Jk 2:14-18  Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit?  Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den,  a někdo z vás by jim řekl:„Buďte s Bohem– ať vám není zima a nemáte hlad, ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné?  Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.  Někdo však řekne: Jeden má víru a druhý má skutky. Tomu odpovím: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích.

Introit: Zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: „Tu jsem!“ Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, bude-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne.“ Iz 58, 9.10

Písně: 209,1-3; 172; 688; 392,1.6-8

První čtení: Mk 8,34-38

Milí bratři a sestry,

Jak mohl vzniknout tento spor o to, co stačí: jestli stačí samotná víra? Proč apoštol Jakub musí dokazovat věc tak samozřejmou jako je skutečnost, že „víra bez skutků je mrtvá“ (v.26)? Řekneme samozřejmost, ale ona je to velmi citlivá věc, tato dvojice – víra a skutky. Diskuse a spory o ni, o jejich vyváženost, prošly staletími až k nám. V Jakubově epištole sledujeme, jak se tato dvojice rozpojila vlivem špatného pochopení teologie apoštola Pavla – o ospravedlnění pouhou vírou bez skutků zákona (Ř 3,28). Skutky se přestaly pokládat za součást víry, samotná víra stačila. Ve středověké církvi se to otočilo: Skutkařství se vyvinulo do nejhrubšího záslužnictví, kdy se spravedlnost před Bohem skutky doslova vykupovala. V reformační době se zvláště Lutherovo učení zasloužilo o znovunalezení pavlovské víry, která stačí ke spasení bez skutků. Ve své podstatě nedorozumění ve věci víry a skutků vždycky vzniká proto, že člověk má nepotlačitelnou potřebu omlouvat sám sebe. Omlouvá se, ať už vírou, nebo skutky: Já přece věřím, do ostatního, do praktického života, vám nic není, všechno je jen mezi mnou a Bohem! Nebo: Já konám dobré skutky, o to co mám uvnitř, jestli věřím, se nestarejte!

Jakub se střetává s tím prvním postojem: že k pravému křesťanství stačí víra. Asi je to častější postoj pro křesťany uvnitř církve. Ti přece více znají Pavlovu teologii a jeho zápas proti skutkům zákona. Víra je pro vědomého člena církve (tak si jej nazvěme) tou vyšší kvalitou z dvojice víra – skutky. Možná právě proto bychom se venku, za zdmi kostelů, spíše setkali s tou druhou pozicí, že stačí skutky a o víru nejde. Jestli tak působí „kostelový lid“, že on je především věřící a už ne dělající, pak by to bylo vysvětlení, proč lidé distancující se od církve, s ní jako s institucí nechtějí mít nic společného. Rozumějí tomu tak: my (necírkevníci) žijeme křesťansky na veřejnosti, tzn. pracujeme v charitativních organizacích, působíme v politice, finančně podporujeme dobré věci, ovlivňujeme svět svými skutky, které pokládáme za dobré. Věřící zase chodí do kostela a modlí se. Zdálo by se, že je to tak rozdělené.

Bible se však svým rozmanitým svědectvím brání absolutním definicím a jednotným postupům. Tak se brání i oddělování víry od skutků. Ani absolutní definici o víře a skutcích apoštolské svědectví nepodává. Spíše se zapojuje do konkrétních lidských zápasů a hledání správné životní cesty a záchrany života. V Jakubově církvi bylo třeba znovu hledat a najít obsah a vztah víry a skutků.

Apoštol Jakub se ptá po užitku. Jeho otázka zní: „Co je platné, moji bratři, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky?“ Tedy, co je pro vaše spasení platná víra bez skutků? To je docela jinak položená otázka, než když se budeme ptát, co je lepší, jestli víra nebo skutky. To ne, ale: co je platná víra bez skutků k získání života? Jak nám taková víra, která nic nedělá, pomůže? Tím, že máme správný názor? Názor, že něco je nad námi? Může pouhá víra v existenci Boží přivést ke spasení? Jakub v dalším verši říká, že i démoni věří, že je Bůh, ale oni z toho něco vyvozují: třesou se toho. Co však plyne s lidského konstatování: „já mám víru“ ? Vůbec nic. Reformátor Kalvín říká, že taková víra není vírou, ale jen „vulgárním věděním o Bohu“. Ale i víra, která ví o Ježíši Kristu, hlásí se k němu a oslovuje jej v modlitbách – i taková víra je k ničemu, je-li bez skutků.

Apoštol uvádí výmluvný příklad z prostředí církve. Co když mezi vámi někdo má nouzi? To se přece stávalo a stává. Vždycky na tom nejsou všichni stejně dobře. To jsou opravdu praktické věci, o kterých mluvíme. Už minulé kázání jsme mluvili o bohatých a chudých v jednom shromáždění. I dnes se pohybujeme v této oblasti, protože právě tam se nejsnadněji ukáže, jestli víra k něčemu je, nebo jestli je mrtvá, jak říká Jakub. „Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den …“, co pak? Stačí v takové chvíli, kdy to víme a sami máme šaty a jídlo, stačí odpověď věřícího: „Buďte s Bohem – ať vám není zima a nemáte hlad“? Zní to přejícně a zní to hlavně zbožně, ale žádná pomoc to není. A přece by tu byl tolik pomohl skutek – docela základní lidská pomoc týkající se našich nejčastějších potřeb, potřeb těla. Jistě jsou mnohem rozmanitější příležitosti, jak si pomáhat. Ano, i v církvi je to stejné jako jinde ve světě, že lidé potřebují pomoc svých bližních. A není nic podřadného a neduchovního se takovými potřebami zabývat. Naopak, jsou to skutky nejdůležitější, protože právě ty mají před Kristem vypovídací hodnotu o naší víře. Až přijde Syn člověka ve své slávě s nebeskými anděly, tak se bude ptát právě po takovéto službě našim nepatrným bratřím. Vždyť v nich, v těch potřebných, máme možnost sytit, napájet, oblékat i navštívit právě jeho! (Mt 25,31-40). Co je platná taková zbožná odpověď? Co je platné „milovat slovem, ale ne činem“? (1J 3,18) Nic to není platné těm hladovým a nahým, stejně jako není nic platná víra bez skutků. Taková víra je k ničemu.

Zdá se tedy být jasné, co je nám platné: skutek. Ale ne každý skutek, jen skutek lásky oživuje víru a činí ji platnou, užitečnou pro člověka. Jenomže bratři a sestry, není přece možné, abychom pořád pozorovali život kolem sebe s tímto záměrem. Jenom abych nepropásli tu příležitost, kdy Bůh po mně chce nějaký skutek. To by vedlo k velké nervozitě a velmi brzy ke skutkařství. Záhy bychom se dostali do druhého extrému, z kterého křesťany vyváděl zase apoštol Pavel, jak už jsme zmínili. Počítali bychom své dobré skutky, vykazovali je před Bohem jako zásluhy a dovolávali se odměny právě za ně. Popřípadě bychom Boha obviňovali, že k nám není dost dobrý, když jsme tak dobří my.

A nebo bychom se mohli dostat do situace, kdy bychom sami sebe obviňovali, že neděláme dost dobrých skutků. Známe to jistě také, že ty potřebné kolem sebe vidíme, slyšíme, a rádi bychom jim pomohli, trápí nás to, ale nezvládáme to. Pořád se nám zdá, že jsme neudělali dost. I Ježíš to přece říkal, že chudé budeme mít stále kolem sebe. Jak se s tím tedy odpovědný křesťan má vyrovnat a nezhroutit se? Kdy už je těch dobrých skutků, těch skutků lásky, dost, abychom se mohli s klidným svědomím postavit před Pána slávy, až nás přijde soudit?

Jak to tedy je s rovnováhou víry a skutků? Máme se ptát, co je důležitější? Co z těch dvou je nám víc platné, aby nás to zachránilo z hříchu a smrti? Ospravedlní nás víra? Vykoupí nás skutky? Jak odpovíme na nejpalčivější otázku člověka: Co rozhodne o našem spasení, čím se zaštítíme na rozhraní života a smrti, abychom nepropadli smrti a zkáze věčné? Co nám zajistí život před Boží spravedlností? Víra? Skutky?

Vposledu ani jedno z toho nám život dát nemůže. Pouze náš Pán, Ježíš Kristus dává život a poráží smrt jako posledního nepřítele. To je odpověď pro všechny, kdo víru oddělují od skutků a říkají, že stačí jedno nebo druhé. Víra a skutky, „víra dělající“ (Ga 5,6), nás však může s naším zachráncem Ježíšem Kristem spojovat. Určovat náš správný vztah k němu. Tím vztahem je víra – jako důvěra jemu, a ta se nemůže projevovat jinak než následováním. Jinak řečeno děláním skutků lásky, tak jako je před námi dělal Ježíš. Ani on tehdy v Galileji a Judsku nestačil pomoci všem chudým, nemocným a hladovým. Ale ve skutcích lásky neustával, dokud nedošel na konec – na svůj kříž. Tím teprve přinesl vykoupení všem ubohým tohoto světa, které ani sebelepší charitativní organizace nikdy beze zbytku nezachrání. A také těm, kteří pracují a snaží se pomáhat a stále se jim zdá, že je to málo a jsou z toho nešťastní a rozpolcení. Věčná záchrana je jedině v něm, Spasiteli nebe i země.

A tak neříkejme, „já mám víru“ a „já mám skutky“, ale říkejme: „Já jsem si zvolil Ježíše Krista za svého Pána, a proto chci žít s ním“. A to také znamená důvěřovat mu a následovat jej – ve víře a skutcích. A chci s ním i umírat, protože cokoli jiného mi není nic platné.“ Amen.

Modlitba: Svěřme se nyní v tichosti Pánu, ať jeho slovo koná, co už započalo.

Pane Ježíši Kriste, jen v tobě a ve tvé oběti na kříži je naše záchrana. Dej ať ve víře a lásce jdeme za tebou – pak nebudeme muset myslet na sebe, ale na druhé; nebudeme jen posluchači, ale také činitelé tvého slova. Chceme prosit o tvé odpuštění a milost. Amen.

Píseň: 688, Odpusť