Jk 2:1-13   Bratří moji, jestliže věříte v Ježíše Krista, našeho Pána slávy, nesmíte dělat rozdíly mezi lidmi. Do vašeho shromáždění přijde třeba muž se zlatým prstenem a v nádherném oděvu. Přijde také chudák v ošumělých šatech. A vy věnujete svou pozornost tomu v nádherném oděvu a řeknete mu: Posaď se na tomto čestném místě, kdežto chudému řeknete: Ty postůj tamhle, nebo si sedni tady na zem. Neděláte tím mezi sebou rozdíly a nestali se z vás soudci, kteří posuzují nesprávně? Poslyšte, moji milovaní bratří: Cožpak Bůh nevyvolil chudáky tohoto světa, aby byli bohatí ve víře a stali se dědici království, jež zaslíbil těm, kdo ho milují? Vy jste však ponížili chudého. Cožpak vás bohatí neutiskují? Nevláčejí vás před soudy? Nemluví právě oni s pohrdáním o slavném jménu, které bylo nad vámi vysloveno? Jestliže tedy zachováváte královský zákon, jak je napsán v Písmu: Milovati budeš bližního svého jako sám sebe, dobře činíte. Jestliže však někomu straníte, dopouštíte se hříchu a zákon vás usvědčuje z přestoupení.  Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem.  Vždyť ten, kdo řekl: Nezcizoložíš, řekl také: Nezabiješ. Jestliže necizoložíš, ale zabíjíš, přestupuješ zákon.  Mluvte a jednejte jako ti, kteří mají být souzeni zákonem svobody.  Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem.

Introit: Ať radují a veselí se v tobě všichni hledající tebe a milující spasení tvé a říkají vždycky: Veleslaven budiž Hospodin. Já pak, ačkoli chudý a nuzný jsem, Pán však pečuje o mne. Pomoc a vysvoboditel můj ty jsi, Bože můj, neprodlévej! (Ž 40,17n)

Písně: 155, Ž 25,1-5; 690; 483

1. čtení: L 20,45-21,4

Milí bratři a sestry,

„Jestliže věříte v Ježíše Krista, našeho Pána slávy, nesmíte dělat rozdíly mezi lidmi.“ Vedle tohoto ekumenického překladu z řečtiny uvedu pro lepší porozumění také překlad Kralický: „Bratři moji, nepřipojujtež přijímání osob k víře slavného Pána našeho Jezu Krista.“ A ještě překlad novozákoníka J. B. Součka: „Bratři moji, nespojujte víru v Ježíše Krista, našeho Pána slávy, s nadbíháním lidem.“ Takže: nedělejte rozdíly mezi lidmi, nepřijímejte osoby podle toho jak zvnějšku působí, nenadbíhejte lidem. Tohle všechno k víře patřit nemá. S tím se víra neslučuje. Proč vlastně? Protože křesťan je především oddán Ježíši Kristu, svému Pánu slávy. A to se nesnese s libovolným jednáním s druhými lidmi. Jakub hned uvádí odpudivý příklad s tím boháčem, který přišel do shromáždění.

Boháč na bohoslužbách! To nás však nemá překvapit. Proč by bohatí lidé nemohli patřit do církve a proč by oni neměli věřit v Ježíše Krista svého Pána slávy? V nejranějších dobách církev tvořili spíše chudí, otroci, ženy… Ale netrvalo to dlouho a nechávali se křtít i bohatí. V Novém zákoně čteme například o obchodnici Lydii v městě Filipis, která svůj dům otevřela, aby tam mohlo být sídlo sboru a stala se jakousi mecenáškou jeho činnosti. Apoštol Pavel o ní psal pěkně a docela samozřejmě. A takových bylo víc. Ale zase to nebyla většina. Na tomto příkladu, který uvedl Jakub, navíc ten muž má zlatý prsten – zřejmě pečetní a tedy odznak nějakého úřadu. Ten člověk, který přišel na bohoslužby, má patrně vliv i v obci, ve světě. A to je něco. To nás také zaujme. Ale proč by tomu i tak nemohlo být? Problém začne být v tom, co příchod takového pana „Někdo“ vyvolá v ostatních přítomných. – Panečku, to je pocta, že tento vznešený pán mezi nás dnes přišel! A hned se k němu někdo hrne – snad presbyter, který má na starosti zasedací pořádek? – a pojďte, pane, dopředu na čestné místo! Nic nedbá na to, že v této lavici obvykle sedává někdo jiný. Toho bratra pošle dozadu. Nebo dokonce – stačí ti místo na zemi (doslova „pod mou podnoží“, tedy tam, kam si dáváme nohy). Vždyť u vás doma toho o moc víc také nemáte, tak jsi zvyklý. Samozřejmost, s jako chudáka posílá dozadu a dolů je – nebo by měla být – zarážející.

To jsou tedy rozdíly! Rozdílné zacházení s boháčem a s chudákem. Tak to, bratří moji, mezi vámi být nemá! „Nestali se tak z vás soudci se zlým, převráceným myšlením?“ Takhle to přece chodí ve světě, kde Pána Ježíše neznají. Tam je to normální, že lidé nadbíhají bohatým a důležitým a s chudáky zametou, nebo přinejmenším jsou jim lhostejní. Vy však takto druhé nesuďte!

Proč? Měli bychom umět odpovědět, proč vlastně tu mezi námi mají platit jiná pravidla. Nejde tu o suché poučování, napomínání, moralizování. Jakub tu nechce tvrdit, že v církvi zkrátka mají být jen hodní lidé, kteří se hezky chovají. Právě naopak. Do církve patří lidé všech kategorií – ti s povahou lidumilů, ale i povahy neskladné, vyčnívající. O to však také nejde. Ti i oni jsou tu proto, že uvěřili Ježíši Kristu, svému Pánu slávy! A to znamená, že sláva, oslava a čest patří jemu. Tomu Pánu, který však na zemi nezářil zlatem a nepředváděl se krásným módním oděvem. Ani neměl vliv v radě města. A sám se nepřítelíčkoval s mocnými a důležitými lidmi. On chodil s obyčejnými rybáři a dokonce s opovrženíhodnými celníky a nevěstkami. Ale právě tak se dal pozvat ke stolu i k učeným a váženým farizeům. Věnoval se nemocným a postiženým, ale i důstojníkovi římské okupační armády. Nestranil nikomu. Nenadbíhal, nepochleboval. Ačkoli byl bohatý – pro nás lidi se stal chudým. Ačkoli mohl přebývat v nedotknutelném božství, sestoupil do lidských zlých poměrů a nechal se lidmi vyštvat, odsoudit a zabít. Po vzkříšení však je právě jeho ponížená služba všem bez rozdílu ozářena slávou, které na zemi není rovno. A touto slávou našeho Pána má být naplněna atmosféra všech křesťanských shromáždění. Víra, která pohlíží na celé jeho dílo na tomto světě v jednom celku, to pochopí. Že pochopí Boží odvěký záměr. Jak nám o tom svědčí písma Starého zákon: Od počátku Hospodin projevoval přízeň chudým, bezvýznamným lidem. Také si je vybíral a volal do služby. Na jejich straně stál. A svůj lid v zákoně učil, aby i oni, Izraelští, dbali na práva chudáků. Aby pamatovali na jejich podporu almužnami. Prokazovali jim štědrost a spravedlivě soudili bez ohledu na postavení člověka.

V tom je tedy sláva – že Ježíš Kristus se pro nás stal chudým, abychom my všichni byli přijati, ne-odsouzeni, ne-zavrženi, ale v lásce přijati. A tak, je-li On, náš Pán slávy, na straně chudých, pak i my máme být. A všichni chudí mají mít mezi námi čestné postavení. Pokud jimi však někdo pohrdá a dává čest člověku, který vypadá – zvnějšku jako bohatý, pak soudí zle, nesprávně.

Proto apoštol s důrazem sbory oslovuje: „Poslyšte, moji milovaní bratří, cožpak Bůh nevyvolil chudáky tohoto světa, aby byli bohatí ve víře a stali se dědici království, jež zaslíbil těm, kdo ho milují? Vy jste však ponížili chudého.“ A upozorní je, aby si upřímně odpověděli, jak je ten způsob chování, který zvolili, sám o sobě nelogický až směšný. „Cožpak vás bohatí neutiskují? Nevláčejí vás před soudy? Nemluví právě oni s pohrdáním o slavném jménu, které bylo nad vámi vysloveno?“

Tak to je. A přece to děláte. Penězi a slávou jste fascinováni stejně jako nevěřící. Patrně nekradete, necizoložíte, ale když pohrdáte chudákem, tak je to jako byste mu brali podíl na životě. Proviňujete se proti celému zákonu, když tohle děláte mezi sebou. A také, když tohle ve sboru trpíte. Sem to nepatří! Proviňujete se tím proti královskému zákonu. To je: proti zákonu lásky k bližnímu. Tento zákon Ježíš Kristus sám zavedl, na sobě uplatňoval a své učedníky učil, aby i oni jej zachovávali. Protože tento zákon – proto se mu tu říká královský – platí v království Božím. Jaká čest, když již zde – v království světa – smí křesťané alespoň mezi sebou tento zákon ctít a žít podle něho mezi sebou.

Když jej však nectíte, nejen že společenství sboru/církve ztrácí na přesvědčivosti a přitažlivosti v tomto světě a nejen to, že ubližujete svým bratřím, ale vy tím škodíte i sobě! Vždyť když nám Pán slávy propůjčil ve křtu své jméno, dal nám tím podíl na svobodě a důstojnosti před Bohem. Bůh na nás od křtu pohlíží jako na očištěné, svaté, jemu milé a vyvolené, kteří patří výhradně jemu. Pokud však nadbíháte lidem, tak se tohoto daru a této pocty sami zbavujete. Dáváte najevo, že před zákonem lásky, tím královským zákonem, dáváte přednost jinému: zákonu světa, který měří hodnotu člověka jinak. Měří podle zevnějšku: zlatý prsten a nádherný oděv je hodnotou sám od sebe. Sám otvírá dveře a cestu na přední místa. Chudoba a nízké postavení člověka zase dveře zavírá a nese s sebou nevýhody až i pohrdání. Tak to přece ve světě chodí.

Myslím, že od dob Jakubových se v tomto ohledu mnoho nezměnilo. Proto i do našich řad se hodí připomínat ta slova královského zákona: „Milovati budeš bližního svého jako sám sebe.“ Pokud tak činíte, činíte dobře. „Ale jestliže někomu straníte, dopouštíte se hříchu a zákon vás usvědčuje z přestoupení.“ – Pak byste jednali, jako byste Ježíše Krista nebrali vážně, jeho slávu neměli na prvním místě a tak spadli znovu pod tvrdá pravidla soudu, kde milosrdenství neplatí. Berme to vážně: Církev Ježíše Krista, našeho Pána slávy, je jediným místem na světě, kde nemusíme nikomu nadbíhat, nedělají se rozdíly a kde i ten nejposlednější má čestné místo. Neolupujme se o tuto královskou výsadu. Pamatujme, že milosrdenství vítězí nad soudem. Nesuďme tedy druhé nemilosrdně. Vždyť sami budeme souzeni.

Modlitba: Tvá sláva, Pane náš, Ježíši Kriste, kéž je nám tou nejdůstojnější a nejžádanější již v tomto světě, abychom jednou do tvé slávy mohli vejít, až tvé království nastane v plnosti. Prosíme tě. Amen.