Jk 1:1-4   Jakub, služebník Boží a Pána Ježíše Krista, posílá pozdrav dvanácti pokolením v diaspoře. Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků.

6. neděle po Trojici – 28.76.2019

Introit: Toto praví Hospodin, tvůj stvořitel: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj!“ (Iz 43,1)

Písně: Ž 71,1-4; 360; 648; 541,5

1. čtení: Žalm 73,1-17.26-28

Milí bratři a sestry,

apoštol Jakub posílá pozdrav všem křesťanům rozptýleným v diaspoře – to znamená křesťanům, žijícím uprostřed moře jinak věřících, nebo nevěřících, přátelských i lhostejných a nebo nepřátelských lidí. Doslova jim posílá radost. Radost je tématem, které vyčnívá jako nadpis celého tohoto oddílu. Mějte z toho jen radost, jen samou radost! To je krásné přání hned na úvod dopisu. Jenomže s čím apoštol tu radost spojil? S rozličnými zkouškami. „Mějte radost, moji bratři, když na vás přicházejí rozličné zkoušky.“ O tom, že přicházejí zkoušky, nikdo už tak rád neslyší. Slova jako zkoušky, osvědčení, vytrvalost nás nepřitahují. Daleko víc nás zajímá klid, jistota, řád, pohodlí a bezpečí. Z toho radost máme. Ale ze zkoušek? Zkoušky a radost – to příliš dohromady nejde. Jak a kdy se tedy může zkouška stát radostí?

Zkouška se stane radostí, když se osvědčí to, čemu věříme, na co jsme se spolehli. Když se prověří, že to, na čem nebo na kom jsme svůj život založili, obstálo. Bez zkoušky bychom se to nikdy nedozvěděli. Ale, nikdo nemá život bez krizí a zkoušek. Záleží však na tom, jak je přijímá. Zkoušky v podobě mimořádné zátěže, nebo ztráty dosavadní jistoty – dosaďte si tam, co znáte. Ať už vyčerpávající kolotoč v práci a k tomu rodinné problémy, nebo ztráta zaměstnání a k tomu nemoc nebo ztráta nejbližšího člověka. Podoby krize v životě jsou rozmanité. Ale znovu: jak do nich jdeme? Vytěsňujeme je, jako by nebyly? Hroutíme se, jako by byly jen ony? Rozčilujeme se a obviňujeme, jako by za ně mohli jen ti kolem nás, případně Bůh?

A to je situace, kdy se má osvědčit naše víra. Tady nemluvíme o případu člověka, který víru nemá. Jakub píše pro křesťany. Když na nás přijde krize, má se vyzkoušet, jestli nám víra k něčemu je. Jestli to, co jsme za víru považovali, nám nějak v krizi pomůže. Jestli se víra nechá vyzkoušet a nebo mizí jako pára nad hrncem v první chvíli zátěže, takže křesťan začne mluvit a jednat stejně jako nevěřící a po jeho tzv. víře není ani stopy. To jsou důležité momenty, které jsou opravdu cenné; ano k nezaplacení. Ne, nemáme je přivolávat. Křesťan nemá po zkoušce a dokonce po utrpení toužit. To k víře v Ježíše Krista nepatří. Ale přijmout zátěž, ránu, ztrátu, bolest …, když přijde a statečně ji nést, to je postoj hodný víry. A odvážím se to říct také jinak: to je postoj, který se pro život vyplatí!

Tak tedy zkouška se má stát prubířským kamenem, prostředkem k osvědčení víry. Může být těžká, ale ozdravná. Při studiu nebo ve sportu to chápe skoro každý. Překonáme-li překážky, obstojíme-li, dostaneme se na nový, vyšší stupínek a pak z toho máme radost. V čem však spočívá takové zpracování životní zkoušky, které prověří víru, takže se zaradujeme?

1. Začít musíme u sebe. Být k sobě pravdiví a položit si otázku po vlastním pochybení, po vlastí vině. Bratři a sestry v církvi, kteří to zkusili, mohou dosvědčit, že tudy vede cesta pomoci: v odhalení vlastní viny, v jejím vyznání a v očekávání odpuštění, které Bůh člověku rád dává. Ve slabosti a zoufání na to snadno zapomeneme. Proto je připomenutí Boží náklonnosti k hříšníkovi skutečnou pomocí. Začne-li člověk ve zkoušce vyhlížet odpuštění, tak je na dobré cestě. Lépe poznal sám sebe, že není vždycky silák, nezlomitelný a hlavně není nevinný. Právě jako slabý a hříšný pochopí, že i pro něho je tu odpuštění, dar milosti a tím možnost nového života. Proto je – poprvé – zkouška radostí!

2. V tom již zároveň byla obsažena otázka po Bohu. Jaká je jeho role v našem životě. Ve zkoušce mám možnost poznat, zda věřím v bále, boha bohatství a úspěšnosti a nebo v Krista, který spolu s námi v této časnosti trpí. Jestli jsme věřili, že Bůh je na naší straně jen, když máme snadný sladký život, a nebo jestli jeho pomoc a přítomnost očekáváme i tam, kde je bolest, strádání, smutek, opuštěnost … zkrátka kříž. Tedy: Chápat Boha jako garanta svého štěstí, jako ručitele naší úspěšnosti, znamená dělat z něho mrtvou modlu. V dnešní době by se lidé rádi obraceli ke křesťanské víře jako k receptu na odlehčení a osvobození od problémů a těžkostí. A víra opravdu v jistém smyslu taková je – osvobozuje a ulehčuje. Ale v žádném případě nezbavuje všech problémů a neřeší všechny otázky. Už vůbec ne otázky po utrpení a strastech. Bůh, jak jej poznáváme ze svědectví obsažených v Bibli, nekraluje nad světem tak, že by umožňoval „svým lidem“ dívat se mu pod prsty a všemu rozumět. Že by „těm svým“ už na zemi dával podíl na své božské slávě. Ani svému Synu toto neumožňoval. Naopak.

Ale někdy třeba zkouška trvá už dlouho. A zdá se, že bezbožní si kolem mě žijí lépe. Proč ještě čekat na Hospodina? Jak to říkal ten žalmista? „Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k těm, kdo jsou čistého srdce! Avšak moje nohy málem odbočily z cesty, neboť jsem záviděl potřeštěncům, když jsem viděl svévolné, jak pokojně si žijí.“ V tom je právě krize krizí. Prosadí se pevnost víry, zkušenost a vzpomínka, že Pán je dobrý, i když tomu kolem mě nic nenasvědčuje? „Vysmívají se a mluví zlomyslně, povýšenou řečí utiskují druhé.“ (Ž 71,8) Nebylo by divu, kdyby naše nohy odbočily z cesty víry, z cesty, kterou nám Boží Syn ukázal sám na sobě.

Proto je tak potřebné ujišťovat se cestou třeba právě těmi Jakubovými slovy o radosti, která má svůj skutečný základ v Kristově kříži a vzkříšení. Bůh má pravdu. Ne posměvači a svévolníci. Bůh přemohl smrt; ne lidská moc nebo bohatství. A to je pro křesťanskou víru nejpříznačnější. Bůh vládne tak, že utrpení světa bere na sebe. Nese je. A proto je radost setkat se s naším Pánem tam, kde bychom jej nejméně očekávali – v krizi. To znamená ve zkoušce, ať už je to nemoc, bolest, osamělost, vyčerpání, bezradnost. Právě když jsme na dně, setkáváme se s ním. A to znamená, že jsme i obstáli a stojíme na straně vítězství! To je radost ve zkouškách podruhé.

3. „Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky.“ Je možné, že za svým utrpením konkrétní provinění ani jinou příčinu nepoznáme. Ať poznáme nebo ne, přece má zkouška v sobě něco dobrého. Působí totiž vytrvalost, jak píše apoštol Jakub. Vytrvalostí se nemyslí pasivní snášení utrpení, ale statečná výdrž, aktivní nesení. A vytrvalost je nejlepším základem naděje pro tento svět. Křesťan má mít naději pro tento svět – nejen pro sebe; pro tento svět včetně jeho chyb a také utrpení, jakými prochází. Nezavírat před tím oči. Nevypínat televizi, ani nepřeskakovat řádky v novinách – k tomu dává sílu naděje vyrostlá z vytrvalosti. Není to nic přirozeného. Teprve zkoušky protříbí víru tak, že balast, který byl na povrchu shoří a zůstane jen podstata víry, která vydrží, vytrvá a ještě má odvahu podpírat druhé. Jak z takového daru nemít radost?

Kdo sám prošel krizí a neutekl, ten pak je citlivější k utrpení světa. Utrpení by mohlo člověka umlčet, vrhnout do strachu či agresivity a nenávistnosti. Ale může i posloužit k tomu, že vyzkoušíme, co je v naší víře nosné, co vydrží. Posílí nás, jestliže jsme poznali, co nás nese. Pak bude naše vytrvalost dovršena skutkem. V tom vidí apoštol dokonalost, neporušenost bez nedostatků. Člověk je teprve celistvý ve svém lidství, když se skrze utrpení dostane k utrpení druhého člověka a světa. Ne že by změnil svět a utrpení světa uměl a mohl vzít na sebe. To možné není. Ale s docela jinou citlivostí a vlastní angažovaností přistupuje k utrpení druhých. Ten kdo svou víru prověřil v krizi, má pak co říct i těm, kteří právě potřebují pomoct. Kdo sám přijal Kristovu oběť ve snášení vlastního utrpení, obětuje rád mnoho pro druhé. Pak také – potřetí – získá radost, tentokrát ve spoluúčasti na zkouškách bližních.

„Mějte z toho jen radost“, přeje tedy apoštol Jakub křesťanům, kteří procházejí nebezpečím, utrpením, útiskem a místy i pronásledováním pro víru. Jak by jim to nepřál, když sám Pán, Ježíš Kristus kázal a slíbil království nebeské právě takto trpícím: Blahoslavení jste, když vás budou pronásledovat pro spravedlnost a tupit a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. (Mt 5,10n) Kristův kříž je nejen symbolem historické události, která vedla ke spáse světa, nýbrž i ukazatelem pro život s Kristem dnes. A proto: Mějte z toho jen radost!

Modlitba: Pane a Spasiteli, Ježíši Kriste, v tobě nacházíme poklady, jaké celý svět nemá – pro tvé království, které jsi otevřel, blednou dočasné zisky, které i nás přitahovaly. Nepřestávej nám ukazovat pravou radost, která je v tobě. Amen.