Mt 6:12-15  12 A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám.  14 Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec;  15 jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.

Kázání Mirjam Markové, studentky 5. ročníku ETF UK

Text: Mt 6,12.14–15; Mt 18,23–35

Milé sestry, milí bratři,

s královstvím nebeským je to tak. To zní, jako by se zrovna někdo Ježíše zeptal: A Mistře, jak je to s tím královstvím nebeským? Jenže takovou otázku tu nikdo nepoložil. Učedník Petr sice před chvílí vznesl dotaz, ale ten se týkal něčeho jiného: Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Zajímá ho praktické soužití mezi těmi, kdo v Ježíše uvěřili, zcela konkrétně, dokonce v přesných číslech. A Ježíš mu na to sice dá neméně konkrétní odpověď (vůbec to nepočítej!), ale vzápětí pokračuje: s královstvím nebeským je to tak. Ptáš-li se na poměry v církvi, poslyš, jak to chodí v Božím království.

S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. Velké účtování, kdy se jasně a přesně ukáže, kdo jak obstál, kdo jak hospodařil s hřivnami, které mu byly svěřeny, kdo jak vrátil, co do něj bylo investováno. To je i v naší době a společnosti víc než dobře srozumitelný obraz. Ke králi přivedou jednoho z jeho služebníků, který mu je dlužen mnoho tisíc hřiven, doslova deset tisíc talentů. To je naprosto nepředstavitelná částka. V přepočtu na váhu drahého kovu prý asi 36 vagonů stříbra. Jestli si to pořád nedovedete představit, pochopili jste pointu. Těžko říct, jak se mu podařilo zpronevěřit tak ohromné množství peněz. Možná se dluh nabalil na dluh, úroky na úroky, možná v tom nebyl tak docela nevinně…Šance na splacení je každopádně nulová. Pán tedy zcela podle svého práva rozhoduje, aby byl provinilec prodán do otroctví i s celou svou rodinou, co taky jiného s ním.

Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou ho prosil: „Měj se mnou strpení a všecko ti vrátím!“ Naprosto bláhová prosba! Jako by mu snad ani nedocházelo, že tak veliký dluh nemůže přece nikdy vyrovnat. Nebo už v zoufalství ani nevěděl, co mluví?

A tu se stane něco zcela nečekaného. Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. Dlužník dostává milost a šanci začít znovu. Doposud byl ten Ježíšův příběh dosti neradostný, spíš než Boží království připomínal smutné a bezvýchodné úvahy o zadluženosti české společnosti případně celých států. Z této věty však právem slyšíme evangelium, dobrou zprávu, jak ji přináší v různých podobách celé Písmo. Slovy starozákonního vyznání: Hospodin je Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný (Ex 34,6; Jon 4,2).

Ale co s tím ohromným dluhem? Opravdu jsme na tom tak špatně? Občas možná máme takový pocit, když provedeme něco skutečně zlého. Ale většině z nás se tomu většinou těžko věří a farářům, zvláště těm začínajícím, se o tom těžko káže. Může nám tu však pomoci právě ta metafora dluhu. Nemusíme zrovna vraždit nebo loupit, stačí, kolik toho dlužíme lidem a světu kolem sebe. Kolik jsme zůstali dlužni pozornosti? Kolik povzbudivých slov? Kolik návštěv stárnoucích rodičů? Kolik trpělivosti s dospívajícími dětmi? Kolik pomoci těm, kteří si o ni přímo neřeknou? A jakých rozměrů nabírají naše dluhy při pohledu na africké státy, kterým vyspělá Evropa dluží celá staletí solidarity? Nebo při pohledu na zdevastovanou přírodu, které dlužíme tolik ohleduplnosti, že se to zdá být téměř fatální? To vše jsou dluhy vůči Bohu, který nás přece stvořil k vzájemné lásce a postavil nás do tohoto světa, abychom o něj radostně pečovali. Plně nám však velikost našeho dluhu dochází až při pohledu na cenu, kterou stálo jeho odpuštění. Při pohledu na kříž, na kterém zemřel Boží Syn. Od něj se učíme, že opravdu potřebujeme stále znovu prosit: Odpusť nám naše viny, naše dluhy. Ale také, že tak prosit smíme, v pevné naději, že nám skutečně odpuštěno bude. A tak se dostáváme zpátky k Ježíšovu podobenství.

Došlo konečně služebníkovi, jak velikého milosrdenství se mu dostalo?Sotva ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů. Aha, tak teď se to ukáže. Chytil ho za krk a křičel: Zaplať mi, co jsi dlužen! Jeho spoluslužebník mu padl k nohám…a prosil ho stejnými slovy, jaká on sám před chvílí vyslovil: Měj se mnou strpení a zaplatím ti to! On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. No to snad nemůže být pravda. To přece nedává vůbec smysl, jak se mohl takhle zachovat?! Jenže kdyby to nebyla pravda, tak by to Ježíš takhle nevyprávěl. A my bohužel víme, že to pravda je, známe to z církevních dějin i ze života našich sborů a rodin, kde se nesmířená křivda, neodpuštěný dluh, často dokonce předává z generace na generaci.

Jak je to ale vůbec možné? Snad za to může ona nesrovnatelnost obou částek. Na jedné straně až abstraktně veliký dluh. Tváří tvář jemu nelze než prosit o milost. A na druhé straně suma nepoměrně menší, ale zato zcela konkrétní a přece jen ne úplně zanedbatelná. Právě pro ten nebetyčný rozdíl se nám může podařit si oboje prostě nepropojit. „Já jsem dobrý křesťan, spoléhám na Boží milost, ale tohle odpustit nemůžu.“ „Ano, vyznávám své hříchy, ale to co on mi provedl, to je přece něco jiného.“ Působí to stejně nelogicky jako chování onoho služebníka a přece se to stále děje. A je nám z toho velmi smutno, stejně jako těm ostatním služebníkům, kteří viděli, co se stalo.

Ježíšovo vyprávění tak nabírá pochmurné obrátky. Zarmoucení služebníci oznámí králi, co viděli. Ten si onoho bývalého dlužníka zavolá a vyčte mu, jak se zachoval: neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou? A nakonec pošle zlého služebníka do vězení, dá mu poznat jeho vlastní tvrdost a nemilosrdnost. Po království nebeském není ani památky, všechno slitování, svoboda, radost jsou ty tam. Služebník se o ně sám připravil.

Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru. Ten závěr celého podobenství zní dost hrozivě, až nám zatrne. Není ale nutné hned myslet na poslední soud a věčný trest. Mnohem spíš tato slova mluví do naší současné situace. Kdo není schopen smilovat se nad svým bratrem či sestrou, tomu se nejen do každé modlitby vkrádá lež (jako i my, odpouštíme našim viníkům..), ale ten vůbec nepochopil, o co v odpuštění jde. Pak ho ale také těžko mohl opravdu přijmout. Kdo nepřistoupí na pravidla nebeského království, pravidla, která nesvazují, nýbrž osvobozují, ten v něm těžko může žít. Kdo urputně trvá na odškodnění za všechny křivdy, ten se sám připravuje o možnost začít s tím druhým jinak, nově, v lásce místo v nenávisti a ublíženosti.

To Ježíšovo podobenství ale není jen hrozbou, nýbrž také, možná mnohem víc, nabídkou a výzvou. Pořád tu na začátku stojí veliké, vpravdě královské odpuštění, které otvírá bránu do nebeského království. A kdo ho vezme vážně, opravdu vážně, kdo pozná volnost a radost, které odpouštění přináší, ten je bude šířit dál ve své rodině, sboru, ale také v práci či ve škole.

Ptáš-li se na poměry v církvi, poslyš, jak to chodí v Božím království. Neboť co jiného nastává všude tam, kde si bratři a sestry navzájem ze srdce odpouští? S královstvím nebeským je to totiž tak.

Ticho….

Pane, děkujeme ti za zvěst o tvém velikém odpuštění, které nám přinesl tvůj Syn. Prosíme, ať jej dokážeme přijmout. Děkujeme, že už nyní můžeme zakoušet radost Tvého království, jehož příchod s nadějí vyhlížíme. Amen