Ef 6:10-17  A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci.  Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům.  Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.  Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát.  Stůjte tedy‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti,  obuti k pohotové službě evangeliu pokoje a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého.  Přijměte také‚přilbu spasení a‚meč Ducha, jímž je slovo Boží.

Introit:

Hospodin mě podepíral, učinil mě volným; ubránil mě, protože si mě oblíbil. (Ž 18)

Písně: 266,1-6; 193,1-6; 266,7-10; VP-397; 182

1. čtení: Mt 5,43–47

Kázání: Ef 6,10–17

A tak, bratři, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. – To je, milí bratři a sestry, hned na začátku. Uznáváme, že sílu potřebujeme. Velice ji potřebujeme – do svého života, v práci i doma, v manželství i rodině… A také, uznáváme, sílu potřebujeme, abychom obstáli ve víře. To rovněž není lehké. Ale že bychom se kvůli tomu museli vybavit jako rytíři brněním? Pancíř, štít, přilba, meč. K čemu to? Půjdeme snad do boje? – Oblečte plnou Boží zbroj, nabádá apoštol. Je to podivná zbroj. Hned na první poslech: opásáni kolem beder pravdou…atd. To nebude obyčejná bitva. Vždyť výzbroj, nebo spíš výstroj, je více obranná než útočná; až na ten meč, který však je meč Ducha, jímž je slovo Boží! Z toho krev nepoteče. Křesťanští rytíři zřejmě nemají prolévat krev druhých lidí. Lidé nejsou naši nepřátelé. Kdo nás však ohrožuje, že přece máme obléci plnou Boží zbroj?

Apoštol říká, že křesťany, jeho bratry ve víře, ohrožuje ďábel svými svody. Jemu je třeba odolávat, postavit se na odpor, všechno překonat a obstát. Ďábel užívá stvořené mocnosti a síly, které staví proti člověku. To je pro nás a naše současníky pravděpodobně dost nesrozumitelné. Je těžké se stavět na odpor někomu, koho si ani neumíme představit. Ano, je to těžké. Proto jsme na to upozorňováni. Jakkoliv apoštolovi současníci byli asi zvyklí užívat výraz ďábel víc než my, stejně si myslím, že na tom nebyli o mnoho jinak, než jsme my. Ďábla jako takového nikde nepotkali. A přece oni stejně jako my jistě znali ten pocit ohrožení života – osobního, i ohrožení života tohoto stvoření na zemi. Tehdy jako dnes cítili, že ne všechno mají v rukou a přes všechen rozum, vzdělání a úsilí, nemají dost síly, aby odolali silám zla, tlaku společenských zákonitostí, vlastnímu sklonu jít tou nejsnadnější cestou, dát na líbivé sliby atd. Na to jednoduše člověk, ať křesťan či nekřesťan, sílu nemá. Křesťané však nyní čtou tento apoštolský dopis, kde se jim nabízí pomoc: Svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci.

Ano, máme Pána, který má velikou moc. Touto mocí je schopen odzbrojit mocnosti, síly a všechno, co ovládá tento věk tmy, nadzemské duchy zla. Víme, že tu moc má proto, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím. Všechno podrobil pod jeho nohy a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest. (Ef 1,20-23)

To zvěstoval autor dopisu do Efezu hned na začátku. Z toho vycházel. Že náš Pán sedí na Boží pravici, odkud má moc k vládě nad světem se vším všudy. A dokonce je podivuhodně tato jeho moc spojena s církví, která je jeho tělem. V církvi je tedy možné hledat sílu, kterou jinde nenajdeme, protože Pán církev osvobodil od všech nepřátelských sil. Stvořil tu konkrétní nový prostor, kde máme možnost žít jinak. Alternativní prostor, v němž se nám nabízí svoboda od toho, co nás a naše těla jinak přirozeně tíží a co by se dalo nazvat: útoky ďáblovy, svody toho Zlého. Ale slyšíte, jak to musím říct: máme možnost žít jinak. Neříkám, že žijeme.

Nosíme snad tuto nabízenou plnou Boží zbroj? Nebo je stále ve zbrojnici a čeká, jestli si na ni vzpomeneme? Nenahrazuje nám ji módní oděv tohoto věku? Apoštol Pavel, učitel autora našeho listu, v epištole do Říma křesťany také musel výslovně vyzývat: Odložte skutky tmy a oblečte se ve zbroj světla. Asi tam také nosili něco, co nebylo k užitku v boji se zlem tohoto věku. I my jsme vyzýváni k tomu, abychom se převlékli, přezbrojili a je tu konkrétně popsáno, jak ta nová zbroj světla vypadá, z čeho se skládá:

Ano, jakou zbroj má Bůh? Co nám nabízí? – pravdu, spravedlnost, pokoj, víru, spasení, slovo Boží. S každou částí této výstroje se dá naložit nějak jinak. To použití je právě přirovnáno k práci a umění bojovníka. – Prvně tedy: Stůjte! – Rytíř Kristův se nepovaluje ani nečinně nesedí, ale stojí, což je pozice připravenosti vyrazit, jakmile bude potřeba. Přitom: pravdou buďte opásáni, ta vás drží pohromadě. Spravedlností buďte obrněni jako pancířem, spravedlnost je neprůstřelná, vždyť není naše, ale Boží! Obutí je k pohotové službě evangeliu pokoje; chtělo by se mi tu hned přidat Izajášovo: Jak líbezné jsou nohy toho, jenž ohlašuje pokoj. To nepotřebuje komentář. Ohnivé střely toho Zlého zmůže a uhasí jedině štít víry. Naše měkké nechráněné tělo vůči nim nemá šanci odolat. Hlava je pokryta a chráněna přilbou spasení; jen tak je uchráněna; a ví o tom, vždy je to hlava! A nakonec opravdu k boji: ohánět se máme mečem Ducha, jím je slovo Boží. To je ono! Plná Boží zbroj, v které se můžeme postavit na odpor v den zlý, všechno překonat a obstát.

Tentokrát však se tu nemluví o soudném, posledním dnu. Tam už my bojovat nebudeme. Tam už bude z naší strany dobojováno a bude na Pánu, jak nás rozdělí, zda napravo či nalevo. Ty dny zlé však jsou tady. V nich žijeme nyní. Dnes se máme ohánět mečem slova Božího a co se týká naší ochrany, stát pevně v té zmíněné výstroji a nezkoušet to s jinou. Jsme ujištěni, že jen tak lze všechno překonat a obstát. A když přitom rytíř Kristův utrží rány, nebudou takové, aby vedly k jeho porážce. Asi budou také bolet. Možná přitom přece jen krev poteče – ta naše, ale i kdybychom přitom o hlavu přišli, přilbu spasení nám to nesrazí. O záchranu, kterou drží ve své ruce Pán, nemůžeme přijít.

Lze tomu věřit? Můžeme se na tu plnou Boží zbroj opravdu spolehnout? – Ano, je totiž spolehlivě vyzkoušená. Sám vítězný Pán ji nosil. Na něm můžeme vidět, jak se nosí, jak se s tím mečem zachází. Ano, také, jak jeho boj probíhá a kde končí: v Jeruzalémě na kříži! Už rozumíme? – Apoštol nám nabízí výstroj rytíře; ne rytíře. Samotného krále, který však jede na oslátku!, ne na válečném oři. Tak jako tehdy, divíme se tomu  dodnes. Co je to za krále?  Co od něho vlastně čekali? Oravdový boj proti tělu a krvi? To znamená proti lidským nepřátelům? Ale on pak bojoval jinak: Spíš tak, jak to ohlašoval prorok: Žezlem svých úst bude bít zemi. Oděl se Pán spravedlností jako pancířem, na hlavě má přilbu spásy, oděl se rouchem pomsty… (Iz 59 atd.) Jeho útok opravdu šel proti jiným silám, než s jakými jsme ještě jakž tak schopni bojovat my. I když ne vždy s dobrým výsledkem.

Tvůj Bůh kraluje! – ohlašuje celému Izraeli ten, jehož nohy spěchaly s izajášovským poselstvím pokoje, (Iz 52). Tvůj Bůh kraluje! zpívala slavně nová Kristova církev po velikonocích v Jeruzalémě. Svou sílu hledejte u Pána!, vyzývá křesťany apoštol o pár desetiletí později. A všichni přitom myslí na to, že tento Pán, Ježíš Kristus, prošel bojem, neuhnul, stál v něm a obstál. Plná Boží zbroj, „zbroj světla“, odolala nejen ohnivým střelám toho Zlého, ale i temnotám smrti na kříži, tmě hrobu. „Vítězně vyšel jako Pán, smrtí on zůstal nespoután…“, radostně zpívá církev na velikonoční neděli.

Modlitba: Pane Ježíši, tichý králi, tys na sebe vzal, co nikdo z nás vzít nemohl – hříšnost tohoto světa. Tys nechal ukřižovat všechno zlo, které Bůh ve své blízkosti nesnese. Kéž zbroj Ducha Božího, kterous pro nás přichystal, nenecháme odloženou, nepoužitou. Amen.