, k čemu to mnohdy vede, totiž před založením života jen na vlastních výkonech, na vlastním úspěchu, na vlastním zisku. To jako by bylo vším, co život dělá životem. „Vy, křesťané, přece víte, že tomu tak není, že nežijeme díky své síle a svým schopnostem. Víte, že život není jen výsledek lidského rozumu, plánování, snažení, píle. A víte, že to podstatné jste si nezařídili svou prací a svým obchodem, protože to podstatné vám bylo darováno. „Každé dobré dání je shůry od Otce nebeského“ (Jak 1,17). A tím dobrým dáním je i čas, který zrovna prožíváme i ten, který přijde. Jak tomuto času máme křesťansky rozumět? Jak s ním nakládat? Jak čas spojit se svou vírou?

Bude-li Pán chtít, budeme naživu a učiníme to neb ono. – Tak mluvte, tak uvažujte, radí Jakub. To je pro mnohé z nás asi docela známá věta, která třeba v kratší verzi, „dá-li Pán“ v nejednom našem sboru v minulých dobách zdomácněla. Ale ono se také stávalo, že z ní zbyla jen formální fráze, kterou už mladší generace – jak to tak bývá – nedokázala přijmout za svou. Je to ovšem škoda, nerozumíme-li dnes této Jakubově radě, Raději byste měli říkat: Bude-li Pán chtít, budeme na živu a učiníme to neb ono. Je to škoda, stydíme-li se ji použít. Ta podmínka totiž dobře patří do našeho křesťanského přemýšlení i mluvení.

Proč? Měli bychom se zamyslet s apoštolem, proč je správné uvědomit si, že náš život a práce i obživa záleží na tom, jestli Pán bude chtít. Všichni my, příliš aktivní lidé bychom si měli přiznat, že se pro samé úkoly a starosti míjíme s hlavní věcí – totiž s tím, že nad naším životem je Pán a bez něho nejsme nic, že jen v něm je náš život zakotven. – Jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí! Toto přirovnání – k pomíjivé páře – nám jistě připomene mnohá jiná biblická přirovnání lidského života k trávě, která usychá a ke květu, který opadává a brzy tu není. Když taková místa v bibli čteme, na chvíli se zastavíme a uznáme svou dočasnost. Dojmeme se tím, promluvíme si o tom. Pravda, čítáváme nebo slýcháváme taková slova nejčastěji v souvislosti s úmrtím a pohřbem člověka. Ale když smutek pomine a nás zase pohltí všechna práce a starání, tak odsuneme tuto pravdu o našem krátkém a nejistém žití, které není v naší ruce, zase až k jiné mimořádné chvíli. Většinu všedních dní žijeme však, jakoby platil pravý opak: „Ty jsi tu, člověče, možná jen nakrátko, ale záleží jen a jen na tom, co si zařídíš sám, vyděláš sám, naplánuješ sám – jsi pánem svého života.“

Na to však pro každý den apoštol odpovídá: Vy přece nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Jste jako pára… Raději byste měli říkat: Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to neb ono.

Druhým důvodem, proč je dobré pokorně přijmout, že vše záleží na tom, bude-li Pán chtít, je nebezpečí zlé chlouby. Jakub popisuje následující příklad, na němž se nezdá být nic neobvyklého: Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města, zůstaneme tam rok, budeme obchodovat a vydělávat. Jakub odhaluje, kdy je taková řeč chlubivá a v čem je zlo chlouby: V tom, že takto suverénně mluví lidé, kteří vědí, co je dobré, ale nečiní to. Kteří poznali, že jejich život je v rukou Božích. Že smyslem života je náležet Spasiteli Ježíši. A zajištěnost spočívá v tom, že On pro nás a za naše hříchy zemřel a usmířil nás tak s Bohem. – Vědí to, ale nežijí podle toho. Znovu ta rozpolcenost křesťanů, jimž Jakub káže: již jednou přijali Ježíše Krista za Pána svého života. Slíbili jej v životě následovat, a to znamená i ve své práci, ve svém podnikání, které od chvíle křtu přestalo být jediným zdrojem všeho smyslu života a jediným zajištěním budoucnosti. – Dnes však plánují svůj život, a přece v něm vůbec s tímto Pánem nepočítají. Spoléhání jen na sebe je pak zlá chlouba. Vědí, co je činit dobré, ale zůstalo jen u vědění, protože to nečiní. Proto mají hřích; dopouštějí se toho vědomě proti Pánu. Jednou přijali a stvrdili, že v něm je o jejich život postaráno, a nyní žijí, jakoby toho nebylo, nyní to svým jednáním i slovy popírají. Taková chlouba je hříšná. Pak je potřeba znovu připomenout: Váš život je jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí!

Snad jsme pochopili, že apoštol v žádném případě netvrdí, že Bůh nám chce kazit naše plány, naši práci a podnikavost. Připomíná nám jen, že někdo jiný než JÁ má opravdový život v rukou. A že evangelium o Pánu Ježíši Kristu nás nechce změnit ve škarohlídy, vzít nám elán pouštět se do práce, nechce nás ubít, ale naopak, ke všemu našemu plánování a pracování nás chce ubezpečit, že nemusíme mít strach – ať nám zítřek a další rok přinese cokoliv, naše budoucnost neleží nekontrolovaně v temnotách. To podstatné, co rozhoduje o životě a smrti, bylo již jednoznačně rozhodnuto a vykonáno a nikdo mimo nás samotné to nemůže ohrozit.

Ona podmínka: bude-li Pán chtít, nemá vést k rezignaci, ani ke skrytému strachu, ale naopak osvobodit k důvěře víry, že patříme se vším všudy do ruky dobrotivého Pána. A že, víme-li tohle a dovedeme-li tuto větu vyslovit, když se pouštíme do práce, pak je to výraz víry, která, jak rozumí, tak i žije. Je to výraz vděčnosti, že poslední slovo za vším nemáme my sami a naše výkony, ale tento Pán.

Mám-li v práci zdar, pak je to především Boží dar, protože Pán chce, aby se dařilo; není to výsledkem nějaké náhody, osudu nebo samozřejmosti. Ale i když se mi nebude dařit, tak jak jsem si představoval, ve víře vyslovená podmínková věta: bude-li Pán chtít, má v sobě důvěru, že důležitější než můj domnělý úspěch a zisk je ten úspěch a zisk, který má pro mne připravený Pán – a teprve budoucnost mi ukáže, jak tomu rozumět. Tak velikou důvěru ve vůli Páně projevil například kazatel Vyznávající církve v Německu, Martin Niemöller, který si v nacistickém vězení pověsil nad stůl Lutherovu větu: „Když se nestane to, co si přejeme, pak se stane něco lepšího.“

Nikde jinde to není zřetelněji a jasněji vidět než na Ježíši samotném. On přece o uskutečnění Boží vůle zápasil, i když přiznával že jí nerozumí. V Getsemane se modlil „Otče, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň“. A tam, kde se všem zdálo, že se Ježíš zcela a pasivně poddal zlé moci, že smrt triumfovala – bylo to přesně naopak. Triumfoval život v Ježíšově pokorné poslušnosti, v aktivním podřízení Božímu rozhodnutí, i když se to z pozemské perspektivy jevilo jako jasná prohra. Pán vstal z mrtvých! K tomuto Bohu, k tomuto Pánu nás Jakub obrací onou podmínkou „bude-li Pán chtít“. Náš život – ač jen pára – je v Kristu postaven na pevném základě. Je v ruce Otcově a ne v ruce smrti.

Modlitba: Pane, u tebe vyprošujeme moudrost, abychom nežili lehkomyslně, ale vděčně; ne troufale, ale statečně. Vyuč nás jednotě víry i skutků. Amen.