Jk 1:19-25   Pamatujte si, moji milovaní bratří: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu;  vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš.  A proto odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše.  Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači– to byste klamali sami sebe!  Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled;  podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá.  Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže není zapomnětlivý posluchač, nýbrž také jedná, ten bude blahoslavený pro své skutky.

Introit: Jak lahodnou má chuť, co ty říkáš, Pane a Bože! Více než med je to pro má ústa. Z tvých ustanovení jsem nabyl rozumnosti, proto nenávidím každou stezku klamu. Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku. (Ž 119,103nn)

Písně: Žalm 1; 438; 508; 399,1-7

1. čtení: Mt 7,21-27

„Moji milovaní bratři“, tak oslovoval apoštol Jakub své posluchače a čtenáře. Je dobré si to občas připomenout a uvědomit si, že tomu tak v církvi od počátku je. Již v prvních sborech si říkali tak, jako si my v naší církvi říkáme dnes: „bratře, sestro“. To není formalita, to není jen proto, abychom se odlišili od ostatních a neříkali si „dámy a pánové“, či „vážení“. To je proto, že my všichni jsme od křtu Božími dětmi a navzájem bratry a sestrami a tak máme jeden druhého vidět a chápat. Tomu i Jakub své sbory učil, tak je vychovával. Bratrské vztahy právem předpokládal u těch, kteří uvěřili, že Ježíš je Kristus a jeho slovo je slovem Božím. Proto: „Pamatujte, moji milovaní bratři: Každý člověk ať je rychlý k naslouchání…“

Jistě to platí obecně, že druhému máme trpělivě a ochotně naslouchat. K tomu se ještě dostaneme. Ale na prvním místě máme naslouchat slovu Božímu, „slovu pravdy“ – tedy slovu kázání, zvěstování evangelia. Kvůli němu se tu scházíme. Nejen abychom si my sami mezi sebou pěkně popovídali, řekli si, co je nového a co zajímavého jsme zažili. Bez slova Božího by bohoslužby neměly obsah. Nebyly by nám pomocí a posilou. Bez něj by se ani nemusely konat. Jistě se tu dějí i jiné věci. Možná jsou lidé, kteří přicházejí do kostela kvůli zvláštní atmosféře, duchovním zážitkům. Přicházejí se dívat na staré obrazy i obřadnou liturgii, poslechnout si varhany. Ale podstatné je jen naslouchání Božímu slovu.

A k tomu máme být „rychlí“ – ochotně se vypravit, nevymlouvat se, že nemám čas. Nezanedbávat shromáždění. A doma nezapomínat otevřít Bibli a začíst se do jejího svědectví. Protože bez toho, že slyšíme pravidelně a co nejčastěji evangelium, pevný základ naší víry, nemůžeme jako křesťané obstát. To se pak začne naše víra vytrácet a všelijak měnit. Začneme se podobat onomu staviteli z Ježíšova podobenství, jehož dům postavený na písku se při bouři sesunul kamsi do neznáma, protože neměl pevné základy. Někdo třeba ještě tvrdí: já jsem evangelík! (Ponejvíce přitom myslí na to, čím se liší od katolíků). Ale přitom už by nedal dohromady apoštolské vyznání víry, ani nenašel tu nebo onu biblickou knihu. Křesťanství se mu plete se všemi možnými jinými názory a náboženskými vlivy, které kolem bují. Čím dál víc se přizpůsobuje světu kolem sebe, až se v něm nakonec ztratí docela a o všechno přijde. V životě by se především mělo dát poznat, jestli člověk věří v Ježíše Krista, podřizuje se mu a zda se hlásí k Božímu lidu.

Aby se víra nerozpadla a společenství nezaniklo, je tu dobrá apoštolská rada: být rychlý k naslouchání. Nic jiného. Žádné výkony ani obřady z nás křesťany neudělají, ale jen slyšení. Víra je ze slyšení. Všichni, o nichž čteme v Bibli, že uvěřili Ježíši Kristu, slyšeli jeho kázání nebo apoštolské kázání o něm. Krista nepoznáte z obřadů ani z lidových moudrostí a zkušeností, ale ze zvěstování. A nedostanete se k němu jinak, než když mu budete naslouchat. O nic víc se nemusíme starat – kdo dobře a pozorně naslouchá, ten pak ví, co dělat. Ten je už tím pouhým slyšením evangelia proměněn a stává se novým člověkem. „Znovu jste se zrodili slovem pravdy“, napsal také apoštol. Slovem, které jsme slyšeli, kterému jsme pozorně naslouchali – a ne jednou, ale pokaždé, když je k tomu příležitost.

Všechno ostatní zařídil Pán Bůh sám. Nic jsme pro to nemuseli vykonat jiného, než naslouchat. Ucho je v našem těle vlastně docela pasivní orgán, nehýbe se, není nijak nápadné. Ruce nebo nohy, to jsou výkonnější orgány. Ale pro své spasení jako bychom potřebovali nejprve uši k slyšení, pak ústa k vyznávání a teprve pak ostatní údy k činění skutků lásky. Jistě i na to dojde, ale nespěchejme teď s tím. Spěchejme především ke slyšení slova. Není to vůbec špatné, když někdo hodně dlouho poslouchá a málo mluví. Jsou i takoví, kteří mluví hned, mnoho a nadšeně. Ale kolik to jejich mluvení druhému člověku dá? Jakou je mu pomocí třeba jen líčení vlastních zážitků, nebo kritika jiných lidí, nebo i opakování zbožných frází? Když čteme Jakubův list, je nám jasné, že to rozhodně není to hlavní.

Tím hlavním je slyšet – ne cokoliv, ale to, že v Kristu Bůh vykonal veliký čin, který zachraňuje, vysvobozuje, zbavuje hříchu. Odpuštění hříchů je čin Boží, o němž je potřeba v první řadě slyšet.

Ne, že bychom o tom vůbec slyšet nechtěli. To jen málo lidí je tak zatvrzelých a samolibých. My spíš nechceme to „slovo pravdy“ do nás zasít tak, aby pustilo kořeny a vyrostlo v naši novou existenci. To znamená, nechceme si nechat hříchy odpustit! Raději si je omlouváme – to jsme vždy rychlí k mluvení. Raději je u sebe nechceme ani vidět – to pak hned mluvíme o hříších našich bližních. Jakub říká, že máme „spěchat ke slyšení“ a své vlastní názory, nápady a komentáře nechat daleko daleko na později.

Ony ty vlastní názory, nápady a komentáře nejčastěji nepramení v dobré vůli pomoci bližnímu. Nejčastěji jimi chceme potvrdit sami sebe, když jsme nespravedlností postiženi sami a jsme přesvědčení, že Pán Bůh musí stát na naší straně. Pak přijde nejrychleji na řadu hněvivé mluvení. Ale ani to nemusí být jediný důvod k „rychlému mluvení“. Jsou opravdu mezi námi lidé, možná i my sami, kteří se trápí, že spravedlnost Boží se ve světě stále prosazuje nedostatečně. Ba, že se neprosazuje vůbec. Pak jí chceme pomoci. Začneme plamenně mluvit o tom, jak „Boží spravedlnost“ nejrychleji prosadit: morálkou, zákazy a příkazy, náboženstvím do škol a tak dále. Tehdy jako bychom úplně zapomněli, že spravedlnost přinesl na svět Boží Syn Ježíš Kristus, a to docela bez lidské pomoci, bez lidské síly a výmluvnosti – jen svou vlastní láskou, utrpením a obětí. To je Boží spravedlnost: že Bůh vzal na sebe v Synu lidský hřích a Syna nechal k pohrdání světa veřejně ukřižovat. Za nás vyřešil samotný zdroj vší nespravedlnosti tím, že se nechal odsoudit a potrestat na místě hříšníků. To je docela jiné prosazování spravedlnosti, než jak si to člověk ve svém spravedlivém rozhořčení představuje.

„A proto odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo“, říká Jakub. Jako špínu a špatnost označuje tu naši horlivost, která nás vede k tomu, že zvyšujeme hlas – ať je to ve jménu spravedlnosti jaksi obecně a nebo zvyšujeme-li hlas na druhé lidi. To je teprve zlé, když takto rozhovor dopadá i v církvi. I tady – v rozhovoru mezi bratry a sestrami platí to apoštolské slovo: „Buď rychlý k naslouchání, pomalý k mluvení.“ Každý z nás zažil a ví, jak snadno řekneme ve zlosti věci, které tak ani nemyslíme. Jak snadno ublížíme druhému, nevyslechneme-li jej trpělivě a pozorně a hned se necháme unést hněvem. I když jde třeba o vážné problémy; řešit je v hněvu a zlosti nepomůže, ale jen se vše komplikuje. „Lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš.“ – A proto zanechte hněvu, odložte to, co vás popouzí proti druhému, žijte spolu v lásce, pokoře a tichosti. To je proměna, jíž každý opravdový křesťan prochází. Při křtu jsme přece odložili starý šat, vše špatné a nečisté, sobecké a přijali jsme zaseté slovo. Tím začíná nový život. Tak je zachráněn slovem, „které má moc spasit duši“, zachránit to, co přetrvá – pravý život.

„Podle slova však také jednejte“ – nyní k tomu apoštol dochází – kdo slyší slovo a přijímá je, u koho zapustilo kořeny a dál roste, ten podle něj také jedná. Nestačí o něm jen přemýšlet, uznávat jako pravdivé, studovat jako zajímavé učení, ale v podstatě nezávazné, bez dalších důsledků pro život. To je jen povrchní přijetí. To bychom „klamali sami sebe“. Jakub to ukazuje na tom přirovnání se zrcadlem: Kdo se na sebe jen podívá a odejde, hned zapomene, jak vypadá, co je vlastně za člověka, co je v něm uvnitř a kde by se měl změnit – ten zůstává, jaký byl. Kdo však pozorně hledí do „zákona svobody“, slova evangelia – tj. jemu naslouchá, jeho se drží a podle něj žije, ten bude blahoslavený. Být ve svém životě zahleděn do toho nového zákona, zvěsti o svobodě, která nám byla dána, když jsme byli Bohem přijati za jeho děti, znamená nechat se proměnit. To nás vede k pomoci bratrovi, sestře; ke skutkům, které potvrzují naši víru a pro něž jsme blahoslaveni. Tak tomu učí Jakub. To si pamatujme: nejprve „rychlí k naslouchání“ – upněme se na slovo Boží a z něj čerpejme sílu. Pak se nám nestane, že bychom na ně zapomněli, že by v nás přestalo působit a proměňovat nás, a náš život. Kdo naslouchá pilně Bohu a bližnímu a podle toho, co slyšel, také jedná, ten je na správné cestě. Na cestě ze samoty, do níž člověka vrhá hněv – do svobody, do společenství bratří a sester, kteří se navzájem milují, jeden druhému naslouchají, pomáhají si a slouží.

Modlitba: Pane náš, Ježíši Kriste, prosíme, veď nás, abychom hledali pomoc jen u tebe a tvé slovo přijímali jako nezbytnou obživu pro každý den. Amen.